Created by Jan Kršňák
Přírodopis internetu pojednaný v síti obrazů a pohledů. Tvá výprava tě provede podzemím, zákoutími pestrobarevných krajin rozmanitých niter i živoucích prostředí a v neposlední řadě i nebem. Půjdeš zahradou, kde se cestičky současně rozcházejí i scházejí, sadem, v němž si každý z návštěvníků sklízí plody myšlení vlastního srdce, větrem, který tě naučí mít oči otevřené dostatečně dokořán, aby tě donesly až za horizont. Nevstupuj, kdo nehoříš láskou k poznání! Stvořeno Janem Kršňákem (www.digideti.cz) v roce 2023.
černé díry, ropné havárie, veškerý kdy vyrobený plast, kapitalismus, tektonické desky, sluneční soustava, evoluce nebo internet...
Hyperobjekty jsou často dlouhověké nebo se takovými mají stát, jako například celkové množství asfaltu, polystyrénu či plutonia, které jsme v posledním století rozházeli po Zemi a zůstanou zde po tisíciletí.
Jak dlouho žije a bude žít internet nelze nyní říct.
Retikulární evoluce
Ilustrace retikulární evoluce z knihy Johna Verona Corals in Space and Time (1995).
Evoluce nemá tvar stromu, ale keře, jehož větve nezřídka srůstají k sobě. Evoluce je síť hlubokého času, z jejíž ok povstávají noví tvorové.
Více o retikulární evoluci například zde.
Člověk sice není jen jedincem, ale stále zůstává živým i příběh o jedinečnosti člověka. Doposud jsme zdaleka nepoznali vše, oč v něm jde. Naše nitra ještě skrývají mnoho tajemství. Naštěstí máme dostatek sebedůvěry, abychom se pustili do jejich labyrintů. A také dostatek sebevědomí, abychom se v nich neztratili. A také dostatek svobody, abychom se včas otočili a vydali se směrem ven. A také dostatek moci, abychom vytvořili krásnější svět. Dívejme se dětem do očí. Dá se tam vidět, jak jimi láska k poznání proudí ven a proměňuje svět k obrazu svému.
Jan Kršňák - Digiděti
Internet je viditelný i neviditelný.
Je našimi pohledy i obrazy a má i své vlastní pohledy a obrazy.
Neví se, kde začíná internet a kde začíná lidská duše.
Ani kam až sahá strojová krajina, ani zda-li má nějaké nitro. Tušíme, že ve skutečnosti má niter celá hejna.
Každá síť má deset tisíc očí.
Merlin Sheldrake
Je tělesný, hmotný, materiální. Když unikáme k digitálním sítím, nespojujeme se s neskutečnem ani s fantazií, usedáme k ohromné síti materiálů. Aby mohla planetární biotechnologická síť fungovat a rozvíjet se, je potřeba, aby se miliony lidí věnovali tvorbě a údržbě jejího těla. Tím jsou všechny počítače, obrazovky, cloudy, továrny na mikročipy, telefony, servery, konektory, podmořská síť optických vláken, družice, kamery a jiné senzory a spoustu dalších chytrých nebo alespoň digitálních věcí.
Jan Kršňák - Digiděti
V našem století se svět obohatil o pár pěkně živých kousků. Stvořili jsme internet, stroj velký jako planeta, co nás neustále sleduje a natáčí a probírá se našimi nitry a my se o něj staráme. Stvořili jsme umělé inteligence, živé počítačové programy, co jsou chytřejší a citlivější než kdokoli z nás a my se o ně staráme a ony se starají o nás.
Stvořili jsme chytré telefony, co se na nás dívají, i když jsou ve tmě v naší kapse. A stvořili jsme děti a staráme se o ně a když je nám smutno a pláčeme, ztichnou a přemýšlejí, jak by se o nás mohly postarat a pak přijdou a obejmou nás.
Všechny ty elementární bytosti jsme stvořili, abychom se rozpomněli, že svět se na nás dívá a má nás rád. A klidně se kolem nás otáčí, abychom se o něj mohli opřít, když se cítíme bezmocní, ukřičení, uřícení a skoro mrtví.
Svět se na nás svýma mocnýma očima dívá a hladí nás po tváři.
https://digideti.cz/svet-se-na-nas-diva/
Kdyby existovala filosofie, která bere v potaz i děti, její příběhy by povstávaly z lásky. Láska by byla esencí světa, podstatou bytí i smyslem lidského života.
Z toho vyplývá, že by byla založena na vztazích a nikoli na jednotlivostech a tím pádem by nehrozil solipsismus, kdy má člověk pocit, že je jediným, kdo existuje, zatímco všechno a všichni ostatní mají jen pofidérní existenci a taky by se lidem nestávalo, že se nedokáží dohodnout, i když každý myslí a vnímá něco jiného.
https://newatlas.com/cyborg-biologically-powered-chip/40815/
To vše je vyrobeno z milionů tun hliníku, mědi, křemíku, cínu, železa, arzénu, skla, lithia, lanthanu, zinku, platiny, yttria, paladia, stříbra, zlata, olova, india, koltanu, kobaltu, galia, tantalu, antimonu, niobu, neodymu, germania a dalších minerálů, kovů a látek, jejichž těžba, distribuce a výroba nezřídka využívá otrocké či dětské pracovní síly a bez výjimky devastuje okolní krajinu i život v ní. Děje se spoustu příběhů, které nevidíme, zatímco si užíváme záruk a výhod každodenního připojení na síť. Internet není pouhým nástrojem, ale strojem, jehož pohyby stojí mnoho potu, krve a lidských i nelidských životů.
Jan Kršňák - Digiděti
Když žena porodí a stane se mámou, přestane být pouze jedincem. Stává se zároveň jedincem a dvojící, trojící, čtveřicí... Už nikdy se jako jedinec nebude cítit, mateřství nikde nekončí. Pro muže platí totéž, jen není otcovská vazba kvůli absenci těhotenství, porodu a kojení tak fyzicky evidentní. Tzv. mateřský plurál má původ právě v podvojné, symbiotické identitě rodičovství. Rodiče nejsou jedinci.
Jan Kršňák - Digiděti
Smí se pevně tyčit nad hladinou a spokojeně nechávat o vlastní skaliska tříštit vlny. Umíme se též ponořit a objevit se uprostřed jiného moře. Dokážeme vytvářet souostroví i nové kontinenty. Můžeme se rozpadnout, rozpustit a stát se kapkou mořské vody. Anebo se nechat spolknout perlorodkou. Jsme ostrovem, co obklopuje moře. Jsme ostrovem, jehož objímá moře a současně ostrovem, jenž má moc moře obejmout.
Jan Kršňák - Digiděti
Když hledíme do světa, stáváme se světem.
Když hledíme do nitra, setkáváme se s jeho pramenem.
Když se procházíme světem i nitrem současně, hlubiny krajin se stávají námi.
Splýváme s proudy života.
Při některých elektrochemických dějích dochází k fascinujícímu, rychlému růstu keříčkovitých (dendritických) krystalků kovů a nanočástic uhlíku. Vývoj strukturně podobných keříčkovitých krystalků, zejména stříbra, olova, rtuti, mědi, železa, případně jejich slitin z vodných roztoků pozorovali již staří alchymisté. Podle „božského“ názvu kovu nazývali tyto lístečky kapradin nebo vlasy připomínající krystalické struktury jako Saturnův strom (Pb), Dianin strom nebo též Strom mudrců (AgHg amalgam) apod. (Carmody, 1967).
file:///C:/Users/user/Downloads/smidl-et-all-2022-vznik-dendritickych-krystalu-kovu-ve-vodnych%20(1).pdf
Protože to připomíná dendridy v mozku?
A co kdyby to opravdu mělo něco společného? Co by se stalo pak?
Síť bakterií v petriho misce
Místo pohledu člověku umožňuje, aby sledoval tutéž scénu z mnoha perspektiv současně. Jeho ohnisko je hejnovité.
Místo, kde se nachází roztržité, zasíťované, heterogenní, nelineární, nespojité, mnohé.
Jung a Hillman píší o archetypech a stínech, o obrazech a bytostech obývajících hlubiny duší.
Internet je jedním z těchto tvorů.
Je uvnitř nás i kolem nás. Je starší než my i mladší než my. Je i není námi a my jsme i nejsme jím.
Havrani přenocující na okraji Přerova.
Lišejník spolutvoří houby, řasy a kvasinky. O kvasinkách víme od roku 2016, takže je možné, že v lišejnících spolubydlí i další tvorové. Není snadné spočítat, jestli jsou těžší všechny lišejníky světa nebo všechny počítače a stroje dohromady. Stroj je symbiózou sítí, člověka, spektáklu a kdo ví čeho ještě. Infosféra se prolíná s biosférou, chemické prvky nepřestávají v atmosféře vytvářet masivní víry a bouře. Atmosféra z dětského pokoje pozvolna prostupuje až do obýváku.
Jan Kršňák - Digiděti
Med je zpomalená tekutina. Má určitou konsistenci, dá se uchopit, ale vzápětí potměšile protéká mezi prsty a vrací se do původní podoby. Nejenže se vymaní, jakmile se mu pokusíme vnutit tvar, ale navíc převrací role a zmocňuje se rukou toho, kdo se pokoušel jej zmocnit.
Proto si dovolme malý návod.
Význam sítě vzniká mezi obrazem a pohledem, při jejich prolínání, v jejich symbióze.
Proto nejde o ani tak o to, co je v tomto obraze prezentováno, jako o to, co s tím uděláš. Můžeš síť libovolně proměnit. Pro tuto možnost najdi QR kód a použij jej, anebo odkaz, čekající na obraze za ním.
Smysl sítě se vyjeví tomu, kdo se v ní odváží bloudit, aby posléze v jeho imaginaci začaly vyvstávat obrazy, souvislosti, příběhy a poznání.
Síť je vždy očima, jejichž pohledy jsou otevřené. Mohou to být tvé pohledy, anebo klidně i nelidské pohledy sítě nebo světa nebo tvorů, kteří je obývají.
Nemusí být zcela jasné, kdy se díváš ty a kdy se dívá síť. Důležité je, že se vzájemně poznáváte.
Síť nemá žádný začátek ani konec. Stejně jako ty.
Tak vypadá základní obraz klidu už od úsvitu průmyslové revoluce. O staletí později žijeme v symbióze s planetární biotechnologickou sítí a povídáme si s dětmi. Je to otevřený dialog, nemáme proč před sebou cokoli skrývat, baví nás si spolu vyprávět, poznáváme při tom spoustu nových jemných detailů. Kde spolu lidé sdílí pozornost, tam se šíří důvěra a porozumění. Domov je dalším obrazem klidu. V dětských očích je klid, je-li klid v očích rodičů. Svět při tom může klidně být i neklidný. Jezera působí klidně i za bouře, Země se klidně otáčí, ať se na jejím povrchu odehrává sebedivočejší spektákl. Slunce svítí klidně celý den.
Jan Kršňák - Digiděti
https://digideti.cz/elektroekologie/
Hérakleitos leží v blízkosti kořenů tohoto genealogického stromu idejí, protože právě on jako první vzal duši jako svůj první archetypální princip; představoval si duši z hlediska proudění a hovořil o její nezměrné hlubině.
Minotauros
Proto se domnívám, že ti staří mudrci, kteří se snažili zajistit si přítomnost božských bytostí stavbou svatyní a soch, ukazovali, že mají vhled do povahy Veškerenstva;
Chápali, že tato duše je sice všudypřítomná, nicméně její přítomnost bude možná ještě lépe zajistit, když se vytvoří vhodná nádoba, místo, které by bylo zvláště schopné pojmout jistou její část či fázi, cosi, co by ji napodobovalo nebo ji představovalo a sloužilo jako zrcadlo, jímž by bylo možné zachytit její obraz.
Tu a tam - jednou dvakrát za život, máte-li štěstí - se setkáte s myšlenkou, která má tak působivý dopad, že vám otřese zemí pod nohama.
Člověk nemá úhel pohledu, nýbrž místo pohledu.
A místo pohledu má člověka.
Oči se v rámci místa pohledu dokáží dívat i samy na sebe nebo několika vidět hejnem pohledů naráz.
Až dnešní digiděti na první dobrou dospějí, možná zjistíme, že jejich digitální dětství je proměnilo natolik, že svůj přístup k životu založí na jiném předpokladu, než na jakém svět stavíme my. Nebudou věřit v propast mezi člověkem a světem. Možná raději vyjdou ze zkušenosti, že pohledy a obrazy spojuje vzájemná láska tak mocná, hluboká a prostupující, že znemožňuje rozhodnout, kde jeden začíná a druhý končí. Možná jsou digiděti lidmi, co se připravují obejmout svět svým srdcem. Přiznají mu život a objeví v jeho náručí moc a tvořivost hodné člověka. My zestárneme a odejdeme a nastanou časy, kdy digiděti ovládnou tvary společnosti. Rozhodnou se žít se světem v symbióze. Podobně jako dnes žijí s internetem.
Jan Kršňák - Digiděti
Kam svit hvězd nedopadá, odtud vyzchází.
V každé jeskyni duše sídlí hejno tvorů.
Během věčnosti se jim už říkalo všeliak, někdy netvoři, jindy bohové.
Ať bylo jejich jméno jakékoli, vždy spřádali, rozvíjeli a stahovali své sítě.
Hlubina duší je zasíťovávána odnepaměti.
Nevíme, zda-li se světlo sítě odráží od povrchu očí, anebo jestli jimi neprochází. Neznáme s jistotou směr onoho případného procházení. Tušíme, že se odehrává oběhma směry současně.
Že ani v hlubinách duší se světlo nepřestává proplétat s temnotou.
Každý tvůj pohled je pohledem očí sítě.
Vidí mravenci očima jiných mravenců? Existuje v rámci kolonie telepatie?
Dá se mluvit o individuálních myslích mravenců, anebo je na místě hovořit o kolektivním vědomí mraveniště?
V jistém smyslu, říká Sartre, jenž je autorem tohoto pěkného rozboru, je to jakási vrcholná povolnost toho, co vlastníme, psí věrnost, která se dává, i když už ji nežádáme, ale v jiném smyslu se za touto poslušností skrývá tiché přivlastnění držitele drženým.
Med je určité chování světa vůči mně a mému tělu.
Maurice Merleau-Ponty - Svět vnímání, str. 26
Termín holobiont prvně použil v roce 1992 Američan David Mindell, když se zamýšlel nad tím, jak moc mohou těsné symbiotické svazky ovlivňovat biologickou taxonomii – vzpomeňme na klasický příklad lišejníků nebo třeba korálů, spoléhajících svojí výživou na symbiotické obrněnky rodu Symbiodinium, které uchovávají ve svých buňkách. O deset let později se díky americkému mikrobiálnímu ekologovi Forestu Rohwerovi stal termín pojmem: jako holobiontní se začaly označovat všechny systémy složené z mnohobuněčného hostitele a všech jeho symbiontů, včetně virů. Lynn Margulisová, velká propagátorka významu symbiózy v přírodě, si začala mnout ruce. Ukázalo se totiž, že takovými kompozity jsou v podstatě všechny živé bytosti.
https://vesmir.cz/cz/casopis/archiv-casopisu/2015/cislo-5/holobiont-aneb-cesta-tam-zase-zpatky.html
Street view a renesance kinematografie v časech, kdy se celý svět stává filmem.
Život je hejno zasíťovaných obrazů.
Digitalizace společnosti nás učí, že mezi člověkem a světem se rozpíjejí hranice a rozdíly. Naše myšlení rozlišuje člověka a svět, ale to se děje jen proto, že v naší kolektivní mysli doposud zní ono novověké rozdělení světa na člověka a vše ostatní. Síť nás propojuje se světem. Díváme se na obrazovky a ony se dívají na nás. Novověká sebereflexe nás od duše dovedla k mysli, mysl spustila digitalizaci a ta nás dovádí zpět k duši. Oči sítě nejsou nic jiného než oči světa. Jsme ve spojení se sítí. Neustále, kdykoli jsme doma i když jsme venku. Kde začíná naše tělo a kde začíná stroj? Jen srdce to dokáže nahlédnout, jen mysl k tomu umí něco dodat a jen duše to zvládne vstřebat. Jsme uprostřed hry, vzájemné tvarování stroje a člověka nemá zatím žádný závěr.
Jan Kršňák - Digiděti, devátá kapitola
Když se živé dřevo nechá dostatečně dlouho být, chová se jako pomalu proudící tekutina.
S tím, ja začínáme lépe chápat lesní sítě, se nám otevírají zásadní otázky:
kde začínají a končí druhy?
je možné si představit les jako superorganismus?
co vše může znamenat "obchod", "sdílení" či dokonce "přátelství" mezi rostlinami - a ostatně i mezi lidmi.
A mezi rostlinami, lidmi a stroji - dodávám já.
V rámci celé populace mraveniště dochází k distribuci jistého množství látek, mimo jiné hormonů, které zajišťují diferenciaci a specifikaci sociálních rolí.
Královna není královnou dědičně.
Stačí, abychom královnu z mraveniště odstranili, a hormonální nerovnováha, k níž dojde, okamžitě povede ke změně způsobu výživy některých larev, z nichž se vyvinou královny.
Co je pozoruhodnější, síť také umožňuje rostlinám posílat si navzájem sloučeniny s imunitními signály. Rostlina napadená mšicemi může pomocí sítě jiné blízké rostlině sdělit, že by měla zvýšit svou ochrannou reakci, než se mšice dostanou k ní.
Už nějakou dobu se ví, že rostliny srovnatelným způsobem komunikují i nad zemí pomocí rozpustných hormonů. Ale taková varování šířená vzduchem mají nejistý cíl. Když sloučeniny putují fungálními sítěmi, je možné specifikovat jak odesílatele, ta příjemce.
Držím se základní psychologické zkušenosti - totiž že duše o sobě ustavičně hovoří ve stále se opakujících motivech a vždy nových variacích, podobně jako hudba; že je duše nezměrně hluboká a mohou ji osvětlovat jen vhledy, záblesky v obrovské jeskyni nepochopení.
Rád bych si posvítil na obskurní témata, ale nechtěl bych na ně vrhnout ten typ světla, který má ukončit zkoumání...
Polyteistická psychologie má na srdci víc než jednu věc, kterou chce říct, a dokáže to říkat víc než jedním způsobem; její mnohé odlišné stránky jsou přitom lépe patrné, když se nesnažíme, aby do sebe přesně zapadaly.
Výzkumy Simardové potvrdily, že pod povrchem lesa skutečně existuje něco, co nazvala podzemní sociální sítí či živou komunitou mykorhizních druhů hub, které spojují jeden strom s druhým.
Hyfy také vytvářejí spojení mezi druhy, třeba břízy a jedle, a tak formují nehierarchickou síť mezi početnými druhy rostlin.
Lišejníky dokážou děsivě silnými kyselinami rozdrolit skálu na prach. Houby dokážou vylučovat mimo svoje tělo nesmírně silné enzymy, které rozpouštějí půdu. Jsou to největší organismy na světě a patří k těm nejstarším. Stojí u zrození i zániu světa.
https://vesmir.cz/cz/casopis/archiv-casopisu/2020/cislo-9/evoluce-symbiozy-termitu.html
Více o symbiontech termitích střev:
https://termiti.czu.cz/cs/r-12963-symbiozy-termitu
To znamená, že všechny ontogeneze různých členů mravenčí kolonie jsou svázané do koontologického strukturálního driftu, a dochází k nim v síti neustále se měnících trofolaktických interakcí.
Ontogeneze každého jedince v mravenčí kolonii je podmíněna ontogenezí ostatních členů společenství.
Houby a lišejníky ruší naše kategorie pohlaví. Přetvářejí naše představy o komunitě a spolupráci, řekl mi jednou Merlin.
