Vlci a hra

Created by Jan Kršňák

Důležité kritérium pro hru je ochota dospělých a zejména nejvýše postavených zvířat přijmout roli ,,podřízených" a dobrovolně si lehnout na záda. Dochází k výměně rolí. Vlk 21 ve zralém věku osmi let už miloval svůj klid, přesto si rád hrál se synem a nechával ho taky vyhrávat. Roční vlček jej tahal za hřívu na krku, podrážel mu nohy a občas ho svalil na zem. Tak se mladý vlk dozvěděl, jaké to je bojovat proti velkému, statnému vlkovi a porazit ho. Sebekontrolou a výměnou rolí se vlci učí, jaké chování je vůči druhým přijatelné a jak lze řešit konflikty. To je právě jeden z důvodů, proč by měl člověk děti stále pobízet, aby se účastnily kolektivních sportů, nebo proč rodičům nijak neuškodí, když nechají své děti při hře vyhrát.

Pro vlky je hra víc než pouhá zábava. Je to forma sociálního učení. Vlčí hry se odehrávají na vysoké sociální úrovni a vždy jsou spojené s mimořádně příjemnými pocity vyvolanými vyplavováním dopaminu. Dokonce i dospělí vlci si rádi hrají na honěnou, přetahovanou nebo na schovávanou.

Při hře se vlčí mláďata učí férovosti a spolupráci a také to, co je a co není dovoleno. Dozvídají se, že existuje možnost, že se zraní, když nebudou dodržovat pravidla, a že jejich protějšek ztratí o hru zájem, když budou příliš hrubí a bezohlední. Důležitým znakem hry je sebekontrola.

,,Hraní je činnost, kterou člověk nikdy nemůže brát dostatečně vážně." Jacques-Yves Cousteau.

Vlci se dokážou velmi dobře bavit i sami. V zimě jsem sledovala jednu vlčici, která se očividně nudila. Pak najednou začala otrhávat z jedle šišky. Postavila se na zadní a natáhla se co nejvýš, aby mohla strhnout šišky, které pak vyhazovala do vzduchu jako pingpongové míčky, chytala je nebo je nechala kutálet ze stráně, aby se za nimi sklouzla. Když je nouze o hraní, stává se vlk vynalézavým.

Letní setkání intuitivní pedagogiky

https://www.facebook.com/events/605623846717915/

Honěná bude, přetahovaná možná též, prolamování ledu bohužel určitě nebude, protože v červenci se nedá sehnat zamrzlá řeka a velmi pravděpodobně nedojde ani hra na schovávanou, protože setkání intuitivní pedagogiky jsou spíše o odkrývání než o skrývání. Jsou o odkrývání radostí a lehkostí, které si často zbytečně skrytě nosíme uvnitř. Honěná bude, přetahovaná možná též a i k tomu prolamování ledu se nakonec dostanete, když si s námi přijedete hrát...

Zdá se, že i hra na schovávanou baví celou vlčí rodinu. Jeden se schová za balvan nebo nějaký kopeček. Opatrně vykukuje, aby zjistil, co dělá spoluhráč, a hned se zase skrčí. Druhý vlk hledá (nebo se tak tváří), a jakmile se dostane do blízkosti ukrytého druha, ten vyskočí zpoza balvanu a ,,poleká“ ho. Pak začne divoké pronásledování.

Jako hračka se hodí v podstatě všechno. Od klacíků přes staré kosti a zbytky kožek až po nebohou myš, která se ocitla v nesprávný čas na nesprávném místě. Velmi zajímavé jsou však předměty, které v parku zanechali lidé, jako třeba trička nebo baseballové čepice.

Velmi oblíbenou hrou vlků v Yellowstonu je prolamování ledu na jezeře nebo řece. Při ní se vlci postaví na čerstvě zamrzlé jezero, poskakují a předními tlapami tak dlouho narážejí na led, až ho prolomí. Nebo společně kloužou po zamrzlé ploše, což se podobá kombinaci krasobruslení a jízdy na autodromu. Skupinka mladých vlků běží přes led, vrážejí do sebe, přeskakují se a kloužou se, než zase začnou nohy kontrolovat. Pak to celé začne znovu.

Staří vlci, kteří si hrají s vlčaty, vypadají, jako by se koupali v prameni mládí.

Hra je čas učení a tréninku, kdy se sbírají zkušenosti pro lepší odhadnutí protivníka. Zároveň je to ale způsob, jak vzájemně reagovat na vyšší morální úrovni tím, že se procvičují nebo vyměňují sociální role a praktikuje fair play. Když si spolu zvířata hrají, existují ujednání, kterých se musí držet.

Vypadá to, že i u vlků platí zlaté pravidlo: ,,Co nechceš, aby ti činili druzí, nečiň ty jim.“ Následovat tento princip vyžaduje empatii a vůli odsunout po čas hry rozdíly (tělesnou velikost, sociální postavení). Kdo si nechce hrát, tomu se ostatní vyhýbají, tráví víc času sám, a možná také proto odchází od rodiny dříve a snaží se protlouct na vlastní pěst. Život mimo sociální skupinu je podstatně riskantnější než v bezpečí rodiny.

A mladí lamarští vlci nakazí svou hrou dřímající rodiče. Ti se také účastní veselého klouzání, až hrozí, že to překročí obvyklou míru, protože mláďata to přehánějí. Pak rodiče nastolí klid tím, že zastoupí cestu největšímu raubíři, přísným pohledem zarazí jejich nadšení a přeruší jejich rozpustilé hry. S hlubokým zafuněním padnou mladí vlci do sněhu a vzápětí usnou, jako by je do vody hodil.