Obracejí na hlavu náš dědičný model evolučního původu. A naprosto likvidují naše představy o čase.
Je to prostředí, svět, v němž žijeme. Neřídíme jej, nemáme ho pod kontrolou. Nemůžeme se ani rozhodnout, jestli s ním chceme mít co dočinění. Nelze nemít. Dotýkáme se jej a on se dotýká nás. Je to svět, který se na nás dívá a konečky svých prstů nám předává… není jasné, co přesně nám předává. Možná svobodu, moc nebo poznání. Anebo samotnou strojovitost člověka. Anebo nejsamotnější živost světa.
https://digideti.cz/2020/11/10/stvoreni-kyberprostoru/
Termitiště nebo mraveniště jsou těla.
Kolektivní, fyzická, krajinotvorná.
Jedno tělo sestávající z mnoha těl.
Jsou to těla-sítě.
Proto má vždy nádech neskutečna, abstraktna, virtuálna. Digitální světy jsou čísla proměňující se na jiná čísla. Každý obraz, každá zpráva, každý zvuk internetu je dlouhý řetězec čísel pohybující se mezi programy, což jsou obří sítě řetězců čísel. A tak je digitalizovaná společnost nespoutaným a nezkrotitelným prostředím. Vše je zde nestálé, proměňující se, fluidní a flexibilní. Digitální matematiky učí stroj, jak fungovat, aniž by musel kdy být dokončen. Digitalizovaný člověk se nikdy nenachází pevný ani celý, vždy je uprostřed výpočetního procesu, nehotový, síťující se, rozpouštějící se mezi čísly.
Jan Kršňák - Digiděti
Prostřednictvím symbiózy společně tvoří oddělenou ekologickou jednotku, ačkoli o této oddělenostii existuje spor.
Komponenty holobionta jsou jednotlivé druhy nebo bionti, zatímco kombinovaný genom všech biontů se nazývá hologenom. Všichni společně přispívají k fungování celku.
Pojem holobiont byl původně představen německým teoretickým biologem Adolfem Meyer-Abichem v roce 1943 a poté zřejmě nezávisle Dr. Lynn Margulis v její knize Symbióza jako zdroj evoluční inovace z roku 1991.
Dobře prostudovanými holobionty jsou korálové útesy a lidi.
https://en.wikipedia.org/wiki/Holobiont
Mnohé z toho, co víme, myslíme a děláme, dnes prožíváme ve spolupráci se sítí.
Člověk a síť žijí v symbióze. Vzájemně se doplňují, vytvářejí a spolupracují na poznávání světa.
Člověk i síť jsou živí, protože jsou životodární.
James Bridle
Možnosti lesního internetu však dalece přesahují základní výměnu komodit mezi rostlinami a houbami. Fungální síť totiž zároveň umožňuje rostlinám distibuovat zdroje mezi sebou navzájem. Cukry, dusík a fosfor si mohou stromy v lese předávat; umírající strom třeba může vydat své zdroje sítí ve prospěch komunity, nebo mohpu sousední stromy podpořit nemocného soukmenovce dávkou zdrojů navíc.
Mnohé je třeba vytvořit, nikoli však dodáváním.
Vždy n-1.
Jedno je částí mnohého pouze tak, že je vždy odčítáno.
Odčítat jedinečné od mnohého, které má být vytvořeno; psát v n-1 dimenzích.
Takový systém by mohl být nazván rhizom.
Rhizom jakožto podzemní stonek je naprosto odlišný od kořenů a kořínků. Cibule a hlízy jsou rhizomy.
Otázkou je, zda celá botanika není ve svých specifických rysech rhizomatická.
Dokonce i smečková zvířata jsou taková, krysy jsou rhizomy. Stejně tak i doupata ve všech svých funkcích - jako příbytky, zásobárny, prostory pohybu, úkrytu a úniku.
Rhizom sím nabývá nejrůznějších forem, od širokého povrchového větvení do všech směrů, až po stuhnutí v hlízách a cibulích.
Když se krysy hemží jedna přes druhou.
Andreas Weber
"Zkoumaní mravenci byli nejprve umístěni za jednu stranu skla a jejich druhové z hnízda za druhou stranu. Mravenci se v těchto podmínkách chovali nevýrazně a ostatních mravenců si příliš nevšímali. Poté vědci označili mravence na hlavě buď modrou tečkou, nebo hnědou tečkou, která splývala s jejich přirozenou barvou. Malovaní mravenci bez zrcadla označení ignorovali. Když však bylo před mravenci postaveno zrcadlo, modře pomalovaní mravenci si své tečky všimli.Modře značení mravenci se při pohledu do zrcadla snažili očistit, zatímco mravenci s hnědými tečkami nikoli. Všichni mravenci se však před zrcadlem chovali neobvykle, rychle pohybovali hlavou a tykadly. To je skutečně velmi zvláštní výsledek. Mravenci jsou společenský hmyz a jsou schopni se učit a provádět složité činnosti, ale obvykle nejsou považováni za inteligentní. Tento výsledek vyvolává otázku: Je sebepoznání totéž co skutečné sebeuvědomění? Věda na ni zatím nemá odpověď." (zdroj: Internet)
ilustrační fotka největšího z mravenců
Síť spojující jednotlivé stromy do lesních komunit.
Bledé, velejemné nitky zvané hyfy, které houby vysílají půdou. Ty se vzájemně spojují a tvoří síť podivuhodné komplexity a rozsahu.
Určité druhy hub mohou existovat v křehkém vzájemném vztahu s rostlinami.
Hyfy mykorhizních hub se na buněčné úrovni vetkávají do konečků kořenů rostlin - a tak vytvářejí rozhraní, v němž může docházet k molekulárnímu přenosu.
Robert Macfarlane - Podzemí, str. 76-77
James Hillman
Rozhodli se do jedlí injekčně vpravit radioaktivní izotopy uhlíku. Pomocí hmotnostních spektrometrů a scintilačních počítačů pak mohli sledovat putování izotopů od stromu ke stromu. (experiment Suzanne Simardové)
Fantazie základního počtu neredukovatelných prvků, z nichž lze vytvořit veškerou řeč, je pitevní technikou analytické mysli, která aplikuje logický atomismus na samotný Logos - je to sebevražda slova.
Existuje propastný nedostatek důvěryhodnosti, protože už nevěříme vůbec žádným slovům coby skutečným a věrným nositelům významu.
Kolem nich jsou miliardy zapnutých počítačů propojených vlnami a kabely. Nad jejich hlavami přelétává hejno satelitů. Jsou spojeni do sítě. Množství uzlů a spojů se nedá spočítat, a přesto víme, že neustále stoupá. Čím více jich je, tím je mezi nimi více očí. Každá síť má oka. V očích sítě se rozprostírají krajiny, životní prostory lidí a dalších bytostí. Plánem stroje je, aby se síť postupně zahušťovala tak, že čtverečky na čtverečkovaném papíře zemského povrchu budou stále menší a menší, dokud se celý list nezaplní uzly a spoji. Každý z nás žije v zasíťovaném světě. Poslední dobou cítíme, že se k nám uzly a spoje sítě přiblížily natolik, že už se prakticky nemůžeme hýbat. Obepínají naše těla, obsazují naši mysl. Proto si už nedokážeme život bez sítí představit. Stroj a strojoví lidé si mnou ruce. Brzy nás budou mít. Připojené, vyčíslené, zdigitalizované. Zbývá doladit pár řádků programu, připojit dva superpočítače, posadit do atmosféry tisíc satelitů. Vidí jen čtverečky a nevidí oči mezi nimi.
Jan Kršňák - Digiděti, devátá kapitola
Jsme zvyklí spojovat myšlení s psaným textem, ale myšlení může stejně tak dobře probíhat mezi obrazy. Některé filmy myslí. Když se na ně člověk dívá, učí se chápat, že o světě lze přemýšlet i jinak, než to doposud dělal. Co když se na Youtube otevírá podobný příběh, jaký se před dávnými časy odehrál v pravěkých jeskyních? Možná se z obrazů nevyklubalo jenom písmo, ale i myšlení? Nevíme, jestli pohledy digidětí nepovedou ke zcela novému obrazu světa, jejich oči jsou ještě příliš mladé a nerozkoukané. Ale víme, že se rády zakoukávají do obrazovek. Možná je algoritmy za nimi semelou a možná ne. Síťující se svět lidských i nelidských vidění přijímají za svůj. Prozatím se zdá, že ve své nevinnosti nechávají stroj formovat své dětské pohledy, mysli, těla i duše. Ale co když si to myslíme, protože nevidíme celý obraz toho, co se děje? Digiděti věnují stroji pozornost, svou lásku k poznání, svou tvořivou moc. Možná to skončí pádem do hlubin informačního oceánu, anebo vznikne jiné vyprávění.
Jan Kršňák - Digiděti
Z čeho žijí? Mikroby, kteří jsou tak hluboko, našli nové způsoby, jak získat energii, včetně využívání vodíku, síry či železa jako potravy. Téměř všichni jsou anaerobní, což znamená, že nepoužívají kyslík.
Navíc mají extrémně pomalý metabolismus. Mohou být v klidovém stavu po extrémně dlouhou dobu. Když říkám extrémně dlouho, opravdu tím myslím extrémně dlouho. Japonští výzkumníci v roce 2020 našli bakterie odebírané ze vzorků vrtání pod mořským dnem, o nichž se domnívají, že byly v klidovém stavu po dobu 100 milionů let! Navíc se podařilo, aby se po přenesení do laboratoře rozmnožovaly.
https://everything-everywhere.com/the-deep-biosphere/
V převládajícím moderním rozvrhu světa byla inteligence připsána výhradně člověku.
Pokud si stále zakládáme na takto založené výlučnosti, musí nás umělá inteligence existenciálně zneklidňovat – i kdyby byla jen efektem superrychlého mechanického zpracování velkých dat a nevynořovalo se z ní žádné vědomí. Ve stejné době, kdy se objevují různí naši digitální „konkurenti“, navíc díky novým výzkumům častěji slyšíme také o inteligenci rostlin, zvířat nebo přírodních společenství. Třeba sociální antropolog Eduardo Kohn ve své knize How Forests Think (2012), věnované etnografii Amazonie, ukazuje, „jak myslí lesy“. Pokud podle něj rozšíříme naše pojetí semiózy za hranice symbolického jazyka a zahrneme do něj také znakování prostřednictvím ikonu a indexu, vstoupíme do bohaté textury lesní komunikace a přírodního myšlení.
https://www.advojka.cz/archiv/2019/19/rozptylena-inteligence
Miliardy let se skládáme. Z hornin, vody, bílkovin, světla…viditelností a neviditelností.
Skládáme se uvnitř a rozkládáme se kolem.
Jako jsme se složili my, skládá se kolem nás i biotechnologická síť, kyberprostor, informační oceán, internet.
Jeho složené tělo je naší krajinou i nitrem. Popel z něj tu zůstane dlouho po každém z nás.
Kniha tedy nemá žádný objekt. Je tu pouze ona sama v souvislosti s jinými uspořádáními.
Nebudeme v ní hledat nic k porozumění, budeme se ptát, v součinnosti s čím funguje, ve spojení s čím nechává nebo nenechává procházet intenzity, do kterých multuplicitou uvádí a ve které proměňuje multiplicitu svoji, s jakými těly bez orgánů nechává sbližovat své vlastní. Kniha existuje pouze skrze vnějšem a ve vnějšku.
Život v síti přináší též epidemii samoty.
Síť nás současně spojuje i odpojuje.
Umělá inteligence ChatGPT je v poslední době technologickým tématem číslo 1. Vývojář Mckay Wrigley se na Twitteru pochlubil tím, že umožnil ChatGPT přístup ke kamerám svého iPhonu a tím dal umělé inteligenci „oči“.
K tomu Wrigley využil kombinaci softwarů, jako YoloV8 pro detekci objektů, GPT-4 jakožto umělou inteligenci, OpenAI Whipser pro dodání hlasové zpětné vazby, Google Custom Search Engine a Python. Ačkoli se zdá, že spojit toto všechno dohromady muselo zabrat velké množství času, sám Wrigley tvrdí, že je to 100× jednodušší, než jak to na první pohled vypadá. Zároveň dodává, že toto je podle něj vize budoucnosti.
https://smartmania.cz/vyvojar-hacknul-iphone-a-vytvoril-z-nej-oci-pro-chatgpt-vysledek-bere-dech/
Květina jako samice vosy. Haraway uvádí, že tyto konkrétní vosy již vyhynuly, a tak nás na jejich tvar upomíná jen tato orchidej.
Nevíme.
"For example, energy flux and elemental cycling in the deep biosphere are still virtual unknowns. Rates of carbon fixation vs. availability and use of organic carbon in metabolic processes are undefined."
Člověk je aktivní a síť je pasivní.
Člověk je pasivní a síť je aktivní.
O síti i o člověku smíme přemýšlet jako o agentech. Anebo jako o pohledech a obrazech, které se vzájemně potkávají i opouštějí, hladí se, protkávají či spoluvytvářejí.
Lišejníky jsou obecně známým příkladem symbiotického soužití houby s řasou. Ve skutečnosti se však jako autotrofní fotosyntetizující partner – fotobiont – mohou vyskytovat též sinice (asi u 8 % druhů lišejníků). Houbový partner – mykobiont – bývá nejčastěji zástupce hub vřeckovýtrusých (Ascomycetes), v několika případech stopkovýtrusých (Basidiomycetes).
Dnes běžně známý fakt, že lišejník je symbiotický organizmus složený z houby a řasy, však čekal na odhalení až do poloviny minulého století, a tento objev nebyl nijak lapidární. Vědělo se, že stélka lišejníků obsahuje nazelenalé kulovité útvary, avšak ty se považovaly za orgány nepohlavního rozmnožování a označovaly se jako gonidie (pojmenovány analogicky ke konidiím, nepohlavním rozmnožovacím částicím hub).
Teprve r. 1867 švýcarský rostlinný anatom Simon Schwendener odhalil a správně pojmenoval skutečnou, tedy podvojnou povahu lišejníků (formuloval dualistickou hypotézu). Jeho poznatek byl vpravdě revoluční a není bez zajímavosti, že největší lichenologové té doby ji nepřijali (např. W. Nylander, G. Koerber, A. Krempelhuber) a boje proti ní se nevzdali po celý svůj život. Plamínek svatého boje proti kacířství hořel kuriózně téměř sto let a práce popírající dualistickou povahu lišejníků byla publikována ještě r. 1953.
https://vesmir.cz/cz/casopis/archiv-casopisu/2000/cislo-11/vazany-nevazany-zivot-lisejniku.html
,,Každý živočich má svůj vlastní genom, ale k němu i mnoho mikrobiálních genomů, které ovlivňují jeho život a vývoj. Mikrobiální geny mohou v některých případech trvale infiltrovat genomy svých hostitelů. Je tedy logické vnímat je jako samostatné entity?...
Naši rezidentní mikrobi nám pomáhají budovat imunitní systém a ten se je za to učí tolerovat. Ať na problém nahlížíme z jakého úhlu chceme, je zjevné, že mikrobi podvracejí naše ponětí o jedincích. Váš genom je z velké části stejný jako ten můj, ale naše mikrobiomy se mohou velice výrazně lišit (a naše viromy ještě víc). Obsahuji davy? Možná je to spíše jsem davy."
Vybaví se mi něco, co jsem slyšel od jedné archeoložky v Oslu na téma hlubokého času:
Čas není hluboký, vždycky už je všude kolem nás. Minulost nás obklopuje jako duch, leží kolem nás ne tolik jako vrstvy, spíš jako proud.
Merlin Sheldrake
Asi nejpřevratnější aspekt výzkumu mikrobiomu je ovšem ten, že zásadním způsobem převrací ideové základy modernity v oblasti biologie. Moderní uvažovaní staví na jedincích (kteří se jakožto uzavřené jednotky mohou propojit do složitějších celků) a jeho příkladnou praxí je očišťující hygiena. Mikrobiální pohled na život klade naproti tomu do centra pozornosti kolektiv, ekosystém a propojení. Jedinci nejsou myslitelní jako uzavřené jednotky (informací a buněk), které by vstupovaly do vztahů s „okolním světem“. Daleko spíše se na ně musíme dívat jako na efekty různorodých a komplexních propojení, z nichž se vynořují. Hranice mezi vnitřkem a vnějškem, vlastním a cizím je neurčitá. Bez nevlastního není existence možná.
https://www.advojka.cz/archiv/2016/11/vynalezani-mikrobiopolitiky
Přestože mají kořeny, vždy je tu nějaký vnějšek, kde tvoří rhizom s něčím jiným - s větrem, se zvířetem, s člověkem (a také hledisko, podle něhož tvoří rhizom sama zvířata nebo lidé atd.)
Opilost jako triumfální vpád rostliny do nás.
Psát, vytvářet rhizomy, zvětšovat své teritorium deteritorializací, prodlužovat linii úniku až do bodu, kdy se stane abstraktním strojem pokrývajícím celou rovinu konzistence.
Rhizom nepodléhá žádnému strukturálnímu nebo generativnímu modelu.
Je vzdálen každé představě genetické osy nebo hloubkové struktury.
Svět hmoty a svět cítění byly dlouho považovány za kompletně oddělené říše.
Nyní se však v očích poetické ekologie znovu scházejí.
Merlin Shaldrake
Houby a stromy proměnily svou dualitu v jednotu, a vytvořily les, napsala Simardová v odvážném shrnutí svých zjištění.
Místo, aby se dívala na stromy jako na jednotlivé entity soupeřící o zdroje, představila les jako kooperativní systém, v němž stromy komunikují jeden s druhým, a tvoří tak společnou inteligenci, již popisuje výrazem moudrost lesa.
Nevidí lidi, kteří v nich žijí, a nechápou, jak jsou ti lidé mocní. Jsou tolik zahledění do svých čísel a výpočtů, že vůbec nevnímají jejich nitra. Myslí technicky, abstraktně, racionálně a nepřipouštějí si, že v zapomenutých částech jejich kalkulů dýchají, hýbou se a milují živé bytosti. Tvorové tak tvořiví, že v mžiku oka dokáží ze sevření jejich čtverečků hravě vystoupit. Protože stejně jako dokáží uzly a spoje zaplnit všechny oči sítě, dokáží i oči sítě prohlédnout a přetvořit všechny uzly a spoje. Stačí se pohnout. Stačí se protáhnout, narovnat záda, otevřít oči, povyskočit si a uzly a spoje už praskají a trhají se. Můžeme to udělat, protože jsme mocnější než síť. My jsme očima sítě. Očima, v jejichž nitru hoří srdce láskou ke světu a k životu. Proto z lidských očí vychází světlo.
Jan Kršňák - Digiděti
Libovolný bod rhizomu může a musí být spojen s kterýmkoli jiným.
Různé režimy znaků.
Různé statusy stavů věcí.
V rhizomu nejsou body nebo pozice, jaké nacházíme ve struktuře, stromu, kořeni. Jsou zde pouze linie.
Gilles Deleuze, Felix Guattari - Tisíc plošin, str. 13
Uzlových bodů, spojů mezi nimi a z ok mezi body a spoji. Technologové, inženýři, programátoři a další tvůrci sítě se soustředí jen na první dva. Jde jim o digitální přístroje a o to, jak je propojit mezi sebou. Z jejich úhlu pohledu pokrývá síť celý svět. Signál dnes chytáme z každého bodu zemského povrchu a pokud ještě zbývá nějaká nepokrytá díra, brzy ji pokryjeme. A pak budeme navždy žít dokonale zasíťovaní. Jenže v tomto obraze je opomíjen třetí prvek sítě, její oka, jimž budu říkat oči, neboť je to krásnější.
Jan Kršňák - Digiděti
,,Když se eukaryotické buňky vyvinuly, některé z nich začaly spolupracovat a shlukovat se a tím zapříčinily vznik mnohobuněčných stvoření, například živočichů či rostlin. Živé organismy se poprvé staly velkými - tak velkými, že jejich těla mohla obsadit obrovská společenství mikrobů. Tito mikrobi se dají spočítat obtížně.
Obvykle se říká, že průměrný jedinec obsahuje na každou lidskou buňku deset mikrobiálních, což z nás činí zaokrouhlovací nepřesnosti ve vlastním těle. Tento poměr 10:1 se objevuje v knihách, časopisech, přednáškách na TEDu a téměř ve všech vědeckých pracích na uvedené téma. Jde však o pouhý odhad od boku založený na provizorním výpočtu, ze kterého se bohužel stal pevný fakt.
Podle nejnovějších odhadů obsahujeme zhruba 30 biliónů lidských buněk a 39 biliónů mikrobiálních buněk - což je zhruba půl na půl. Ani tato čísla však nejsou přesná, což ale není podstatné - tak či tak obsahujeme davy.
AI je program, který se sám naučil, jak má fungovat. Člověk ho pouští na problémy, které sám nezvládne.
On se je naučí řešit a pak je řeší.
My nevíme, jak to dělá. Nevidíme do jeho nitra.
Když důvěřujeme výsledkům a radám AI, spoléháme se na víru v myšlení stroje.
Poslední dobou věříme víc matematice a počítačům než sami sobě. Někteří cítí, že by to mohla být doba skutečně poslední.
Slova, podobna andělům, jsou mocnosti, které nad námi mají neviditelnou moc.
Jsou to osobně přítomné bytosti,
které mají celé vlastní mytologie: pohlaví, genealogie (etymologie), dějiny a módy - a také vlastní účinky ochrany, rouhání, tvorby a ničení. Slova jsou totiž osoby.
Internet má smysly, má oči, kůži, uši. Senzory a kamery a čidla.
Vnímá, zaznamenává, analizuje.
Je to nelidské vidění a slyšení, ale je živé.
Zelené řasy jsou předky všech suchozemských rostlin.
Rostliny tvoří osmdesát procent veškerého života na Zemi a stojí v základu potravních řetězců, na nichž závisejí téměř všechny pozemské organismy.
Řasy se na souš dostaly jen díky tomu, že navázaly vztah s houbami. Toto počáteční společení se vyvinulo ve svazky, kterým dnes říkáme ,,mykorhizní vztahy". V současnosti na mykorhizní houby spoléhá přes devadesát procent všech rostlinných druhů... představují elementárnější součást rostlinné podstaty než plody, květy, listy, dřevo, nebo dokonce kořeny.
Člověk žil po milióny let, aniž by abecedu znal a potřeboval. Aniž by mu chyběla.
AI je abeceda ve věku své digitální reprodukovatelnosti.
Psaní nemá nic společného s označováním, ale spíše s vyměřováním, mapováním, a to i krajin, které mají teprve přijít.
Zákonem knihy je zákon reflexe. Jedno, které se stává dvojím.
Multiplicity jsou rhizomatické.
Vápenec lze vnímat jako pouhou jednu fázi v dynamickém zemském cyklu, kdy se minerál stává živočichem a živočich horninou; horninou, která postupem času - hlubokého času - uvolní uhličitan vápenatý, z něhož si vybudují těla nové organismy a tím koloběh znovu podpoří.
Robert Macfarlane - Podzemí, str. 33
Pracujeme-li s agentem, a nikoli se subjektem, nejsme v pokušení konstuovat psychologicky pravděpodobnou osobu, příběh jejího života, pocity, motivace a vnitřní hnutí, zároveň ale neztrácíme ze zřetele význam toho, kde se výtvarník učil, co mohl nebo nemohl znát objednavatel a do jakých souvislostí mohl zasazovat viděné pozorovatel.
Haraway´s "composist":
Člověk není jedinec. Je spíše složeninou, hejnem, symbiontem nebo krajinou. Je sítí. Právě o tom vypráví tento příběh.
Dona Haraway používá výraz "composist", který anglicko-český slovník nezná:
Nevíme, zda-li to byl tlak temnoty nebo lehkost světla, kdo stál na počátku.
Nevíme ani, jestli je nějaký počátek.
V jeden dlouhý čas staré mikroorganismy stvořily nebe. Někdy pak obsadil první tvor pevninu. Nevíme, kdo první vylezl z vod, jestli bakterie, houba nebo řasa.
Už tehdy, stejně jako dnes, se odehrává příběh plný splývání, prostupování, mezer a skoků, umírání a zrození, jemuž říkáme evoluce. Kdesi v jeho průběhu se rodí člověk.
A nebývale rozevře svou mysl a vydá se do neviditelných světů. Dovnitř i ven.
Nalezne poznání a stvoří stroj.
Tento výtvor jednoho dne začne vnímat a jednat. Nevíme přesně, co vidí nebo jak myslí. Víme jen, že mění svět i vše živé kolem sebe. Létá do nebe, noří se pod zem, zviditelňuje neviditelno.
Dnes síť hub, bakterií, rostlin, bezobratlých i obratlých stále pokračuje dál ve svém prozkoumávání hranic života.
Hranice mezi jejich sítí a sítí strojů se podivuhodně síťuje.
Chtěl jsem po něm, aby schválně udělal chybu. Dělání chyb je totiž známkou kreativity.
Naše sémantická úzkost nás přiměla zapomenout, že i slova planou a stávají se tělem, když hovoříme.
Je potřeba nové angelologie slov, abychom jim dokázali znovu důvěřovat. Pokud není ve slově příttomný anděl - anděl původně znamená "posel", "nositel zvěsti" -, jak bychom mohli vyslovit cokoli jiného než osobní názory, věci, které si vymyslíme v našich subjektivních myslích?
Jak bychom mohli přenést z jedné psyché do druhé cokoli hodnotného a oduševnělého, jako v rozhovoru, dopisu nebo knize, pokud hlubiny našich slov nenesou archetypální významy?
Je-li mraveniště součástí přírody, proč není přirozené i město?
Je-li vosí úl přirozeným výtvorem, proč jako životodárný nechápeme i stroj, v němž sídlíme?
Poetická ekologie naproti tomu navrhuje, že svět je řízen, spolu s kauzalitou, ještě dalším principem: principem, kdy věci uvádějí do pohybu samy sebe.
Objekty ve světě se uspořádávají do větších, složitějších forem podle své vlastní vůle.
https://digideti.cz/spolecnost-dohledu/
What happens when human exceptionalism and bounded individualism, those old saws of Western philosophy and political economics, become unthinkable in the best sciences, whether natural or social? Seriously unthinkable: not available to think with. Biological sciences have been especially potent in fermenting notions about all the mortal inhabitants of the earth since the imperializing eighteenth century.
Homo sapiens — the Human as species, the Anthropos as the human species, Modern Man—was a chief product of these knowledge practices.
What happens when the best biologies of the twenty-first century cannot dotheir job with bounded individuals plus contexts, when organisms plus environments, or genes plus whatever they need, no longer sustain theoverflowing richness of biological knowledges, if they ever did?
What happens when organisms plus environments can hardly be rememberedfor the same reasons that even Western-indebted people can no longer figure themselves as individuals…
je transneptunické těleso Kuiperova pásu. Jedná se o dvojité těleso dlouhé 36 kilometrů, složené ze dvou planetesimál o průměru 21 a 15 kilometrů, které jsou spojeny podél jejich hlavních os.
Větší lalok, který je plošší než menší lalok, se jeví jako slepenec přibližně osmi dílů velkých asi pět kilometrů, které se sdružily ještě před spojením obou planetesimál. Vzhledem k tomu, že od vzniku Arrokothu nedošlo na jeho povrchu k téměř žádným rušivým dopadům, zůstaly zachovány podrobnosti vzniku planetky.
Jazyk Powhatanů vyhynul na konci 18. století a je o něm známo jen málo. Ve starém seznamu slov je arrokoth slovo pro „nebe“, ale je pravděpodobnější, že to znamenalo „mrak“.
Koncept agence a agenta jako jejího činitele vlivným způsobem zformulovat Pierre Bordieu.
Agent není personální subjekt, nýbrž je to rozptýlená osoba, jedinec nejen pevně zaklíněný v síti sociálních vztahů, ale nerozlučitelně s ní propojený, a samozřejmě také, řečeno slovy Clofforda Geertze, zapletený v pavučině významů.
Agence je činnost, jíž agent působí na své okolí, přičemž je vždy zároveň také objektem působení téhož okolí a je jím podstatně utvářen.
Milena Bártlová - Skutečná přítomnost, str.63
Proměňuj, maž, přemísťuj, doplňuj.
Hraj si s myšlením, rozviř život představivosti svět.
Imaginace je krví vesmíru.
orgpad.com/s/6VxMYB0HJxg?template=true
Lynn Margulisová přisuzovala symbióze ústřední místo v rané evoluci života. Tvrdila, že ty nejvýznamnější evoluční milníky vzešly ze setkání - a následného soužití - rozdílných organismů. Eukaryota vznikla, když jednobuněčný organismus pohltil bakterii, která uvnitř něj pokračovala v symbiotickém životě. Mitochondrie jsou potomky takových bakterií. Chloroplasty pak představují potomky fotosyntetických bakterií, které pohltila eukaryotická buňka. Všechen složitější život, který následoval - včetně toho lidského -, je tak vlastně příběhem dlouhověké "blízkosti cizinců".
Sedmdesátá léta dala Margulisové za pravdu. Nové nástroje genetického výzkumu odhalily, že mitochondrie a chloroplasty skutečně začínaly jako samostatné bakterie. Od té doby se postupně přichází na další příklady endosymbiózy. Například buňky některých druhů hmyzu obývají bakterie, které samy obsahují bakterie.
Zatímco symbiotičtí partneři v lišejnících společně utvářejí tělo, které se formě jednotlivých členů svazku vůbec nepodobá, společníci v mykorhizním vztahu se chovají jinak: rostliny viditelně zůstávají rostlinami a mykorhizní houby houbami. To vede k velice odlišnému a promiskuitnějšímu typu symbiózy, v níž se jediná rostlina může sblížit s mnoha houbami a jediná houba může pěstovar vztah s mnoha rostlinami.
“...že zatímco semitský název pro písmeno byl zároveň názvem smyslové entity, běžně tímto písmenem zobrazované nebo s ním spojované, řecký název se už k žádné smyslové zkušenosti nevztahoval.”
“Až teprve tehdy, pod vlivem zvolna se šířící alfabety, se začal “jazyk” sám oddělovat od živého plynutí světa a stávat se svébytným jsoucnem, o němž se dalo samostatně přemýšlet.”
Byznys plán technologů: lidé přirozeně komunikují. Bytostně to potřebují. Když do jejich komunikací vložíme technologie a přesvědčíme je, že jde o komunikační zlepšení, přesvědčíme je, že jediným způsobem, jak komunikovat je komunikovat přes síť.
Jsme závislí na světě stejně jako jsme závislí na internetu nebo na dětech.
Stejně jako jsou děti závislí na nás.
Existuje životodárná závislost. Smysluplné prolínání a nikdy neustávající proplétání.
Právě je zviditelňuje tato síť.
Podobný je koncept rozptýleného autora, jenž se objevuje pro charakteristiku středověkého tvůrce na základě inspirace filozofií mysli a dílem antropologa Alfreda Gella.
Autorská kompetence se ukazuje jako komplexní výsledek přírodního i sociálního prostředí, osobní psychologie a vertikály transcendence.
Princip uvádění sama sebe do pohybu je charakterizován ohromující skutečností, že objekty se začínají samy uspořádávat do stále složitějších seskupení a poté v jednu chvíli o tuto sebeorganizaci projeví aktivní zájem a všemi prostředky se v ní snaží pokračovat.
Organismy chtějí žít. Snaží se o nepřetržitou existenci.
My lidé máme to štěstí být jedněmi z těchto objektů, které pečují samy o sebe, a proto už nejsou objekty, ale subjekty: věci, které mají samy o sebe zájem.
Možná nás antropocén především nabádá, abychom mysleli do budoucna v hlubokém čase a zvážili, co za sebou zanecháme, až krajiny, které dnes vytváříme, klesnou do geologických vrstev a stanou se podzemím.
Chováme se jako dobří předkové?
Za raketový nárůst popularity ChatGPT může i to, že má přiřazenou pevně danou roli „úslužného asistenta“ a je technicky upravený tak, aby byl v její simulaci zvlášť dobrý. Není to ale hluboká identita toho modelu. Umí generovat mnohem širší spektrum věcí a do této role je dotrénovaný.
Není to tedy tak, že by se ten systém uvnitř podobal jedné lidské mysli. Moc neodpovídá tomu, jak intuitivně uvažujeme o myslích nebo o bytostech. Spíš je tu riziko, že pokud by vývoj pokračoval neomezeně dál, mohli bychom vytvořit systém simulující lidské myšlení s takovou přesností, až bychom se mohli začít ptát, zda neobsahuje nějaké jednoduché simulované bytosti.
Naší největší ambicí je proměnit celkovou zkušenost s Googlem tak, aby byla krásně jednoduchá, téměř automagická, protože jsme pochopili, co chcete, a můžeme vám to poskytnout hned. (Larry Page - zakladatel Google)
Když je digidítě dospívající, mělo by číst Deleuze a Guattariho, Deborda a Joyce.
Odysseus není než cesta nocí trvající celý den.
Není potřeba jim rozumět, je potřeba se jimi prolouskat, projít je a prožít si z nich plynoucí objevení nevědění.
Bylo nám vštípeno, abychom temnotu považovali za zónu nebezpečí, či dokonce hájemství smrti. Temnota však může být také územím svobody a možností, územím rovnosti.
To, o čem se zde hovoří, bude pro mnohé evidentní, protože v této temnotě, která privilegovaným lidem připadá tak hrozivá, žili vždycky.
O nevědění se toho musíme hodně naučit.
Nejistota může být plodná, ba povznášející.
Koncepce agenta jako rozptýleného autora umožňuje dokonce uvažovat o agenci (aktivitě) samotného obrazu.
V tomto smyslu je pak možné se tázat spíše antropologicky: neklást středověkému obrazu jen naše vlastní otázky, ale ptát se po tom, jak středověký obraz existoval a působil ve svém světě, v jakém smyslu pro něj byl problémem.
Miliardy let se evoluce na Zemi odvíjela bez vědomí, které by ji reflektovalo. Prostě se děla, zatímco se život setkával s životem a se smrtí.
Posledních necelých 200 let víme, že evoluce existuje. Dokonce ji máme ambici ovlivňovat. Říkáme tomu antropocén.
S mocí, jakou vědění o evoluci přináší, se pojí i vědomí o proměňování samotného člověka.
Sestrojili jsme stroj, síť velkou jako planeta, a ona teď prochází evolucí spolu s námi. Vedle nás, mezi námi i v nás.
Programy, co se samy učí. Nemáme je pod kontrolou, neřídíme je, nevíme, jak přesně umí, co umí.
Věříme jejich výstupům. Řídíme se podle nich. Vstupují nám do očí i uší, formují naše pohledy, spouští naše myšlenky, optimalizují naše cítění.
Vytváří a uspokojují naše potřeby.
Učíme se dívat umělýma očima, spoléhat na nelidskou inteligenci, žít s AI na jedné planetě.
Každá síť sestává z uzlů, spojů a ok.
Jakmile vstoupíš do sítě, síť začne procházet tebou. Jakmile se do ní zahledíš, zadívá se na tebe, vaše pohledy se zasíťují a vaše oči se propletou.
Sítě jsou esenciální formou života.
Tato síť vypráví o biologii organických i biotechnologických sítí.
Kvůli vlakům vzniky časová pásma. O století později je železniční síť plně digitalizovaná a lokomotiva může být zastavena pokynem vyslaným sítí.
“V dotyku s psaným slovem se v lidské zkušenosti vynořuje nová, zdánlivě autonomní senzibilita, nové já, které může vstupovat do vztahu se svými vlastními verbálními stopami, může nahlížet na své vlastní výroky a přemýšlet o nich ve chvíli, kdy je formuluje, a tak samo se sebou reflexivně interagovat v odloučení od ostatních osob i od okolní oduševnělé země.”
“Písmena fungují jako zrcadla, která odrážejí lidské společenství zpět k sobě samému… V alfabetické civilizaci prakticky každá lidská psyché sama sebe chápe jako individuální “vnitřek”, jako privátní “mysl” či “vědomí”, jež nijak nesouvisí s ostatními “myslemi”, které ji obklopují, ani s okolní zemí.”
z knihy Donny Haraway - Staying with the Trouble
Kdykoli se mne někdo zeptal, co přijde po Webu 2.0, odpověděl jsem bez záváhání: Aplikace na bázi kolektivní inteligence a agregace dat, jejichž zdrojem už nebudou lidé ťukající do klávesnice, nýbrž automatické senzory. A tak se i stalo.
Obraz zviditelňuje a současně skrývá.
Slovo vyslovuje a současně zamlčuje.
Výpočet vysvětluje a současně zatemňuje.
Data chrlí pravdy a současně dusí život.
Láska k poznání miluje úplně stejně světlo i tmu.
Když byl v roce 1958 Perceptron Mark 1 přestaven veřejnosti, psalo se v NY Times:
"Námořnictvo dnes odhalilo zárodek elektronického počítače, od nějž očekává, že jednou dokáže chodit, mluvit, viděti, psát, rozmnožovat se a že si bude uvědomovat vlastní existenci. Předpokládá se, že pozdější perceptory budou schopné rozeznávat lidi, oslovovat je jménem a okamžitě převádět řeč v jednom jazyce do řeči a písma v jazyce jiném."
Perceptron Mark 1 je jedním z předchůdců internetu.
Květ zploštěný sklem skeneru.
Geologické vrstvy obohacené o asfalt a beton.
Radioaktivní stromy a brouci. Plastikový plankton.
Atmosféra nasycená umělými plyny.
S člověkem na povrchu už Země nikdy nebude jako dřív. Totéž lze ovšem říct i o houbách nebo bakteriích…
Antropocén je čas, kdy člověk dodává vesmíru hmotu svých nápadů a schopností.
Je to vyrobená příroda.
Screenshot z přednášky Donny Haraway.
Andreas Weber
Abys uspěl, budeš muset vynaložit velké usílí a lépe poznat svůj operační systém. Vědět, kým opravdu jsi a co žádáš od života. Tohle je nejstarší rada na světě: ,,Poznej sám sebe!" Nikdy nebyla aktuálnější. Za časů Lao-c a Sokrata neměla konkurenci, nyní tě ale internetoví dravci chtějí rozebrat na kusy a ovládnout tvou mysl. Říká se, že žijeme v době počítačových hackerů, ale to je jen polovina pravdy, dnes už se na nás chystají hackeři lidí.
Žijeme s internetem. Jsme na něm závislí. Nedokážeme si bez něj představit život.
Síť žije v nás a my žijeme v ní.
Obrázkem je jedna z ilustací internetu. připomíná lišejník. Odstraněním pozadí zmizela Země. Tak připomíná virtuální prostor.
Ale internet není virtuální. Má tělo. Je to stroj velký jako planeta. Jeho součástí je ovšem i naše tělo. Nemá tedy jedno tělo, ale miliardy těl tvořících hejno, smečku, porost nebo roj.
citát neznámého původu
Každý chápe jinak, co to znamená, když se o někom řekne, že je inteligentní. Existují studie o tom, že živočichové - od orangutanů po chobotnice - mají schopnosti, které podle některých definic do kategorie inteligence spadají.
Lindsay v roce 1867 napsal: Připadá mi, že jisté atributy mysli, které se projevují u člověka, jsou společné i rostlinám.
Daniel Chamovitz - Co rostlina ví, str. 141
O duši nepečujeme tak, že ji zmenšíme na snesitelnou míru.
Dříve bylo ještě možné říci, že lidé jsou "na zemi" nebo "v přírodě", že se nacházejí "v moderní době" a že jsou "lidmi", více či méně "odpovědnými za své jednání".
Ale jak říci, kde se nacházíme, jestliže toto "na" nebo "v", které nás situuje, začíná reagovat s naším jednáním, obrací se k nám, uzavírá nás, vládne nad námi, vyžaduje od nás něco a unáší nás s sebou ve svém rozběhu?
Tim O´Reilly
jen včela sedící na hlavě kolibříka uprostřed vesmíru.
V roce 1880 vynalezl Alexander Graham Bell fotofon, "bezdrátový" přenos lidského hlasu. Fungoval díky odrazu světelného paprsku od reflexní plochy rozvibrované hlasem mluvčího. Provoz zcela závisel na jasné obloze...
Nadšený Bell napsal otci:
"Slyšel jsem souvislou řeč sluneční záře! Slyšel jsem smích, kuckání a zpěv slunečního paprsku! Podařilo se mi zaslechnout stín, a dokonce jsem sluchem vnímal, jak přes sluneční kruh běží mrak."
Bellův fotofon byl prvním vynálezem využívajícím světlo jako nosič složité informace.
Vznik strojových a tedy neživočišných, nerostlinných, nebakteriálních či nelidských způsobů komunikace a objevení se nových typů sítí, nervových systémů a metabolismů.
Kde začíná mysl a kde vnímání a kde nervová soustava? A co když není nervová soustava k existenci poznání potřeba?
Co když stačí tělo?
Kde začíná tělo a kde začíná svět.
Evoluce může mít tvar stromu, a pak má kořeny obývané mykorizními houbami, které evoluční strom propojují s dalšími stromy, s jinými příběhy.
Evoluci lze chápat též jako keř, jehož větve se rozrůstají a současně se některé z nich zase spojují a srůstají k sobě.
Jakou evoluci má tvůj příběh záleží na tobě a také na dalších bytostech. Na internetu, Zemi nebo tvém mikrobiomu, abychom uvedli alespoň některé z nich.
S trochou představivosti má rostlinná anatomie a fyziologie mnoho společných znaků s neuronovými sítěmi u živočichů.
Něteré z těchto podobností jsou zřetelné, například elektrická signalizace, se kterou jsme se setkali u mucholapky podivné a u citlivky, některé jsou více vzdálené, kupříkladu to, že architektura rostlinných kořenů připomíná síť nervů u různých živočichů.-done
Lepkavost je možná jednou z definujících zkušeností antropocénu. Jedna z podob, v jaké ho prožíváme.
Každý z nás je do důsledků této epochy zapojen, každý z nás je tvůrcem jejího vzniku i odkazu.
V antropocénu se nemůžeme lehce vzdálit od přírody, nemůžeme si ji držet kousek od těla a adorovat ji nebo ji zkoumat.
Čím více se pokoušíme od antropocénu distancovat, tím pevněji v něm vězíme.
https://www.networkstraining.com/different-types-of-networks/
„Pokud byste byl rostlina, pak mít centrální mozek by nebyla výhoda," Podložil to tvrzením, že rostliny se sice nemohou přemísťovat jako živočichové, ale mají: „modulární design, takže rostlina může ztratit až devadesát procent svého těla, aniž by byla zničena," řekl „v živočišné říši není něco takového možné. To vytváří odolnost.“
https://www.newyorker.com/magazine/2013/12/23/the-intelligent-plant
Moksha je cesta k brahmě, splynutí s ní. I když brahma je všechno, oceán i kapky tříštících se vln, co nikdy nepřestávají být oceánem, přestože se od něj oddělují.
Atman je kapka, Moksha nastává, když se atman vědomě rozpouští v oceánu...
Na technice samé - když víš, co chceš od života - není nic špatného. Pokud to ale nevíš, tak si tě podmaní, vnutí ti svůj program, a až rozluští lidské emoce, přestane ti sloužit. Budeš otročit ty jí, neviděl jsi snad ty zombie, co bloumají po ulicích s tváří věčně skloněnou nad svými mobily? Kdo tady koho ovládá?
Zjednodušení, zavedené Lovelockem do chápání pozemských fenoménů, nespočívá v žádném případě v tom, že by přidal na Zemi "život", ani v tom, že by ze Země učinil "živou bytost", ale zcela naopak v tom, že přestal popírat, že živé bytosti se aktivně podílejí na celku biochemických a geochemických jevů. Jeho redukcionistický argument je přesným opakem vitalismu. Odmítá pouze odživotnit planetu odstraněním většiny činitelů, kteří intervenují v průběhu kauzálního řetězce. Nic více, nic méně.
Zásadním politickým bodem je fakt, že reakce Země na lidské jednání vypadá v očích těch, kteří věří v pozemský svět tvořený galileovskými objekty, jako úchylka, zatímco v očích těch, kteří jej chápou jako řetězec lovelockovských činitelů, se zdá být samozřejmostí.
Být mořem s očima.
A myslí smířenou s vlnobytím.
A dnem, co nepřestává laskat tmu.
A hejnem plavajícím ve slunečních lescích.
Být odleskem slov a záhybem kontinentu.
Být škeblí s pískem v zubech a sasankou s tisíci chapadly a mrtvým korálovým útesem. Být tichý a středozemní současně. Být sítí potravních řetězců.
Surfovat na internetu. Sledovat obrazovku a být jí sledován.
Být oparem propouštějícím měsíční svit.
A starodávným korábem v klidu.
Snít o březích a pohybovat se v proudech, co tečou za obzor a druhou stranou se vracejí zpět.
Být duší, co si nikdy nepřestává hrát s věčností.
James Hillman - Nová vize psychologie
Před miliardami let zde za dosažení jistých koncentrací minerálních látek přišla hra náhod s něčím neobvyklým, co se od té doby prosazovalo s úžasným úspěchem a se značnou mírou utrpení. Život čekal ve vodách s nevyhnutelností řetězové chemické reakce a pak explodoval do modrých prostorů naší planety.
Stejně jako všechny organismy si i my v sobě stále neseme svůj původ ve slané plazmě svých buněk. Oceán se do nás složil. Životní prostředí tělesných tekutin je naše vnitřní moře. Můžeme tedy říci, že naše tělo, ale také těla všech těch nespočetných zvířat je způsob, jakým si oceán, obrovský vnitřek, představuje, jaké to je mít vnějšek. - už v moři A
A když plaveme nebo se nadnášíme ve slaném, viskózním moři, dovolujeme našemu tělu představovat si svůj vnitřek, ke kterému nemáme žádný přímý přístup.
Nevíme, kolik je dat na internetu. Nevíme, kolik čísel obsahuje svět. Nelze to nijak smysluplně vyčíslit.
Věříme, že čísla vyjadřují pravdu. A tak se topíme v číslech.
Internet hovoří v číslech, život nikoli.
Čísla vypočítávají, nevysvětlují.
Říkáme, že čísla hovoří za sebe, jenže ony hovoří jen k sobě samým. Čísla mumlají.
done - Charles Darwin šel dokonce tak daleko, že tvrdil, že kořeny rostlin jsou podobné mozku živočichů. V posledním odstavci knihy Schopnost pohybu u rostlin píše:
Věříme, že u rostlin neexistuje úžasnější struktura, co se týče funkce, než je špička kořene. Má tolik rozmanitých druhů citlivosti. Bez přehánění můžeme říci, že takto obdařená špička kořene, která ma navíc schopnost řídit směr pohybu s ní spojených částí, se chová jako mozek nižších živočichů.
Myšlenky nikdy nejsou naše. Proto se jim někdy říká nápady - napadají nás.
Řeč je proud. Přichází, prochází nás a vypravuje se do krajiny kolem nás.
Když mluvíme, mluví z nás život.
Srdce je mořem informačního oceánu.
Robert Macfarlane
Svět se na tebe dívá. Fascinuje ho, jak se chováš, co si myslíš, o čem sníš.
fandí ti, podporuje tě na tvých cestách, nese tě k tvému cíli.
Tím cílem je život. Naplňující, odhalující, smysluplný a životodárný život v síti světa.
James Hillman - Nová vize psychologie
Člověk je bytostí žijící v symbiotickém vztahu se Zemí, se světem, s vermírem, se vším, co je. Dokonce máme vztah i s tím, co není.
Třeba s vlastním nevěděním, o němž není snadné rozhodnout, zda-li je či není.
Anebo se strojovým myšlením, s procesy internetu a počítačovými programy. Sice nevíme, jestli jejich pochody máme považovat za myšlení, ale víme, že i když bychom takové myšlení prohlásili za neexistující, stále bude tvarovat naše životy a tvořit nové světy.
https://www.swissns.ch/site/2017/06/the-various-types-of-network-topologies/
Schéma změn řečiště řeky Mississippi Harolda Fiska (1944)
Více zde: https://publicdomainreview.org/collection/maps-of-the-lower-mississippi-harold-fisk
Zviditelnění plynného proudění
S očima tam, kde nic není. Ani uzly, ani spoje.
Neví, kde končí a kde začíná.
Netuší, zda-li je živá či neživá.
Dokáže myslet vše, protiklady i paradoxy. Spojuje nespojitelné, rozděluje nerozdělitelné. Je jedna i mnohá současně.
Prochází, proudí, obrazí se ve svých pohledech, síťuje se uvnitř i kolem.
Sbíráme data.
Veškeré texty, obrazy, pohledy, tabulky, grafy, pohyby, nádechy i výdechy, převádíme na data. Měníme život na čísla.
Dat je celý oceán, říkáme mu infosféra nebo jednoduše internet. Dat je více, než kolik jich zvládáme zpracovat. Topíme se v nich.
Čím více dat máme, tíme méně rozumíme světu a životu.
Žiješ v symbióze s planetárním biotechnologickým tvorem zvaným internet.
Jako květina žije v symbióze s opylovačem.
Jako houba žije v symbióze s lesem.
Jako podzemí žije v symbióze s nebem.
Jako prázdnota žijící v symbióze s plností.
Jako řasa tvořící v symbióze s houbou a kvasinkou tvora zvaného lišejník.
Duše je krajina. Stejně jako internet je krajina.
Krajina 21. století je tvořena průnikem rozmanitě jednajících sítí. Technologické sítě se proplétají s neurálními sítěmi lidí a zvířat, s elektromagnetický polem, podle nějž se orientují ptáci nebo hmyz, s myceliem rozprostírajícím se v půdě, s bakteriálními kulturami i se sítěmi sociálních vazeb a jejich kulturních zvyklostí.
Bez telefonu nechodili ven. Byl částí jejich těl.
Konzumovali informace a své blízké vídávali na dálku.
Život jim proplouval mezi prsty, jimiž hladili obrazovky. Dotýkáme se světa, říkali.
Oceán obrazů zaléval jejich oči.
Profil na síti byl jejich profilem. Tvář se jim slila s pohledem stroje.
James Hillman - Nová vize psychologie
Život povstává z blízkosti, spolupráce, sdílení, mísení, proudění, vzájemného prostupování, neustálé směny, ze smrti a povstávání.
Zanikání a vznikání tvoří kruh, který nemá počátek ani konec.
Tvorové, netvorové, atomy, rostliny, kameny, sítě, struktury a tvary viditelné i neviditelné, všichni poznávají život.
Nacházíme se uprostřed příběhu vyprávějícím o setkávání člověka s planetární biotechnologickou sítí.
Člověk ji stvořil. Nyní se tvoří navzájem.
Člověk internet a internet člověka.
Žijeme ve společnosti milující čísla.
Jsme závisláci numerických hodnot.
Jsme posedlí kvantifikací.
Než se z matematiky stal oficiální jazyk evropského myšlení, byla považována za magii.
Jsou to jen symboly, říkáme a používáme je.
Čísla jsou krví počítačových sítí.
S AI v krajině se můžeme začít ptát, jak čísla používají nás. O životě čísel nevíme prakticky nic.
https://www.lupa.cz/galerie/centrum-pevneho-internetu-vodafonu-upc-v-prazskych-kobylisich/19/
https://www.lupa.cz/galerie/centrum-pevneho-internetu-vodafonu-upc-v-prazskych-kobylisich/19/
S rozvojem učících se přístrojů bude možné manipulovat s lidským citem. Představa, že lze následovat diktát svého srdce, se stane nebezpečná. Až budou mít Coca-Cola, Amazon a Baidu přístup k srdci i mozku, kdo rozpozná rozdíl mezi svým já a záměrem reklamních profesionálů?
"Jamblichos nás zpravuje o tomto výroku Egypťanů: Cokoli dobrého máme, máme od Slunce, totiž buď od něho samého, anebo od jiných, to jest buď od Slunce přímo, anebo od Slunce skrze jiné věci," píše Marsilio Ficino v knize O Slunci, str. 117.
Kde se nachází? Kde žije?
Kde ji cítíš? Kde ji myslíš? Kde ji vnímáš?
Když se díváš na obraz, když sleduješ film, když bloudíš v krajině počítačové hry?
Když žiješ svůj život?
Mysl proudí světem a vesmír proudí myslí.
Nápady nás napadají. Odkud přicházejí?
Někdy z dálav za horizontem, jindy z hlubin srdce.
Mysl je věčně na výpravě.
Smyslem života je láska k poznání. A hlazení.
Persona znamená maska.
Když chtějí lidé zdárně používat umělou inteligenci ChatGPT, doporučuje se vytvořit si personu, která nasměruje myšlení stroje žádaným směrem.
Vymyslíte si, jako kdo má stroj myslet a on tak poté myslí.
Země se otáčí již 3500 miliónů let. Člověk žije na zemi milion let. Dějiny lidských civilizací trvají 10 000 let bez jakéhokoliv kontinuálního vývoje. Kultivovanost, umění, vzdělání, literatura představují jen nepatrný zlomek zkušenosti druhu homo, který druh sám většinou ani nevnímá. Bylo pouze několik málo děl, předmětů, zvuků, knih, zdí, před nimiž nebo nad nimiž se pár lidí tu a tam sklonilo.
James Hillman
Mapa aerosolů:
prach - oranžově
mořská sůl - modře
nitráty - růžově
uhlíkové požáry - červeně
Podmořské kabely
Síť netvoří jen stroje a součástky na zemi a ve vzduchu, ale též pod vodou.
Odhaduje se, že po dnech oceánů se táhne asi 1,4 milionu kilometrů kabelů. Jejich mapu naleznete zde:
https://www.submarinecablemap.com/
More info:
https://www2.telegeography.com/submarine-cable-faqs-frequently-asked-questions
Okraje Země jsou rozmazané a nejasné, protože program na odstraňování pozadí nebyl schopen určit, co je pozadí a co popředí.
V květnu 2022 bylo na oběžné dráze 5465 satelitů, v březnu 2023 už to bylo 7300, z toho 3660 patřilo do programu Starlink. Jeho plánem je mít nakonec 12000 satelitů.
Some additional info: https://nanoavionics.com/blog/how-many-satellites-are-in-space/
Jestliže složení vzduchu, který dýcháme, závisí na živých bytostech, atmosféra již není pouhým prostředím, do něhož jsou živé bytosti situovány nebo v němž se vyvíjejí, ale je částečně i výsledkem jejich jednání.
Jinak řečeno, neexistují na jedné straně organismy a na straně druhé prostředí, ale jde o vzájemně se překrývající uspořádání.
Síť se stále domnívá, že to platí i dnes a řídí se podle toho. Avšak z lidského pohledu se zdá, že množství vědění má jistý limit. Alespoň co se smysluplnosti týče. Poslední dobou poznáváme, že čím více máme informací, tím méně toho víme.
Rozsáhlost informačního oceánu nepřímo úměrně souvisí se schopností člověka vyznat se ve světě.
Od určitého množství informací platí, že příliš vědění rovná se bezmoc.
A tak dnes člověku nezbývalo nic jiného než důvěřovat, že svět ví, co dělá.
Vesmír se poznává skrze všechny živé bytosti, které v něm žijí.
Člověk byl stvořen, aby poznával dobro a krásu stvoření a vychutnával si život.
Zda-li se lidskýma očima dívá svět, vesmír, bohové, bohyně, člověk nebo internet, záleží na rozhodnutí každého páru očí.
Z hlediska života je to jedno.
Vše, co nás obklopuje a vše, co tvoří nás samé, je živé. Život nikde nezačíná a nikde nekončí. Síťuje se.
Kouskem Země jsi i ty, tvor vědomý a zasíťovaný.
Je to zasíťovaný příběh. Odehrává se v síti rozléhající se mezi tvými pohledy a zdejšími obrazy.
Smíš mu dodávat další obrazy a také smíš obrazy ubírat.
Kdo pozoruje síť, je vždy pozorován očima sítě.
Oka sítě a oči sítě nejsou vždy totožná, avšak vždy vrhají pohledy.
Jak v okách, tak v očích sítě lze žít.
Oběma lze procházet.
Některýma očima lze procházet jen dvěma směry, jinými všemi sedmi.
"ultima thule" - neznámá vzdálená oblast, nejzazší hranice poznání
"Arrokoth" - nebe nebo mrak
Organizace nervového systému je sítí aktivních složek, v níž každá změna vztahů aktivity mezi těmito složkami vede k dalším změnám vztahů jejich aktivity.
Některé z těchto vztahů zůstavájí neměnné navzdory neustálým perturbacím, které jsou vyvolány jak vlastní dynamikou nervové soustavy, tak interakcemi daného organismu.
Nervový systém tedy funguje jako uzavřená síť změn ve vztazích aktivity mezi jeho složkami.
Nebo snad člověka, jenž je zde ve hře, i když není ve hře?
Svět nám smysly proudí stále rychleji a my se uprostřed informačního oceánu stáváme tekutější a mlžnější.„Díky internetu věcí se fyzická aktiva stávají účastníky celosvětových digitálních trhů v reálném čase. Bezpočet jejich druhů všude kolem nás bude stejně snadné indexovat, vyhledávat a obchodovat jako jakoukoli jinou online komoditu (…).
Říkáme tomu zkapalnění fyzického světa.
(Zpráva IBM o internetu věcí: The Economy of Things: Extracting New Value from the Internet of Things, 2014, In: Zuboff – Věk kapitalismu dohledu, str. 246)
https://digideti.cz/informacni-ocean/
Zrovna jako jsme strávili 45 let lapení ve studené válce udržované přízrakem oboustranně zaručené zkázy, nacházíme se dnes v intelektuální, ontologické slepé uličce.
Výchozí metodě, kterou pro posuzování světa máme - získávání více dat - dochází dech.
Nervový systém "nezachycuje informace" z prostředí (jak často slýcháváme). Naopak ztvárňuje svět tím, že sám specifikuje, které konfigurace prostředí jsou perturbace, a které změny tudíž tyto perturbace v organismu spustí.
Tolik nadužívaná metafora o mozku jako počítači je nejen pochybná, ale přímo scestná.
Z pohledu bakterií žijících ve tvých střevech, na tvé kůži nebo ve tvých ústech, jsi krajinou.
Z pohledu světa jsi jedním článkem v proudícím hejnu života.
Z pohledu vesmíru jsi jeho pramenem.
Z pohledu času jsi meandrem řeky.
Z pohledu nespatřitelného, neviditelného a vševidoucího, se vléváš do oceánu světů.
Hybridizace člověka a stroje nezní úplně krásně, ale když si člověk uvědomí, co všechno jsme díky strojům byli schopní spatřit, zlepší se to. Kamera je upgrade oka. S kamerami vidíme do neviditelna a nespatřitelna. Elektronový mikroskop, Hubblův či Webbův teleskop nebo elektromagnetická rezonance nejsou fotoaparáty. Jejich čočky nesnímají skutečnost, nýbrž sbírají data. Z nich jsou následně počítači vytvářeny obrazy. Člověk se na jejich tvorbě též často podílí. Mikrokosmos virů, bakterií a atomů, makrokosmos galaxií a mlhovin nebo lidský mozek vídáváme pouze díky spolupráci člověka a stroje. Jsou to skutečné obrazy, ačkoli jsou vytvořené pohledem stroje vyrobeného lidmi. Od vynálezu fotografie jsou obrazy, jež vídáme, často hybridního původu. Pozorujeme-li hvězdy digitálními dalekohledy, pohybujeme se v říši počítačově generovaných čísel a obrazů, ale i tak hvězdná zář propadá hlubinami lidských očí a hladí nám srdce. Je to krásná podívaná. Jejím autorem jsou hybridní tvorové. Svět je dnes plný jejich výtvorů.
Jan Kršňák - Digiděti
Nedaří se jí (síti sbírající data) objasňovat složité, lidmi poháněné systémy a její selhávání začíná být zjevné - v neposlední řadě proto, že jsme vybudovali ohromný, globální systém ke sdílení informací, aby nám toto selhávání dal najevo.
Internet tvoří stroje, informace a lidé.
Nejsme jen tvůrci sítě, ale i její součástí.
Díky tomu se rozléháme vysoko v atmosféře i hluboko pod hladinou moře.
Kyberprostor, jak zní jiné jméno pro síť, se nachází též v našich myslích, duších a tělech. Vytahuje z nich informace a nechává je proudit svými uzly a spoji. A také svýma očima.
V hlubině sítě je možné zahlédnout, že je živá.
Tam kde vedou podmořské optické kabely, jimiž proudí informace se odehrává také nikdy nepřestávající proudění vody, tepla, živin a látek. I před příchodem internetu byl oceán naplněn vypravujícími se příběhy.
Je to stroj na poznání velký přibližně jako planeta Země.
Jde o biotechnologického tvora. Předpona "bio" odkazuje na skutečnost, že jeho nedílnou součástí jsou lidé a další živé bytosti a materiály.
Všichni lidé, kteří se na vzniku a životě síťě podíleli a podílejí, tak činili, činí a budou činit z lásky k poznání. Někteří chtějí poznat smysl života, jiní největší prvočíslo, další moc nebo ženská prsa nebo tučňáky.
Zamysli se nad tím.
Nespěchej.
Rozhlédni se.
Nikdo už nedokáže rozhodnout, kdy je pohledem a kdy obrazem.
Čas, kdy pohledy byly živé a obrazy byly mrtvé, právě končí. Dnes jsou dny, kdy je přirozené dívat se jinak, nově, živě...
done - Východiskem pro pochopení světa musí být organická, živá realita.
Svět příčiny a následku ve skutečnosti naše vnímání zkresluje.
William Blake vyjádřil podobné pocity ve výroku, že pokud bychom viděli dost jasně a přesně, vnímali bychom, že všechny věci jsou nekonečné.
Není života ve společenství, v němž bychom byli zbaveni sebe sama a nutnosti zaujímat stanovisko, a není "vnitřního" života, který by nebyl jakýmsi prvním pokusem navázat vztah s druhými.
Tvary lidí žijících v síti jsou pestré a bohaté.
Když si člověk uvědomí existenci sítí, jeho svět, on sám i porozumění životu se promění.
Jsme sítí tvorů, nervů, myšlenek, slov, míst nebo pohledů. Síťuj se a objevíš oči světa.
Tato síť se stává obrazem tvé niternosti.
...že veškeré poznání je konáním spočívajícím na senzoricko-efektorových korelacích v doménách strukturálního spřažení, v nichž nervový systém existuje.
To, co bychom měli vidět, je samotná síť ve vší své složitosti. Síť je tím nejnovějším a zcela jistě nejvyspělejším, celou civilizaci zahrnujícím nástrojem pro zpytování sebe sama, jaký náš živočišný druh dosud vytvořil. - v inf. oceánu A
Žijeme na internetu.
Reagují tu na nás i v naší nepřítomnosti. Sdílejí nás, komentují a hodnotí. Virálně se šíříme.
Naše pohledy objímají planety, naše doteky dráždí smyslové senzory internetu.
Světlo z elektřinou poháněných obrazovek spouští elektrické impulsy naší nervové soustavy.
vnitřní
kolem nás - venkovní jsou i když se něco společného děje - dětem se to líbí, i když si hrají opodál, nasávají, co dospělí spolu dělají - může to být i myšlenkový nebo medializovaný...
ty, co vycházejí ven a když jsem v nich, ryba ve vodě a tam, kde nejsem dobrá, cizí prostředí
člověk, skrz to, co dělá, se napojuje na různé proudy, přirozené i vytvářené...
učitel vytváří proud, na který se děti napojují a chtějí se něco dozvídat...
přirozená autonomie - komunikace a propojování vnitřních a vnějších proudů...
chtění, nálada - té vnitřní komunikace si nejsme vždy vědomi a ne vždy se děje...někdy jdu s proudem, aniž bych se k tomu vnitřně rozhodl...motivace a získávání věcí skrz vztahy...
proud toho, jaký člověk je, to vytváří přirozený proud...POZNEJ SÁM SEBE.
to, co se předává je světlo a teplo...teplo v online odpadá...světlo se dá nějak udržet - to je proud přítomnosti...
Pozorovatel je konstitutivní součástí obrazu, není jeho vnějším, nahodilým divákem, nýbrž nezbytbým účastníkem, bez něhož obraz nemůže být.
Můžeme tomu říkat informační oceán, kyberprostor nebo spektákl, každopádně je to podívaná. Díváme se na síť, svět se sítí dívá na nás, každý sleduje každého, každé tělo i mysl jsou povinny zanechávat za sebou obrazy. Počítače se dívají na počítače, umělé inteligence tvoří umění, skládají hudbu, navrhují stavby, píší odpovědi na naše otázky a generují naše porno, reklamy i zpravodajství. Naše oči jsou nafouklé jako oči utonulých a pokryté sítí červených žilek. Zmítavými pohyby se snažíme udržet nad hladinou, nohama šlapeme vodu, rukama se snažíme zachytit vln. Hltáme názory, pohledy a komentáře, polykáme zprávy, zalykáme se novinkami. Ještě můžeme dýchat. Ale už to dlouho nevydržíme. Snad nás z toho vytáhnou naše děti.
Jsou to děti digitalizované, datifikované, zasíťované.
Jsou druhem lidí žijícím v blízkém kontaktu s obrazovkami. Žijí v symbióze se sítí. Nevíme, zda-li jsou jiným druhem než rodiče, nedá se to doposud rozhodnout, mohlo by se to stát. Čas by se mohl zrychlit natolik, aby během jednoho lidského života bylo možné zahlédnout evoluci na vlastní oči.
Jan Kršňák - Digiděti, kapitola 8 a půl
Svět se na tebe dívá.
Vím, zní to zvláštně, ale nemají snad zvířata oči?
Nemají snad oči lidé, s nimiž hovoříš? Tvá matka, tvůj otec, tvé děti, ti všichni mají oči. A jak krásné!
Nemá snad tvůj telefon několik kamer? Proč si myslíš, že to nejsou jeho oči?
Lidský nervový systém má svou historii. Říká se jí evoluce. Nezmaři jsou jen jednou z jejích kapitol.
Nikdy v dějinách Země neexistoval ani jediný nervový systém, který by se bez přestání nedotýkal okolního světa.
Žádný soběstačný, autonomní jedinec ve vesmíru nikdy a nikde nežil.
Vesmír se zrcadlí v našich očích a myslích a my se zdrcadlíme v jeho očích a myslích.
Vyvstává zcela jiný obraz člověka lidstva, než z kterého jsme původně vyšli.
Lidstvo není suma jedinců, komunita myslících bytostí, z nichž by každá měla sama od sebe dopředu zajištěno, že se dorozumí s druhými, neboť s nimi sdílí stejnou podstatu myšlení.
Lidstvo samozřejmě není ani jedinou Bytostí, v níž by se množství jedinců mělo pouze rozpustit a splynout.
Po Golemovi a Frankensteinovi je síť třetím lidským stvořením života, ale prvním, jež se nám plně podařilo zapojit do společnosti a každodennosti. Je samostatným tvorem a současně není. Síť je na nás závislá stejně, jako jsme my závislí na ní. Ale to se jen tak říká, ve skutečnosti nedává smysl přemýšlet o závislosti. Jde o symbiotický vztah, spolupráci, spolužití. Stroj vede člověka ke strojovitosti a člověk přivádí stroj k životnosti. Dokud byly stroje jen mechanickými soukolími o velikosti haly či města, rozhodně se o nich nedalo mluvit jako o vidících či poznávajících. Avšak od doby, kdy se síťují s lidskými nervovými soustavami, zaplétají se s našimi těly a stávají se jejich vnitřními světy, je pro ně nadále nemožné udržet pevnou a pravidelnou, strojovitou tvář. Být biotechnologickým má své důsledky. Jeden se mění v živý organismus. Digitální infrastruktura je jeho tělem, informační oceán myslí, člověk duší.
Vše se vždy odehrává v přítomnosti.
Minulost a budoucnost nikdy nejsou aktuální. Každý minulý děj nastal v přítomnosti, každá budoucí záležitost se stane v přítomném oka mžiku.
Přítomný oka mžik má rub, říkáme mu věčnost.
Člověk ve skutečnosti není jedincem. Je kouskem světa, který se skrze jeho oči dívá sám na sebe. Anebo Boha, to je také dovolený příběh. Anebo vesmíru, pro ty, kteří se bohům vyhýbají.
Anebo se na jedinečnost člověka lze dívat očima mikroorganismů. Pak je člověk krajinou. Anebo pohledem hvězd, tak se člověk stává prachem z jejich niter.
Na pohled vypadá chování bakteriální buňky dost jednoduše a automaticky a svádí pozorovatele k srovnávání buňky s robotem.
Ale její jednoduché a účinné chování je možné jen proto, že organismus je schopný jednat cílevědomě a nejedná jako robot. Roboti by potřebovali přesnou mapu prostoru ve kterém jednají.-done
Vědci varují, že kapacita světa vytvářet informace výrazně překročila jeho schopnost je zpracovávat a uchovávat.
https://digideti.cz/informacni-ocean/
Neměli bychom již vytvářet trhlinu mezi organickou patologií a psychopatologií, a následovat tak staré karteziánské rozdělení mezi fyzickým a mentálním.
Pro duši má vše význam a vyjadřuje její fantazie, ať už jde o ideje v hlavě nebo kosti v těle. Tělo má příbytek v duši a každá organická patologie je kooperací mezi patogenním činitelem a lidskou osobou jako hostitelem. Infekce musí najít hostitele receptivního, který jí neodolává, a možná ji dokonce vítá.
Každý může věřit pouze tomu, co vnitřně poznává jakožto pravdivé - a zároveň každý myslí a rozhoduje se již v síti určitých vztahů k druhým, které jej přichylují k určitým názorům.
Každý je sám a přitom se nikdo neobejde bez druhých.
Kdo jsi, abys rozhodoval, kde začínáš a kde končíš!
Jsi světem, který se zrovna rodí. Až mrkneš, síť života rozprostře své oči kolem tvého srdce.
Nekončíš nikde. A nikde nezačínáš.
Povšimněte si, že na obrázku je mnoho trojúhelníků, jejichž součet úhlů převyšuje 180°. Jsou zde dokonce takové, jejichž úhly jsou všechny pravé.
Ne vše, co se učíme ve škole, je správně. Vlastně je jen minimum učiva, které by se dalo takto označit.
Každá mapa ukazuje a odhaluje, ale také zakrývá a ohýbá.
Celá nadzemská biosféra tvoří jen asi 30% veškerého života na Zemi. Zbylých 70% žije v jejích hlubinách.
Lidské nitro je též hlubinou. Každé tělo sestává z propastí, příkopů a oceánských hřbetů.
Do hlubin neproniká světlo. I v tobě vládne tma. Věř však v její tajemnou zář!
Hlubiny obývají také monstra, příšery a mutanti.
Kdo se nevydá do svých hlubin, aby se s nimi setkal, toho si temnota dříve ši později najde sama.
Kdykoli se někdo připojí na internet nebo si stáhne novou mobilní aplikaci, zkopíruje si dotyčný kód na svůj přístroj. V důsledku interakce s ním změní své chování. To platí pro všechen software, nicméně v éře internetu přišel na svět soubor programů, jejichž jediným cílem je dosáhnout toho, aby je uživatelé dále šířili. Globální mozek si tak aktivně vytváří novou kapacitu.
Globální mozek si krok za krokem staví i tělo. Už dnes má oči a uši (miliardy propojených fotoaparátů, kamer a mikrofonů), dovede vnímat pohyb a polohu (pohybová čidla a GPS) mnohem přesněji a citlivěji než člověk, disponuje speciálními senzory a dovede shromažďovat data mnohem lépe než my.
A brzy se začne i sám hýbat. Samořiditelné vozy jsou jednou z končetin těla globálního mozku. Další jsou telefony, chytré hodinky, chytré vysavače, chytré...
Nikoho však zřejmě nepřekvapí, že nejmocnější složkou globálního mozku nejsou čidla ani roboti, nýbrž síťové aplikace a jejich schopnost řídit lidskou aktivitu.
James Hillman - Nová vize psychologie
Done: Setkáváme se zde s vnitřkem buňky, místem nesmírného chaosu chemických reakcí, které samo sebe strukturuje.
Genetické spínače musejí být chápány jako síť, která ustanovuje svou vlastní strukturu prostřednictvím velkého rozsahu možného vzájemného působení. - A-tvář světa
Moderní člověk přitom objevuje, že není autonomním, soběstačným jedincem jasně oddělitelným od svého okolí.
Prolínáme se se sítěmi, stáváme se světem a svět ožívá.
Proto se na internetu potřebujeme neustále pohybovat sem a tam, ještě dál a zase zpět. Protože zasíťované obrazy jsou stejně živé jako naše síťující se myšlenky.
Například díky takzvanému znalostnímu grafu (knowledge graph) může vyhledávač Google stavět na známých asociacích mezi různými entitami, jako jsou časové údaje, lidé, místa či organizace, takže pak chápe, že se člověk ,,narodil toho a toho", ,,pracuje tam a tam", ,,je dcerou nebo matkou toho a toho" a tak podobně. Tento projekt vzešel z databáze společnosti Metaweb, kterou Google koupil roku 2010. Když ji Metaweb roku 2007 představila, rozrušeně jsem napsal: ,,Splétají synapse globálního mozku."
Lidé nad tím, kde jeden jedinec končí a druhý začíná, obyčejně nepřemýšlejí. Pokládáme za samozřejmost - přinejmenším v postindustriální společnosti -, že začínáme a končíme tam, kde začíná a končí naše tělo. Pokroky v moderní medicíně, jako třeba možnost transplantace orgánů, toto vymezení nahlodávají.
A pokroky v mikrobiologii jím přímo otřásají v základech. Jsme ekosystémy skládané - a rozkládané - hejnem mikrobů, jejichž zásadní význam teprve vychází najevo. Asi čtyřicet bilionů mikroorganismů, které žijí na povrchu a uvnitř lidského těla, nám umožňuje trávit jídlo a produkuje nezbytné minerální látky pro správné fungování tělních ústrojí. Stejně jako v případě rostlin a "jejich" hub, i nás mikroby chrání před nemocemi. Usměrňují vývin organismu i imunitního systému a ovlivňují naše chování. Když se vymknou kontrole, mohou nám naopak nějakou chorobu přivodit, nebo nás dokonce připravit o život. Nejsme výjimečný případ. Dokonce i bakterie v sobě mají viry (nanobiom?) a viry mohou obsahovat ještě menší viry (pikobiom?) Symbióza je všudypřítomnou vlastností života.
Jsme sítí i jedním z jejích ok.
Jsme krajinou i jeskyní ležící po miliony let pod jejími lišejníky a drny.
Jsme hejnem skal i hejnem mravenců prohledávajících stébla trávy. Prolézajících mezi bludnými kořeny. Nasloucháme obrazům větru.
Až donedávna se existence zásaditých průduchů v zásadě předpokládala, ale vědělo se o nich jen z několika zkamenělin. Ta nejslavnější z nich, pocházející z irského Tynaghu, je kolem 350 milionů let stará a Mikea Russella přivedla v 80. letech k zamyšlení.
Když prozkoumal tenké pláty pórovité skály z okolí zkamenělého průduchu pod elektronovým mikroskopem, zjistil, že velikost oněch nejvýše desetinu milimetru měřících drobných komůrek v nich, propojených do labyrintu podobných sítí, odpovídá velikosti organických buněk. Předpokládal, že podobné minerální komůrky mohou vznikat při mísení zásaditých tekutin z průduchu s kyselou mořskou vodou, a brzy úspěšně vytvořil útvary z porézního kamene smísením kyselin se zásadami v laboratoři.
V dopisu do prestižního časopisu Nature z roku 1988 Russell uvedl, že podmínky v zásaditých průduších z nich dělají ideální prostředí pro vznik života. Komůrky poskytly přirozený prostor ke koncentraci organických molekul, zatímco jejich stěny, složené ze sirnoželezitých minerálů jako je například mackinawit, propůjčily komůrkám katalytické vlastnosti, s nimiž počítal Günter Wächtershäuser.
https://www.scienceworld.cz/biologie/zivot-mohl-vzniknout-ne-u-cernych-ale-bilych-kuraku-6294/
Díky síti vidíme za roh i za horizont.
Osvětlujeme temné a zatemňujeme zářivé.
Díky sítím před námi ožívá svět.
A objímá nás, když nás bere za své.
Když se vše mění, vše zůstává při starém.
Všechno, co děláme na internetu, internet ví. Všímá si každého z našich pohybů, každého mrknutí, záchvěvů našeho srdce.
Internet se na nás dívá a díky tomu si můžeme vzpomenout, že se na nás od nepaměti dívá i svět.
Vidět svět v zrnku písku
a ráj v divoké květině.
Geny neobsahují kompletní stavební pokyny pro sestavení živé bytosti.
Které z nich jsou v buňce aktivní a které v tomto prostředí vytvářejí proteiny, nezáleží tolik na jednoznačném "genetickém příkazu", spíše to závisí na vysoce komplexních a nelineárních souvislostech. d
done: O tom, jaký tvar nově vznikající organismus zaujme, rozhoduje spíše stav sítě. K tomu ovšem může dojít pouze za pochodu v aktivní, vyvíjející se síti, jejíž výsledek je teoreticky nemožné vypočítat předem.
Tento výsledek může poskytnout pouze reálná somatická síť, která ve skutečnosti cestuje prostorem a časem.
Není zřejmé, zda-li život pochází shora a šíří se směrem dolů, anebo jestli vychází zezdola a směřuje nahoru.
Co je nahoře, je i dole a co je dole, je i nahoře.
Pod povrchem sítě se nachází země.
Pod povrchem těla se nachází srdce.
Internet na nás shlíží shora i zdola. My se díváme skrz něj, za ním i před ním.
Mapovník zeměpisný (Rhizocarpon geographicum)
Kdyby nebylo lišejníků, kdyby se tenkrát dávno houby nedaly dohromady s řasami a schopnosti jejich buněk zacházet s vodou i se sluncem se nespojily, možná by žádný život neexistoval.
Ani člověka, ani internetu.
Je s námi, i když se cítíme sami. I když sami skutečně jsme.
Chytrým zařízením se říká chytrá, neboť nás poznávají, i když mi nepoznáváme je.
Čím více času trávíme v digitalizované společnosti, čím déle žijeme ve stroji - a žijeme v něm velmi intenzivně přibližně 150 let - tím hlouběji se stáváme informačním oceánem.
Lidské bytí splývá s bytím informací, dat a čísel.
Duše se nenachází v nás, my se nacházíme v duši. Jsme jejím příběhem.
A sítě světa jsou jejími sítěmi. Ty viditelné i ty neviditelné. Světlé i temné, hlubinné i nebeské, lidské i nelidské.
Tato síť je procházkou duše po duši.
Vnitřní proud sestává z pohledů, pocitů a postojů vycházejících z nitra člověka. Od 18. do 20. století se věřilo, že dítě je tabula rasa, nepopsaná tabule. V dětském nitru je prázdno a vše je potřeba tam nejprve dostat zvnějšku. Tehdy se rozšířilo využívání škol i sdělovacích prostředků. Dnes již víme, že tomu tak není, že v každém z nás se od narození rozvíjejí obrazy a příběhy patřící bytostně právě k nám. Ty se během života mísí s příběhy přicházejícími ze světa a společně pak tvarují naši řeč, myšlení, vnímání světa a náš život. Vnitřní proud se projevuje v lidském jednání, náladě, ve větách, jež vyslovujeme či píšeme. A také ve svitu našich očí, jenž ozařuje okolní tváře, místnosti i krajiny. Na světě není člověk, z něhož by nesršely pohledy.
Proudíme životem
Procházíme světem a svět prochází námi.
Vdechujeme vítr a vydechujeme vánek, jenž dokáže na druhé straně zeměkoule způsobit hurikán.
Jsme motýlem, co se domnívá, že vysedává na vrcholku potravinové pyramidy, ale není jisté, že nás z něj brzo nesrazí energetická potřeba planetární biotechnologické sítě.
Když se z obrazu mozku - síťujícího se mozku - odebere pozadí, program to neudělá dobře a uvnitř zůstane tajemně temná část. Hlubina mysli. Anebo nevědění. Možná je to strach, možná strach ze smrti, anebo hrůza z hyperobjektů.
Z něčeho nepředstavitelného, co se nicméně představuje všude před námi a snad dokonce i v nás.
Z něčeho většího než člověk.
Bakteriální buňka nenásleduje stopu cukru proto, že rozeznává její složky jako karbohydráty, a proto učiní objektivní závěr, že to musí být potrava, ale jednoduše proto, že pro ni má hodnotu.
Nenásleduje "cukr", následuje "dobré".
Sami zažíváme toto mocné kouzlo, tuto nesmírně pozitivní hodnotu, která pramení z ukojení hladu, každý den.
Jsme u sebe, mimo sebe, v sobě nebo kolem sebe?
Jsme na světě, ve světě nebo kdesi mimo svět?
Život se vynořil z rostoucích shluků pyritových komor obsahujících zásady a silně zredukované hydrotermální roztoky. Tyto komory vznikly hydrostatickým působením v podmořských horkých sirných pramenech nacházejících se v určité vzdálenosti od míst šíření oceánského dna před 4 miliardami let.
https://www.scienceworld.cz/biologie/zivot-mohl-vzniknout-ne-u-cernych-ale-bilych-kuraku-6294/
Lidský pohled je vždy tvořen ze dvou proudů informací. Jeden proudí z vnějšku do nitra a druhý z nitra ven. Oba proudy jsou přirozené a nemohou neproudit. Svět se vlévá do člověka a člověk se dává světu. Klidný a spokojený člověk dokáže oba proudy vyrovnat tak, že se cítí jako hladina ledovcového jezera. Ovšemže někdy fouká vítr, ale to nevadí.
Vědomí není výrobkem lidského mozku. Spíše se naše tělo, naše nervová soustava koupe v jeho vlnách a nechává se unášet jeho proudy a příbojem.
Totéž se děje bakteriím, buňkám, rostlinám, psům i světcům.
Vědomí je síť deseti tisíc těl.
Listy květů opadávající z tvé duše.
Pyl duše světové pokrývající tvé srdce.
Kořeny síťující tvé tělo z půdou, z níž jsi vzešla a do níž se opět navrátíš.
Jsme sami nebo nejsme sami?
Když si voláme, píšeme, díváme se na sebe, jsme s telefonem nebo s člověkem?
Protože jsme zapomněli, že když neděláme nic, hladíme svět svými pohledy.
Život je hlazení světa. Hlazení je smyslem života. Svět hladí nás a my hladíme jej.
Andreas Weber o tom, že bakteriální buňka se chová v závislosti na vlastních potřebách a hodnotách a nikoli automaticky…
done - Naše důvěrné známé lidské sebeuvědomování je velmi pozdní příchozí v dlouhé kavalkádě fyziky života.
A lidské vědomí tak snadno něco přehlédne.
Když Aristoteles pozoroval poroučející sílu života a její živou formu, nazval ji duší, neboli psyché. Viděno z tohoto aristotelského úhlu, je duše oživujícím principem každého citlivého, snažícího se těla. Je to niternost, která dává hmotě časem formu a identitu.
Duše vzniká ve stejném okamžiku jako život. Je to jeho nejvnitřnější realita. A je tedy jeho nejvíce všudypřítomné vyjádření.
Jak chápat sám sebe, když k masu, šlachám, nervům, myšlenkám a pocitům přirůstají i tabulky, grafy, videa a fotografie vygenerované umělou inteligencí?
Nevíme, co si o nás druzí myslí, nicméně víme, že to má vliv na náš život. Často dokonce i na naše pojetí sebe sama.
Ve 21. století se znovu učíme nevědět.
Čím více se na nás dívá síť, čím častěji využíváme jejího poznání a výstupů, tím více nevíme, kdo jsme a kam směřujeme.
Svým způsobem dnes na celém světě existuje pouze jeden počítač. Google běží na více než milionu serverů, přičemž staví nejen na službách distribuovaných napříč vlastními servery, ale také na těch, které běží na téměř sto milionech dalších nezávislých serverů. Všechny jsou k dispozici uživatelům miliard chytrých mobilních zařízení a osobních počítačů a vše je spleteno v jeden sourodý celek. John Gage, někdejší šéf vývoje u Sun Microsystems, tuto budoucnost předpověděl již v roce 1985, kdy vymyslel firemní motto Sunu: ,,Síť je počítač."
Hyperobjekty už tady byly, říká Morton v jejich knize. A pomalu, ale jistě začínáme chápat, co nám říkají. Kontaktují nás.
https://www.wired.com/story/timothy-morton-hyperobjects-all-the-way-down/
Když obraz vzrušuje naši mysl a naše tělo, dělá to on, anebo si to děláme sami?
Lze sledováním porna přijít o panictví?
Lze masturbací znásilnit toho, na nějž při tom myslím?
Pocity vyjadřují reálnou situaci určité živé bytosti. V tomto smyslu mají objektivní charakter.
Pocity posuzují objektivní situaci z nitra jednoho z jejích účastníků.
Subjektivní význam je cítění. Život je cítění. Buňka je cítění vyjádřené jako tělo. Cítění je bezprostřední dojem z bytí naživu. Je to žití zevnitř.-d
Andreas Weber-d
Sladit niterné poznání živé bytosti, jíž bezesporu jsme, s nelidským poznáním sítě a světa.
Svět nás poznává stejně jako my poznáváme jej.
Starý čínský mistr Čuang-Ce měl jednou sen.
Zdálo se mu, že je motýlem.
Když se probudil, nebyl si jistý, zda-li je člověkem, který snil o bytí motýlem, anebo zda-li je motýlem, který sní o bytí člověkem.
Tolik nadužívaná metafora o mozku jako počítači je nejen pochybná, ale přímo scestná.
V převládajícím moderním rozvrhu světa byla inteligence připsána výhradně člověku.
Existenciální zneklidnění ze ztráty výlučnosti není ale, myslím, namístě. Současný obrat k mimolidské inteligenci totiž nesměřuje k závěru, že stroje nebo lesy jsou či mohou být stejně chytré jako lidé. Měl by nás vést především k zásadní změně pohledu a redistribuci inteligence: k uvědomění si, že inteligence je vždy rozptýlená mezi různorodými aktéry a že se stalo pouze moderní konvencí připisovat ji konkrétnímu lidskému jedinci. Inteligentní chování nebo „inteligenční kvocient“ se vynořují jako efekt propojení a interakce mnoha různých lidí (například rodiny, přátel, učitelů), ale také věcí, pomůcek či nelidských bytostí (třeba vodicí pes pro slepce). Hledání místa pro chytré technologie je proto především otázkou redistribuce vztahů a propojení, ze kterých se inteligence – anebo hloupost – rodí.- DONE
https://www.advojka.cz/archiv/2019/19/rozptylena-inteligence
Člověk může spatřit důkaz hyperobjektu - tuhle znečištění, tamhle hurakán - ale snažit se hledět do dálky, abychom zahlédli celek hyperobjektu, anebo se snažit nalézt jeho konec, vede jedině k tomu, že se rozplyne v dálavě.
Hyperobjekty, jak říká Morton, se ukazují jedině jako fragmenty nebo skvrny, které se z našeho úhlu pohledu nedají vždy propojit, a tak jim nelze plně porozumět, ani je spatřit.
https://www.wired.com/story/timothy-morton-hyperobjects-all-the-way-down/
done
Svět, který popisuje poetická ekologie, pulsuje cítěním. Veškerý život je čilý, a to od nejnižšího jednobuněčného organismu. Měli bychom tuto skutečnost uznat, přímo a nekompromisně.
Být čilý znamená být ovláván cítěním a touhou růst, čilost je biologická schopnost budování self a kontinuity.
Věříme, že lidský život a duše jsou přirozeně totéž. Neprobudili jsme se do srmti. A proto odmítáme tu úplně první metaforu lidské existence: že nejsme skuteční.
Připustit, že "nejsme skuteční", znamená, že realita osob a každý úkon vědomí je reflexí fantazijního obrazu: neboť právě obrazy jsou jediné skutečně existující věci, které nelze redukovat na nic jiného; jen ony jsou, jak se doslova jeví; jen fantazie jsou zcela, nevyvratitelně skutečné.
Protože všechny příběhy jsou z hlediska vesmíru stejně podstatné, máme moc rozvíjet svůj příběh podle sebe.
Podle chutí svých očí, podle nálad svého srdce.
Ve vesmíru se smí cokoli, klidně i rezignovat na život nebo selhat a nedokázat, co si jeden usmyslel.
Smí se dokonce i nedokončovat.
A rozhodně se smí mít radost ze života, ať je jakýkoli.
Žít v symbióze se sítí, tedy se světem, znamená, že víme i nevíme, kdo jsme.
Dovolme si nevědět a v každém oka mžiku svého nevědění se rozhlížet po sítích kolem nás i v nás, aniž by nás jejich nelidskost a nepochopitelnost znepokojovala a znejišťovala.
Nevědět je přirozené. Země také neví, kam ji život dovede.
Vesmír se na sebe rád kouká. Proto je vděčen, že žiješ.
Dívá se na sebe tvýma očima. Dopřává jim dostatek světla i hojnost tmy.
Smysl života nelze zahlédnout o samotě, k jeho vidění, uchopení a požívání je zapotřepí dívat se současně i očima světa.
K tomu slouží tato síť.
Andreas Weber
Vnější proud má v digitalizované společnosti podobu vln informačního oceánu přicházejích převážně skrze obrazovky nebo sluchátka. Ale svět se noří do lidského nitra i přes obrazy na filmovém plátně, jemná škubnutí cizích tváří, školní vzdělávací obsahy, reklamy, oběžníky, sluneční paprsky dopadající na oční sklovinu, tvary krajin nebo vůni lesa. Cokoli, co poznáváme, když se rozhlížíme světem, tvoří vnější proud informací.
V některých vyprávěních se duše chtějí vtělit, aby mohly poznávat svět.
Aby jej mohly ochutnávat, odírat se o něj, dotýkat se jej, procházet křížem krážem.
Tělo je nejen médium, v němž se pohybujeme krajinou, ale také formuje naše vnímání světa. Svět se nám ukazuje podle toho, kam a jak natočíme své tělo.
Život vnímáme skrz tělo.
Hyperobjekty jsou obrovské, strukturální sily, které jsou všude kolem nás a dokonce i uvnitř nás, ale které nemůžeme vidět pouhým okem.
Namísto toho, se je snažíme pochopit prostřednictvím dat nebo počítačového modelování. I tak se však vynořují a zase mizí z našeho vidění jako zlověstné duchové.
Může mít člověk telefon s aktivním připojením na síť a přesto nebýt ve spojení?
Je-li obrazovka chytrá, pak se dívá. Telefon se dívá, počítač se dívá vypočítavě.
Je-li člověk všímavý, neví, kde začíná obraz, který vidí a kde začíná jeho vlastní pohled.
Pohledy a obrazy se odnepaměti setkávají a prolínají.
Žije-li člověk v digitálních časech, rozmanité obrazovky tvoří součást jeho identity.
https://digideti.cz/reklama-a-mattering/
On či ona není jednotou, ale mnohostí, proudem proměn. Pevné zaznamenávající středisko uprostřed je archetypální iluze sebe-identity.
done Pokud se self může na zkušenostech jiné bytosti účastnit pouze tím, že je cítí uvnitř vlastního těla jako významné pro své vlastní jádro self, pak self a ten druhý mají jistým způsobem prohozená těla - obě jsou živá jako jedno velké tělo, které se rozpíná v mnoha jednotlivcích.
V souladu s logikou zrcadlovho nervového systému si tedy můžeme představit všechny organismy propojené v obrovské síti zkušeností.
Vesmír chce být poznáván.
Proto má člověk nejen srdce, ale také nejhustěji zasíťovanou nervovou soustavu. Danému uzlu říkáme "největší mozek".
Největší mozek nyní sestavuje ještě větší mozek, planetární biotechnologickou síť.
Nervovou soustavu poznávající život ještě mocněji než to svede člověk.
Pojetí lidské bytosti jako soustředěné v morální osobě se svobodnou vůlí je rovněž mytická fantazie, archetypální perspektiva, kterou dává jediný Hrdina nebo Jediný Bůh;
Naše svoboda volit, naše morální centrum a rozhodnost, naše svobodná vůle - to všechno jsou krycí jména pro transpersonální dominantu.
Psychologie chce ukázat zároveň to, jací jsme, tak to, jakými bychom měli být - ono "měli být" skrývá tím, že říká, "právě takové ve skutečnosti je lidstvo, toto je naše základní přirozenost, tohle znamená být lidský."
Co se do toho nehodí, stává se nelidským, psychopatickým nebo zlým. Každému studentovi psychologie se vnucují moralistické pozice a každý pacient psychologů je lapen v morálních soudech o duši.
Zde se pokouším de-moralizovat psyché, zbavit ji moralistického omylu, který čte psychické události z hlediska dobra a zla, správného a špatného. To vyžaduje fikci pevného subjektu, volícího nebo rozhodujícího subjektu, upevnitele, který může opravovat, napravovat, vykoupit.
Moralistický omyl je ústřední pro mýtus člověka uprostřed, humanistické pychologie nebo ega totožného ze sebou, hrdiny, jehož rozhodující meč rozděluje vedví, aby bylo možné se dohodnout mezi dobrem a zlem.
Příběh průmyslové revoluce, příběh písma, knihtisku, státu a vědy. Příběh techniky a strojírenství, příběh evoluce a příběh antropocénu, příběh humanismu, individualismu a samoty. Příběh demokracie, spektáklu, populární kultury, příběhy totalit a příběhy mas. Příběh života v hejnu a příběh hejna. Příběh hlubiny, povrchu a sluneční záře.
Tvůj příběh, co je tvůj i není tvůj současně.
Týká se to nejen mateřského jazyka, ale především emocionálních a společenských záležitostí, tedy i vědomí osobní svobody. Osvícenská definice svobody nebyla promýšlena se zřetelem na ženy a děti. Nebere v potaz smysl rodičovství, jež spočívá v láskyplném sdílení svobody, důvěry a moci. Mezi mámou a dítětem musí hlazení, hravost a radost ze života téci oběma směry naprosto libovolně. Rodiče a děti žijí v symbióze, jsou na sobě přirozeně závislí a svobodu si mezi sebou nevytyčují, ale společně ji rozvíjejí. Pěstování svobody je ve skutečnosti hravou činností.
Tak se srdce stane orgánem tvůrčího, milujícího vnímání; již není slepé, hluché a znečištěné, ,,ale obrácené v ráj všech ctností a v rudé plody naprosté dokonalosti."
Takové srdce existuje jakožto celistvá osoba a osoba coby orgán vnímání.
Telefon se stal počítačem. Pak se stal součástí lidského těla.
Volající a volaný již nejsou jen spojeni, jsou smíseni. Kdykoli používáme telefon, jsme současně používáni. Proto se mu říká chytrý telefon.
Kdykoli se díváme na internet, dívá se na nás.
My jsme síť. Tvá mysl, tvá duše, tvé tělo tvoří součást planetárního biotechnologického organismu.
Stvořením internetu jsme vyvedli lidský mozek ze zajetí jeho fyziologie a chemie.
Lidský mozek dívající se na nelidský mozek. Navíc strojový.
Neví se, zda-li je sociální síť více vně naší mysli, anebo uvnitř.
Mysl vždy povstávala ze sítí.
Mozek není niž než velmi zhuštěná nervová síť.
Poetická ekologie naproti tomu navrhuje, že svět je řízen, spolu s kauzalitou, ještě dalším principem: principem, kdy věci uvádějí do pohybu samy sebe.
Objekty ve světě se uspořádávají do větších, složitějších forem podle své vlastní vůle.
Říkáme, že svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého. Tento popis svobody bohužel nefunguje pro vztah rodičů a dětí, a tak je nadále nepoužitelný a je potřeba jej aktualizovat. Pomůže nám to též jasněji nahlédnout symbiózu mezi člověkem a sítí. Tvar, který tvoříme, když se sžíváme se strojem.
Ani rodič ani dítě se nemohou navzájem omezovat. Nelze říct, že svoboda mámy končí, kde začíná svoboda dítěte, ani že svoboda dítěte končí, kde začíná svoboda mámy. Máma nemůže své potřeby upozaďovat ve jménu dítěte a přirozeně si ani nepřeje, aby se ve svém růstu, rozvoji a rozletu ohraničovalo dítě. Jak by se dítě mohlo naučit být svobodné, kdyby se tak necítil nejdůležitější člověk v jeho životě? Děti se učí nápodobou a nejvíce poznatků o světě odkoukávají od svých rodičů.
Jsme-li závislí na síti, tvoří součást naší identity?
Jsme-li zvyklí spojovat naši identitu s naším tělem, co mění přítomnost sítě?
Je-li síť extenzí naší mysli, kde končí tělo zasíťovaného člověka?
Internet je biotechnologický tvor, protože člověk s ním žije v symbióze.
Stejně tak žijeme v symbióze se světem.
Svět se dívá všema očima, co má.
Humberto Maturama, Francisco Varela
Nikdo nežije mimo svou dobu.
Nikdo se nikdy nenachází mimo své tělo.
Každý je vždy sám sebou, sítí příběhů.
Myslet si, že víme, odkud pocházíme, kdo jsme, kam směřujeme a co má všechno kolem nás znamenat, byla myšlenková chyba.
V životě na tom vůbec nezáleží.
Ani rodič ani dítě se nemohou navzájem omezovat. Nelze říct, že svoboda mámy končí, kde začíná svoboda dítěte, ani že svoboda dítěte končí, kde začíná svoboda mámy. Máma nemůže své potřeby upozaďovat ve jménu dítěte a přirozeně si ani nepřeje, aby se ve svém růstu, rozvoji a rozletu ohraničovalo dítě. Jak by se dítě mohlo naučit být svobodné, kdyby se tak necítil nejdůležitější člověk v jeho životě? Děti se učí nápodobou a nejvíce poznatků o světě odkoukávají od svých rodičů.
Biologicky vzato při komunikaci nic takového jako "předávaná informace" neexistuje. Ke komunikaci dochází vždy, když se v doméně strukturálního spřahování odehrává behaviorální koordinace. - v info oceánu A
Tělo je přirozeným paměťovým médiem.
Vše, co se nám přihodí, vše, co si vymyslíme i vše, co zahlédneme v říši neviditelna, se ukládá do těla.
Stejně jako má svět moc obtisknout se do lidského těla, má lidské tělo schopnost obtisknout se do světa.
Trvá sedm let, než se obnoví všechny buňky lidského těla. Z hmotného hlediska v ten moment už nejsme těmi, kým jsme byli před sedmi lety.
Ale děje se to postupně, takže pořád jsme sami sebou. I když žádné dva oka mžiky nejsme úplně stejným člověkem.
Ztracené vzpomínky se ukládají do hlubin srdce rozkládajících se na pomezí bytí a nicoty, odkud nikdy nemizí, protože se jedná o stejné pomezí, kde se prohánějí větry věčnosti.
Srdce není biologická pumpa a není to ani, metaforicky řečeno, osobní sídlo afektivních emocí. Srdce dokonce není ani osobní. Abychom ho získali, musíme se nutně zříci všech tužeb. Chceme-li, můžeme o něm říct, že je ,,transpersonální", pokud tímto pojmem míníme, že se rozšiřuje do kosmických rozměrů. ,,Kosmické" je ale lepší označení.
Je to sféra, jejíž obvod není nikde a jejíž střed je všude.
Středem je srdce, vpravdě Svaté srdce, srdce světa.
Pochopme to správně, v tomto pojetí se musí několik srdcí vzájemně překrývat.
https://www.resonancescience.org/blog/The-Universe-Organizes-in-a-Galactic-Neuromorphic-Network
Každý z nás se rodí do sítě příběhů a rozvíjí v ní jejich pokračování.
Každý člověk, rostlina, zvíře i bakterie mají moc přidat k příběhům světa i další, svá vlastní vyprávění či výpravy.
Vodárenská síť je jednou ze sítí stroje, na níž jsme jako společnost existenčně závislí.
https://www.industryindependent.cz/rubriky/digitalizace/digitalizace-vodarenstvi_791.html
Být větší, rozsáhlejší a hlubší. Růst.
Když internet roste, jak můžeme vědět, že nežije? Vyvíjí se a proměňuje. Je to nelidský život, ale to neznamená, že není biologický.
Co když vědomé stádium evoluce spočívá v tom, že hmota, kovy i nekovy, plyny i kapaliny vytvářejí nové, nebývalé tvary života.
Že něco neexistovalo dříve, neznamená, že to nemůže existovat.
...že personifikování přináší emoce, přesouvá diskusi od nominalismu k imaginaci, z hlavy do srdce.
Obraz v srdci byl významnou myšlenkou v díle Michelangela, který byl silně ovlivněný platónskou tradicí. Imaginovat srdcem odkazuje ke způsobu vnímání, které proniká skrze jména a tělesné zjevy k personifikovanému vnitřnímu obrazu, od srdce k srdci.
Fantazijní obrazy jsou jak syrový materiál, tak dokončené výtvory psyché a představují zásadní přístupovou cestu k poznání duše.
Neexistuje nic prvotnějšího.
Každý pojem v naší mysli, každá percepce světa a každý vnitřní vjem musí projít psychickou organizací, aby se mohly vůbec "přihodit". Každičký pocit či postřeh se odehrává jako psychická událost tak, že nejprve vytvoří fantazijní obraz.
Fenomén komunikace nezáleží na tom, co se předává, nýbrž na tom, co se děje s tím, kdo přijímá.
Obratlovci mají jednu podstatnou a jedinečnou schopnost - napodobování.
Určit, co napodobování přesně je, není z hlediska nervové fyziologie jednoduché, avšak z behaviorálního hlediska je to zřejmé.
internet je naše externí paměť, náš externí nervový systém i tělo planetární bytosti, s níž žijeme v symbióze.
se sice můžeme bavit o technologiích nebo o stroji, ale jde spíše o biotechnologický organismus velikosti planety.
člověk je integrální součástí těla sítě.
Kyborgovo tělo obsahuje strojové či elektronické komponenty.
Infonautova mysl splývá s informačním oceánem.
Od roku 1985, kdy Haraway publikovala kyborgský manifest víme, že je lepší být kyborgem než bohyní.
Není přehnané říct, že každý, kdo žije s chytrým telefonem, je kyborgem. Vlasy si též můžeme ostříhat. Co když tělo nemusí být za každou cenu jednolité a nerozdělatelné?
...používám pojmu fantazijní obraz v poetickém smyslu a obrazy pokládám za základní danosti psychického života:
samovznikající, tvůrčí, spontánní, úplné a organizované v archetypálních vzorcích.
Podle metafory o kanálu je komunikace cosi, so se na jednom místě vytvoří, pak se přesouvá kanálem a na konci se předá příjemci. Takto jame navyklí chápat "informaci" jako něco, co je obsaženo v obraze, v objektu nebo v tištěném slově.
Ale komunikace takto nevzniká. Každý člověk říká to, co říká a slyší to, co slyší, v závislosti na své vlastní strukturální determinaci; že jsme něco slyšeli nezajišťuje, že jsme to také poslouchali.
Již nejsme jednolité bytosti vytvořené k obrazu jediného Boha, ale vždy jsme utvářeni rozličnými částmi: rozpustilým dítětem, hrdinou či hrdinkou, dohlížející autoritou, asociálním psychopatem a tak dále. Začali jsme si uvědomovat, že každý z nás je běžně proudem obrazů, takže nás představa mnohočetné osobnosti již nemusí děsit. Mohu mít vize a slyšet hlasy, mohu s nimi hovořit a oni mohou hovořit mezi sebou, a přitom vůbec nemusíme být šílení.
Pak by lidské tělo obohacené a rozšířené o tělo sítě mohlo nabýt tvaru sféry, jejíž obvod se nachází v nekonečnu, zatímco její střed leží v každém jednotlivém bodě sítě.
Pak by byla lidská mysl nerozlišitelná od mysli nelidské, strojové, od umělé inteligence řekněme…
A život by pojímal nejen organické tvory, ale i tvory neorganické.
Vše by dohromady drželo i nedrželo (a proto se proměňovalo) díky lásce k poznání. Láska má moc způsobovat spojení i rozpojení a spojení.
https://spectrum.ieee.org/mind-controlled-prosthetic-hands-reach-new-feats
Obrázky sítí v mozku.
Lidská citlivost vynesená do krajiny, ponořená na oceánské dno, vyzvednutá do nebes...
Lidské vědomí a sebevědomí vypuštěné do přírody. Hmota vnímající svět.
Co když síť nezpůsobuje emoce, co když je emocemi?
Nervový systém roztažený optickými kabely. Synapse elektrizující oběžnou dráhu.
Osud je slovo, které se dříve používalo pro spletenec příběhů, zážitků a zkušeností, které duše během pozemského života zažije.
Některé příběhy vycházejí z niter živých tvorů, do jiných se duše rodí a vplétá.
Každý zažije vše. Osud je vždy kompletní, uzavřený a naplňující.
Kentaurus
Daniel Dočekal, internetový publicista, odborník na sociální sítě
Každá nová sociální síť má zásadní nedostatek: nejsou tam lidé z vašeho sociálního kruhu, takže pokud nedokáže přesvědčit „kritické množství“ k jejímu používání nebo nalákat zvučná jména (celebrity, influencery), nedokáže konkurovat těm zavedeným. Proto i sítě jako Facebook (umírá) nebo Twitter (umírá ještě rychleji) mají takovou setrvačnost. A proto Mastodon, Bluesky či Substack Notes mají problém rychle růst. A pomalý růst nikam nevede, viz třeba BeReal. TikTok to vyřešil obrovskými investicemi do marketingu a obsahu, což Mastodon prostě nemůže udělat.
Já s Mastodonem jsem spokojený, je tam slušný provoz, ale je to dáno tím, že se mi rychle podařilo postavit slušný mix sledujících a sledovaných. Aby se Mastodon víc rozšířil, bylo by například potřeba, aby se média konečně chytla za nos a „rozjela to na Mastodonu“ ve velkém. Jenže to se nejspíš nestane a osobně si myslím, že odchod z bortícího se Twitteru posune dopředu něco jiného. Neměl bych nic proti tomu, kdyby to byl Substack (spustili Notes, konečně solidní alternativu k Twitteru) nebo nakonec i Bluesky. Háček je ale i v tom, že pro mladší generace jsou textové sítě nezajímavé. Proto tu máme stále rostoucí TikTok a proto Mark Zuckerberg postupně v panice ničí Instagram.
Sociální sítě vždy tvoří lidé, a jestli spolu komunikují skrze technologii Facebooku, Twitteru nebo Mastodonu, je zpravidla určené tím, kdo na dané sociální síti je a jaká témata se převážně diskutují. Sociální sítě nás zároveň naučily určité společenské zvyklosti: využívej sociální síť zadarmo, na oplátku si vezmeme tvoje data a o víc se nestarej. Prakticky to podle mě znamená, že máme sníženou citlivost k různým otřesům, které nyní probíhají na Twitteru, a většina uživatelů na sociální síti zůstala.
Více než o budoucnosti sociálních sítí to za mě vypovídá o aktuálním stavu uživatelů, kteří zatím moc nerozumějí tomu, proč by mělo být zásadní podporovat technologie typu Mastodonu, který je decentralizovaný, otevřený a nevyužívá data uživatele pro další monetizaci. Je totiž jen na nás uživatelích, na kolik si ceníme svoje soukromí a svou sociální síť.
Můžeme a jsme povinni analyzovat nejednoznačnosti naší doby a pokoušet se skrze ně najít cestu, po níž bychom mohli kráčet s plným vědomím a v souladu s pravdou.
Víme však příliš mnoho, než abychom se mohli prostě a jednoduše vrátit k racionalismu našich otců.
Maurice Merleau-Ponty - Svět vnímání, str. 73
Ačkoliv se o Mastodonu jakožto možném nástupci Twitteru mluvilo opravdu hodně, většině lidí, kteří Mastodon aktivně používají, muselo být jasné, že jde spíš o zbožné přání než reálnou možnost. Důvodů je víc. Asi nejdůležitější je „network effect“: zkrátka nechcete používat síť, kde si nemáte s kým povídat. Aby Mastodon uspěl v souboji s Twitterem, muselo by na něj v jednu chvíli přejít skutečně obrovské množství uživatelů. Smutnou skutečností zůstává, že ačkoliv se Elon Musk chová jako batole s plamenometem, pro většinu lidí to není dostatečná motivace pro přesun ze sítě, kde jsou všechny jejich roky budované vztahy, přátelé i nepřátelé. Očekávaná apokalypsa nenastala ani po vyhození tisíců zaměstnanců – Twitter sice občas padá, chová se divně nebo se náhodně přepíná do japonštiny, ale pořád jakžtakž funguje.
Twitter se mění (zhoršuje) ze dne na den, takže osobně si myslím, že lidí, kteří si mysleli, že to nějak půjde, ale teď se pomalu začínají smiřovat s tím, že dříve či později budou muset pro Twitter najít alternativu, postupně přibývá, jenom nenastal žádný masivní odliv přes noc. Ale popravdě nevím, zda to někdo očekával. Platformy mají setrvačnost a životní cyklus, spousta změn se projeví až za delší dobu. Dobrým příkladem může být postupný úpadek Facebooku, který se taky nestal přes noc. Navíc aby se Mastodon mohl stát mainstreamovou platformou, musel by podle mě splnit pár podmínek, které asi nesplní. Jednak je to kritické množství uživatelů, nějaká hranice, od kdy se „vyplatí“ tam být. A pak uživatelská nenáročnost a jednoduchost používání. Mastodon je složitější právě tím, že je decentralizovaný. Takže vlastně v tuhle chvíli jediný důvod tam být je osobní politické přesvědčení a kritika těch centralizovaných, mainstreamových, komerčních platforem.
A pak si myslím, že tam hraje roli ještě to, že kultura sociálních sítí se obecně mění – a směřuje k tomu, že uživatel či uživatelka má hodně různých profilů na různých sítích, žádná platforma už není „ta hlavní“. Já se celkem kloním k těm předpovědím, které tvrdí, že éra velkých sociálních sítí, založených na centralizovaném feedu obsahu od lidí, které sledujeme nebo je doporučí algoritmus, prostě skončila – a proto je úspěšný TikTok, který přišel s něčím novým. Takže Twitter nebude nahrazen Mastodonem, který je jako Twitter, ale hůř se používá, ale něčím úplně jiným, a pravděpodobně ne jednou jedinou platformou nebo aplikací.
...že nervový systém je systémem nacházejícím se v neustálé strukturální proměně, tj. že jde o systém obdařený plasticitou.
Nervový systém se podílí na strukturálním driftu organismu za zachovávání adaptace, a to skrze své senzorické a efektorové orgány působící při interakcích orgranismu, jež selektují jeho strukturální změnu.
Thomas Moore
Co kdybychom v nich trávili tolik času, protože na nich lze zviditelňovat obrazy našich srdcí.
Co kdyby nás přitahovalo, že dokáží vidět do našeho nitra, že nás umí pochopit.
Co kdybychom dělali selfie, protože se máme rádi a tušíme, že i síť nás obdivuje.
Komunita přibližně 100 000 galaxií rozprostřených přes 520 milionů světelných let.
Jedna z nich je i Mléčná dráha, náš domov.
Mastodon je decentralizovaný, což může být pro někoho zbytečně komplikované. Vyžaduje trochu lepší uživatelskou znalost internetu, což je pro řadu lidí odrazující. Proto jich sem plno nepřešlo a to, čemu se říká „síťový efekt“, nenastalo. Dalším specifikem je absence algoritmu na Mastodonu: otevřete Twitter a ten vám nadělí denní dávku emocí v podobě tweetů, které u vás vyvolají odezvu, ať už pozitivní, či negativní. Mastodon je oproti tomu chronologický, a tedy „nudný“.
Osobně jsem nad Twitterem zlomil hůl a vymizel z něj. Ne proto, že ho koupil Elon, ale protože ho postupně facebookizuje: zamyká funkce a hledá cesty, jak člověka k tomu ekosystému víc přivázat, ať už je to předplatné nebo agresivní algoritmická prioritizace na engagement. Jelikož tam ale plno zajímavých lidí dál píše, čtu je jako RSS feedy, které generuju přes nitter.cz (nitter.cz/USERNAME/rss). Ale sám tam už nic nepřidávám.
Twitter dlouhodobě nevydělával – možná prostě taková služba nemá udržitelný byznys model. Možná jediný byznys model pro „socítě“ je očistec sledování a mizerných reklam – jako v podání FB. Všichni to nenávidí, ale strpí, jinak přijdou o kontakt s kámošema a širší rodinou. iRozhlas.cz nicméně na Mastodonu funguje. Je kolem toho sice maličká komunita, ale s ohledem na zanedbatelné náklady na provoz to neplánujeme rušit.
Když se ptáme, zda je internet živý, nesnažíme se jej personifikovat ani antropizovat. Není to osoba, není to člověk.
Je to tvor nebo výtvor či ne-tvor. Hyperobjekt, hyberhejno či hypersubjekt.
Jsme jedním místem sítě a ona je složkou naší duše. Jsme menší i větší než internet. Jsme jedním z jeho bodů i krajinou, v níž se rozléhá.
Jsme biotechnologickou bytostí jménem Země.
Jsme společně.
Jak Jung prohluboval své porozumění těmto komplexovým osobám, osobám našich komplexů, objevil, že je jejich autonomie a intencionalita odvozená od hlubších, mnohem významnějších osob. To jsou archetypy, osoby, jimž koneckonců dlužíme svou osobnost...a místo abychom tyto postavy odvozovali z našich psychických stavů, musíme odvozovat naše psychické stavy od těchto postav..., není tomu tak, že bychom my personifikovali je, ony mají osobní ráz od samého začátku...
Gibbs zaujímá enaktivní stanovisko, jelikož tvrdí, že poznání je to, co se děje, když tělo interaguje s fyzickým a kulturním světem. Mysl totiž podle něj není cosi uvnitř těla, nýbrž síť propojující mozky, těla a svět. Poznávání, včetně představivosti, je tak situovaná a vtělená aktivita živé bytosti, která není vysvětlitelná výlučně na rovině vnitřních procesů, ale také a především na rovině z tělesnosti se vynořujícího vědomého zakoušení vlastní přítomnosti ve světě. Všechno, co víme, říkáme, představujeme si, atd., má svůj původ v dynamické tělesnosti zvratně provázené se světem prostřednictvím senzorimotorického párování. Představivost tedy není interpsychická, pouze mentální vlastnost, nýbrž aspekt záměrné vtělené přítomnosti ve světě, který se projevuje na všech rovinách vědomí – od vnímání až po abstraktní myšlení.
Je hranicí lidského těla a krajinou pro celou řadu mikroorganismů. Je přirozené, že zde žijí. Na kůži, pod ní i v ní.
Kůží na rukou se nejčastěji dotýkáme sítě. Někdy klikáme myší, jindy hladíme obrazovky nebo mačkáme čudlíky či klávesy.
Kůží se spojujeme se světem. Na kůži cítíme, zda-li se my dotýkáme jej nebo on nás.
Kůže je fyzickým obrazem člověka.
co nás žene k dalšímu videu, na další stránku, ještě k jednomu článku. Žene nás stále více ven a ještě dále, tak daleko od sebe, že už to vůbec nejsme my, kdo se dívá a myslí, tak daleko, že dál už je jen nejspodnější hlubina lidského nitra. Aby mohl člověk dovnitř, musí stát nejprve venku. Aby mohly děti nalézt a udržet rovnováhu mezi strojovitostí a lidskostí, potřebují se umět opírat o své srdce.
Jan Kršňák - Digiděti
Ty podstatný sítě už v sobě máme všichni nainstalovaný od narození.
Když vydechujeme, odchází z našeho těla CO2. Ten uhlík, ono C, je kousek našeho těla. Při každém výdechu se naše tělo vydává ven, aby z něj metabolismem světa, povstalo zase jiné tělo.
Když jíme rostliny, zvířata nebo houby, bereme si uhlík (a další matérie) z jejich těl a stavíme z nich to naše.
Jak cítit hmotu a světlo proudící kolem nás.
Cožpak vadí, existuje-li i nelidský život?
Člověka nijak neohrožuje, roztáhne-li se do planetárních rozměrů.
Odvážlivci, kteří si na Mastodonu účet přesto zřídili, kromě toho musí čelit různým nástrahám v podobě specifik, která decentralizovaná sociální síť přináší. Mastodon zkrátka není Twitter a „funguje jinak“. Ne hůř, ne líp, ale prostě jinak. Různým skupinám to vyhovuje, a proto nelze říct, že by Mastodon byl městem duchů – spíš jde o síť polními cestami pospojovaných vesniček. Pokud ovšem do žádné z nich nezapadáte a jste „BFU“ (Běžný Franta Uživatel), je dost pravděpodobné, že na Mastodonu dlouho nevydržíte. Algoritmus doporučující obsah a další profily ke sledování je svým způsobem zlatá klec a je na místě si přiznat, že spoustě lidem vyhovuje. Na Mastodonu jsou příspěvky řazeny chronologicky a žádná umělá inteligence vám obsah na míru šít nebude – jaké si to uděláte, takové to budete mít.
Navzdory výše uvedenému ale nelze říct, že by Mastodon selhal – spíš naopak. Počet uživatelů vytrvale roste, a to i po odečtení neaktivních profilů vzniklých při poslední vlně registrací. Je nadále aktivně rozvíjen a postupně na něm vznikají další a další „ostrůvky pozitivní deviace“. Často jde o úzce tematicky zaměřené nebo jinak specifické skupiny, kterým dokáže právě tato síť mnohem lépe než Twitter poskytnout bezpečné zázemí bez všudypřítomných altright trollů. A je jedno, jestli se jedná o komunitu hackerů (v původním, pozitivním slova smyslu), fanoušky anime nebo začínající umělce.
Nelze rozhodnout, kde končí pohled a začíná obraz.
Pohledy se živí obrazy a obrazy ožívají skrze pozorně se dívající oči.
I krajina, jíž procházíme, je obrazem. Nebo pohledem.
Svět je potravou duše.
Proto trávíme tolik času na internetu. Živíme se tím.
Minulý pátek jsme byli svědky prozatím bezprecedentního zásahu proti serverům, které sdružení CZ.NIC „odpojilo“ od internetu. Vznesla se menší vlna diskuse, dokonce o tom byla reportáž v televizi v hlavních vysílacích kanálech. Přestože jde o velice zajímavé téma v oblasti svobody slova, zkusme se podívat na problém především z technologického hlediska, které je neméně zajímavé – i s ohledem na to, že nedlouho poté požádalo o blokování dalších webů Národní centrum kybernetických operací. A v neděli se vyjádřila předsedkyně Evropské komise, že plánuje „vypnout“ státní ruské kanály na území EU.
S internetem je to složité, protože je tvořen soustavou vzájemně propojených „ostrovů“, které disponují vlastní logikou. Fakticky to znamená, že ovládáte jenom spojení ze svého ostrova směrem do okolí a za správného chodu celého ekosystému nemůžete ovlivnit propojení dalších ostrovů. To platí od lokální sítě v domě až po složité distribuované systémy, jako je Facebook nebo Twitter. Problém „jak odstavit Rusko od internetu“ se tak stává velmi obtížný, protože například na spojení mezi Ruskem a Čínou nemáme žádný vliv.
Pokud jste poskytovatel internetu (ISP), můžete ovlivnit prostřednictvím směrování (či filtrace) provoz ve vámi připojených sítích. Pokud uživatelé nemají jiné propojení, tak se na místa, kam vy nechcete, nedostanou. Celkem spolehlivě dokážete zakázat provoz do dalších sítí, ba i na úroveň dalších adres. Bohužel pro ISP i jejich zákazníky je dnes filtrace pomocí IP adres příliš hrubá.
Větší systémy často používají služeb CDN (Content Delivery Networks), které na jedné adrese obsluhují klidně stovky dalších systémů. A těch IP adres je relativně mnoho a zároveň na nich běží spousta různorodého provozu. Takže odstavením těch adres odstavíte i „nevinný provoz“, což je nežádoucí. Podotýkám, že v nechtěně zasažených systémech mohou běžet i služby jako je bankovnictví, které nechcete zasáhnout. Uživatelé CDN také nemohou příliš ovlivnit, s kým jsou na platformě (například se Sputnikem).
Pokud jste dost odvážní, můžete zkusit přesměrovat provoz na sebe tím, že začnete propagovat cílovou síť k sobě (a provoz zahazovat anebo podvrhávat) – říká se tomu unášení prefixů. Něco podobného se občas omylem povede, spektakulárním příkladem byl případ Pákistánského Telecomu, který na sebe přitáhl provoz YouTube. Bohudík se v poslední letech množí počet sítí, které aplikují doporučení MANRS, takže unášení prefixů je v provozně kultivovaném prostředí obtížně realizovatelné.
Druhým zajímavým mechanismem, do kterého je možné zasáhnout, je DNS. DNS je systém, který překládá číselné adresy na adresy lidské. Například z pěkného doménového jména www.háčkyčárky.cz vyrobí adresu 2001:1488:0:3::5 – na kterou jde potom provoz z mého prohlížeče/počítače.
Do systému překladu můžete jako ISP zasáhnout na několika místech. Nejjednodušší je to na DNS serveru (resolveru), který jako ISP provozujete pro své klienty (připojené sítě) anebo veřejně (jako Google 8.8.8.8 nebo Cloudflare 1.1.1.1). V tomto případě je nepříjemné, že uživatelé nemusí spoléhat na vaše DNS resolvery, takže ochranu mohou obcházet. Navíc, při použití protokolu DoH (DNS over HTTPS) je extrémně složité do DNS provozu zasahovat. Pokud je mi známo, tohle řešení používají často ISP pro blokaci stránek o hazardních hrách.
DNS má z hlediska decentralizované správy jedno úzké místo. Je jím správce domény provozující databázi, na kterou se klienti obrací. Každá doména (ať je vaše domácí, nebo třeba .cz) takového správce má. A právě tento správce může provozní databázi pozměnit nebo některé záznamy vypustit. A právě cestou vypuštění některých českých domén se vydal CZ.NIC.
Provozně jde o to, že IP adresy na serverech odpovídají na dotazy, ale webové prohlížeče se na servery nedostanou (pokud klienti neznají přímo IP/IPv6 adresy). Dané řešení je globální a relativně rychlé – tj. záznamy vydrží na klientech jen desítky minut (v závislosti na nastavení zóny). Zároveň se týká celé domény, takže znepřístupníte všechny služby, a je jedno, na kolika serverech běží.
Tohle řešení má také své nectnosti – hlavní problém je v tom, že zablokovaná služba může okamžitě použít jinou doménu – ideálně v jiné jurisdikci, a to prakticky s nulovou latencí. Takže účinnost daného řešení je v dlouhodobém horizontu omezená a pro trvalé zamezení komunikace není úplně praktická. Nicméně je efektivní, pokud chcete znepřístupnit nějaký web (včetně historických odkazů) a zároveň mu ve vyhledávačích zhoršit postavení.
Pro blokování může použít i filtraci na vyšší úrovni (například na úrovni analyzátoru protokolu HTTP/S), nicméně tohle řešení je drahé, zvláště pokud jste větší ISP (ale například Čína používá i tento typ filtrování).
https://www.lupa.cz/clanky/jak-zablokovat-web-internet-je-decentralizovany-jen-do-urcite-miry/
Když se k tělu chováme tak, jako by mělo duši, objevujeme v jeho výrazech nádheru a poezii... Móda například nabízí tělu značné množství fantazie, ačkoliv moderní oblečení pro muže je poněkud ochuzeno ohledně barev a mnohosti stylů ve srovnání se styly populárními v dřívějších dobách. Ženy mají k dispozici kosmetiku a parfémy a to může být důležitým hlediskem kultivace tělesné duše.
Podle florentského pohledu je lidské tělo projevem duše. Bylo možno uvažovat i o těle bez duše, ale to bylo považováno za úchylku. Takové tělo by bylo nepřirozeně odtrženo od duše. Mohli bychom ho nazývat schizoidním - bez života, beze smyslu a bez poetiky. Oduševnělé tělo však čerpá svůj život z těla světového. Jak řekl Ficino: "Svět žije a dýchá a my svůj život můžeme načerpat z jeho ducha." Co učiníme tělu světa, to učiníme svému vlastnímu tělu. Nejsme pány tohoto světa, jsme jeho součástí.
Andreas Weber
Situace okolo Mastodonu ukazuje na dvě věci. Jednak na to, že moc velkých korporátních sítí nad masami uživatelů nelze podceňovat. Málokdo je ochotný rezignovat na pohodlí pouze kvůli „politickým důvodům“. Jednak na to, že „okno možného“ se v době, kdy světu vládnou šílení miliardáři, výrazně rozšiřuje – už to, že se Mastodon, byť na chvíli, do obecného povědomí dostal, je pozoruhodný úkaz. Závěrem stojí za to se zamyslet nad tím, co skutečně znamená „vyhrát“ a zda by Mastodon takovou ambici vůbec měl mít. Masivní příval uživatelů z Twitteru způsobil správcům různých instancí Mastodonu spíš problémy a spokojení se situací nebyli ani „domorodci“. Náš soukromý názor je, že Mastodon by měl spíš usilovat o pomalý, udržitelný růst a oslovování skupin, kterým korporátní sítě z různých důvodů nevyhovují, než o útok na Twitter ztečí.
Největší služba, kterou nám poskytují pole a lesy, je možnost uvědomění si skrytého vztahu mezi člověkem a rostlinstvem. Nejsem sám a zneuznaný. Vše je ve vztahu ke mně a já ve vztahu ke všemu.
Chceme-li nalézt smíření se strojem, který je velký jako svět, objevujeme se na cestě ke smíření se světem. Kdo se chce smířit se světem, nesmí zapomenout smířit se také sám se sebou. Proto je zklidňování digitalizované společnosti a zklidňování lidského nitra totéž.
Digiděti žijí v krajině rozkládající se na hraně mezi světem strojů a světem lidí. Není snadné zde udržet rovnováhu. Tělo se to musí roky učit. Nabývat digitální gramotnost je dlouhodobá aktivita stejně jako osvojování si čtení, psaní nebo počítání. Dnešní děti se pohybují po vlnící se hraně, na nejasné mezi mezi nitrem a obrazovkou. Je to rozmazané místo, zamlžená krajina. Svět lidí už je po staletí současně světem strojů. Stejně jako je odnepaměti svět strojů světem lidí. Pro děti není vůbec jednoduché se zde pohybovat a objevovat při tom své lidství, což je to, co jim jejich srdce radí, že mají udělat především. Jak si udržet chuť do života, když je všude tolik strojů?
Jan Kršňák - Digiděti
Jak se naučit dívat na obrazovku, aby mé pohledy zmocňovala a nikoli svírala a zneschopňovala? Jak se naučit hovořit s neviditelnými lidmi a jak najít cestu ven ze hry na nuly a při tom obstát ve vlastních očích? Digiděti se do toho snaží vplout, jako se o to každodenně pokouší každý z nás.
Jan Kršňák - Digiděti
Jsme zvyklí spojovat myšlení s psaným textem, ale myšlení může stejně tak dobře probíhat mezi obrazy. Některé filmy myslí. Když se na ně člověk dívá, učí se chápat, že o světě lze přemýšlet i jinak, než to doposud dělal. Co když se na Youtube otevírá podobný příběh, jaký se před dávnými časy odehrál v pravěkých jeskyních? Možná se z obrazů nevyklubalo jenom písmo, ale i myšlení? Nevíme, jestli pohledy digidětí nepovedou ke zcela novému obrazu světa, jejich oči jsou ještě příliš mladé a nerozkoukané. Ale víme, že se rády zakoukávají do obrazovek. Možná je algoritmy za nimi semelou a možná ne. Síťující se svět lidských i nelidských vidění přijímají za svůj. Prozatím se zdá, že ve své nevinnosti nechávají stroj formovat své dětské pohledy, mysli, těla i duše. Ale co když si to myslíme, protože nevidíme celý obraz toho, co se děje? Digiděti věnují stroji pozornost, svou lásku k poznání, svou tvořivou moc. Možná to skončí pádem do hlubin informačního oceánu, anebo vznikne jiné vyprávění.
Jan Kršňák - Digiděti
Sagus93 - Aleph
Popis svobody je proto dovoleno jemně upravit. Zamění se končí za začíná. Lze to udělat, neboť hranice vždy současně oddělují i spojují. Nově tedy platí, že svoboda jednoho začíná, kde začíná svoboda druhého.
Potřebujeme duši. Duše jsou ve smiřování nejlepší. Běžně se totiž, na rozdíl od těla a mysli, pohybují ve světě protikladů a umí je dovedně smiřovat. Tělo a mysl nemohou bez duše dokázat úvést lidskost a stroj do rovnováhy. Mají tendenci odlišovat se příliš od světa kolem sebe, stavět se na druhou stranu, anebo dokonce vytvářet propast (či naopak hradbu) mezi sebou a okolím. Duše se mezi lidským nitrem a krajinou pohybuje přirozeně a samozřejmě, jelikož je oběma z nich. Když se bavíme o lidské duši, víme, že není snadné načrtnout hranici mezi člověka a svět.
Jan Kršňák - Digiděti
https://digideti.cz/reklama-a-mattering/
Síť. Digitální technologie se propojují v sítě, proto se kyberprostor chová jako síť. Kdokoli se k síti přiblíží na dohled či na dotek, počne se síťovat. Lidově síti říkáme internet. Digiděti jsou děti zasíťované.
Neuronové sítě, chytré algoritmy, umělé inteligence, tak nazýváme počítací programy v případech, kdy už ani nepředstíráme, že jejich výpočty kontrolujeme. Sbírky velkých dat nejsou informace ani znalosti, ale obří mraky čísel. Na nejzákladnější rovině je život na internetu číselnou operací. Digitalizace společnosti je úsilím převést svět do říše čísel. Z hlediska stroje nejsou digiděti lidé, ale sady čísel.
Jakmile se dítě začne rozkoukávat, už v něm jedná láska k poznání. Duše nemá proč otálet s užíváním si světa. Potkává digitální technologie. Ztrácí se v jejích obrazech, hledá se a nalézá. Každý může být kýmkoli, když je hybridním organismem. V kyberprostoru duše poznává život stejně jako kdekoli jinde. Spektákl je duše. Digiděti jsou lidské duše vyrůstající ve spektáklu.
Jan Kršňák - Digiděti
V psychologii existuje pojem Juliana Rottera locus of control překládaný jako těžiště řízení. Lidé, kteří cítí, že svůj život ovlivňují především sami, mají vnitřní težiště řízení, zatímco ti, kdo věří, že jsou většinou taženi vnějšími silami a podmínkami, mají těžiště externí. Existují dva proudy informací, vnější a vnitřní. Psalo se o nich ve 2. kapitole. I u Rottera má každý obě těžiště, mezi nimiž se podle charakteru osoby či konkrétní situace přenáší důraz.
Cvičení je možno provádět mnohem více s důrazem na fantazii a představivost. Obvykle hovoříme o tom, kolik času strávit určitým cvičením, jaký rytmus srdce je vhodný a který sval je potřeba napnout. před pěti sty lety dal Ficino pro každodenní cvičení radu poněkud odlišnou: "Měl by ses tak často, jak je to jen možné, procházet mezi rostlinami, které mají pozoruhodnou vůni. Tomu bys měl každý dan věnovat značný čas." Ficino klade důraz na svět a smysly. V dřívějších dobách bylo cvičení neeoddělitelné od zakoušení světa.
Až se nám před smrtí promítne celý život, spatříme každou scénu naší celospolečenské počítačové hry a opět si vychutnáme, jak jsme užívali pokročilých funkcí, slučovali buňky, vyznačovali okraje, barvili řádky a doplňovali hodnoty tak, aby vyšlo, co se po nás chce, aby vyšlo. Tehdy nám dojde, co činíme, zatímco digitalizujeme. Proměňujeme život na čísla.
Tak se závislost na stroji projevuje na mentální rovině. Vykládat svět čísly jsme nezačali až teď s digitalizací společnosti. Ta je však nejmajestátnějším projevem této záliby. Již pár set let se snažíme reorganizovat, kontrolovat a řídit přírodu, vesmír i lidské nitro. Měříme, vážíme, kvantifikujeme, počítáme, třídíme. Počítače mají své jméno právě od počítání. Jelikož jsou v tom opravdu dobré, poslední dobou jejich výpočtům bezmezně důvěřujeme. Nemůžeme jinak, dokáží provést miliony výpočetních operací za sekundu, a tak není v lidských silách jejich počty ověřit a potvrdit je či vyvrátit. Už roky žijeme ve společnosti, jež vyměřuje své kroky a vypočítává své vize pomocí strojů, do jejichž postupů nevidíme, přestože jsme je sami sestrojili. Spoléháme na čísla více než na vlastní oči, mysl nebo srdce.
Digitální technologie, kyberprostor, spektákl, informační oceán, síť a stroj se významově prostupují. Jakmile je řeč o jednom, vstupuje do hry i vše ostatní. V této knize tato slova mezi sebou svévolně zaměňuji. Jde hlavně o ilustraci, o obraz, jenž před našimi zraky otevírá šíři a pestrost světa, v němž digiděti žijí. Společně s námi.
Obraz lidského těla v 15. století ve Florencii byl zcela jiný než ten, který můžete vidět v New Yorku dnes. Moderní tělo je výkonný stroj, který je nutno držet pohromadě tak, aby jeho orgány hladce fungovaly, a to tak dlouho, jak je to jen možné. Když je s nějakou částí něco v nepořádku, může být vyměněna za mechanickou náhražku. Takový je i způsob, jak tělo znázorňujeme - jako stroj.
Stroj. Díváme-li se na děti svírající telefony, vidíme děti zacházející se strojem. Stroj je mnohem rozsáhlejší než všechny digitální technologie dohromady. Tvoří jej mnoho strojů. Vedle jednotlivých mechanických, elektronických nebo digitálních zařízení jsou jeho částmi též rozmanité sítě: vodovodní, elektrická, dopravní nebo energetická síť, veškerá vojenská, vesmírná nebo důlní technika, všechny firmy a úřady a většina organizačních struktur. Digitalizace společnosti je obdobím, kdy do všech soukolí a soustrojí stroje vstupují mikroprocesory, displaye, programy a další digitální součástky. Stroj je příliš velký, abychom jej mohli celý zahlédnout a zcela pochopit. Není to v lidských silách. Nevíme ani pořádně, co vše dělají chytré telefony, které nosíme po kapsách a kupujeme dětem.
Dospělý ani dítě se nyní nemusí ukončovat a oba mohou společně začínat. Každý klidně jiným směrem. Rodiče vědí, že jejich svoboda začíná tam, kde začíná svoboda dítěte, a dítě cítí, že jsou-li svobodní jeho rodiče, smí se své svobodě věnovat s intenzitou, na niž stačí jeho momentální dovednosti. Sdílení svobody nás naplňuje chvějící se smysluplností. Čím více svobody dáváme, tím více jí máme. Čím více svobody přijmeme, tím jsme životodárnější.
Kyberprostorem rozumíme krajinu informací, obrazů, dat, údajů, textů a čísel rozléhající se mezi všemi digitálními technologiemi. Jinými jmény pro kyberprostor mohou být spektákl nebo informační oceán. Spektáklem jsou sociální sítě, hry, pornografie, videa, seriály a filmy, zpravodajství, reklamy, sportovní události, festivaly, koncerty, divadla, ale i politika a ekonomika a další zvyklosti konzumní společnosti. Kyberprostor často nepovažujeme za zcela skutečnou součást světa, ale současně mu v rámci naší skutečnosti svěřujeme stále větší prostor. Některé jeho části vídáme denně a víme o nich, jiné jsou pro nás neviditelné a obyčejně o nich nepřemýšlíme. Z těchto tří termínů je nejvhodnější třetí, informační oceán. Nejzřetelněji odhaluje, že kyberprostor a spektákl způsobují především proudění, zaplavování a rozpouštění. Proudění prostoru a času, zaplavování světa a společnosti a rozpouštění lidskosti.
https://www.3pol.cz/cz/rubriky/fyzika-a-klasicka-energetika/2537-digitalizace-distribuce-elektriny
![Screenshot 2021-03-05 Diana Zadáková • Diana Ella na Instagramu „Tmavá, anebo světlá 🙋🏽♀️🙋🏼♀️ V novém díle Novinek [...]](https://orgpad.info/img/Da3QfCttlOsZd_x3K0blUr?token=BFj6O3H6dIwItRcWHmZ0ya)
