Created by Jiří KROPÁČ
Základy práva dr. Kropáč
PREZIDENT ČR
PŘEDSEDA POSLANECKÉ SNĚMOVNY
PŘEDSEDA VLÁDY ČR
ODVOZENÍ OD ÚSTAVY - SEKUNDÁRNÍ AKT (MINIMÁLNĚ MÁLOKDY, NEIDEÁLNÍ PŘÍPAD)
ZÁKON - SEKUNDÁRNÍ PŘEDPIS (NAPŘ. VYHLÁŠKA, VLÁDNÍ NAŘÍZENÍ A JINÉ).
NUTNOST ZACHOVAT NEODPOROVATELNOST
VYŠŠÍ SKLADEBNÍ JEDNOTKA
ÚSTAVNÍ
OBČANSKÉ
OBCHODNÍ
RODINNÉ = UPRAVENÉ V OBČANOVI
TRESTNÍ
SPRÁVNÍ
AJ.
PRÁVO VEŘEJNÉ
VS
PRÁVO SOUKROMÉ
PRÁVNÍ INSTITUT VLASTNICTVÍ, ZÁVĚTI, PROMLČENÍ (SOUKROMÉ I VEŘEJNÉ) AJ.
Ukázka promlčení v soukromém právu:
Délka subjektivní promlčecí lhůty je obecně 3 roky. Pro běh subjektivní promlčecí lhůty je podstatné to, že věřitel věděl či mohl vědět o tom, že určité právo může uplatnit u orgánu veřejné moci (tedy např. že věřitel má určitou splatnou pohledávku). Její běh tak počíná v okamžiku, kdy mohlo být právo uplatněno u soudu poprvé (za předpokladu, že o tomto věřitel věděl či mohl vědět).
V praxi bude nejčastěji prvním dnem subjektivní promlčecí lhůty den splatnosti dluhu, neboť v tomto okamžiku je právo poprvé uplatnitelné u orgánu veřejné moci (v literatuře se používá označení „actio nata“, tedy den, kdy se „zrodí žaloba“).
Objektivní promlčecí lhůta pak trvá zpravidla 10 let, ale liší se v závislosti na právním důvodu, z něhož vznikl uplatnitelný nárok věřitele. Tato lhůta není závislá na vědomosti oprávněné osoby (věřitele) a začíná běžet obecně zpravidla ode dne dospělosti dluhu. Zákonná úprava nicméně stanovuje na řadě míst speciální pravidla pro její počátek (např. v případě vzniku škody a újmy či práva na vydání bezdůvodného obohacení) a i její délku (např. v případě úmyslně způsobené škody či újmy).
V této souvislosti je dále nutné uvést, že běh jedné lhůty nepodmiňuje běh druhé. Subjektivní promlčecí lhůta a objektivní promlčecí lhůta jsou na sobě nezávislé. Vždy však platí, že dlužník je oprávněn vznést námitku promlčení dle toho, která lhůta skončila dříve. Vztah subjektivní promlčecí lhůty a objektivní promlčecí lhůty je znázorněn níže.
UZLOVÉ BODY PRÁVNÍHO ODVĚTVÍ - POMÁHAJÍ V PŘÍPADECH ORGANIZUJÍCÍCH SOCIÁLNÍ ŽIVOT.
PRÁVNÍ NORMA
DÁLE DVĚ A VÍCE PRÁVNÍCH NOREM = MNOŽINA = NORMATIVNÍ PRÁVNÍ AKT = PRÁVNÍ PŘEDPIS
PRÁVNÍ PŘEDPIS = FORMA ZÁKON
SPECIFICKÉ ODVĚTVÍ MÁ PRÁVNÍ KODEXY (PŘÍSLUŠNÝ PRÁVNÍ PŘEDPIS A VÍCE PŘEDPISŮ V JEDNOM) NAPŘ. ZÁKONÍK PRÁCE ČI OBČAN (občz).
PROČ KODEX?
PŘEHLEDNOST A UCELENOST, SYSTEMATICKÁ PŘEHLEDNOST A BEZROZPORNOST PRÁVNÍ REGULACE (ÚPRAVY).
KODEX MÁ STEJNOU PRÁVNÍ SÍLU, ALE FAKTICKÝ VÝZNAM JE VYŠŠÍ.
PRÁVNÍ NORMA https://is.muni.cz/do/law/stud/el/teorie_prava/pages/05_pravni_norma.html
Právní norma představuje určité pravidlo chování, které je srozumitelné svým adresátům, a které je stanoveno státní mocí. Právní norma stanoví, to, co má být, tedy to, jak se má obecně určený adresát chovat. Obecně charakterizuje situaci, která má aplikací této právní normy nastat.PRÁVNÍ INSTITUT
PRÁVNÍ ODVĚTVÍ https://iuridictum.pecina.cz/w/Pr%C3%A1vn%C3%AD_odv%C4%9Btv%C3%AD
OBECNĚJŠÍ ČLENĚNÍ PRÁVA
logická bezrozpornost - platné normy si nesmí odporovat (neměly by...)
integrovatelnost - právní kultury a právní stát a právní principy versa slučitelnost s idejemi a normativními zásadami od nichž se vše ovíjí
úplnost - ucelenost právní úpravy BEZ MEZER! bETTER CaLL sAUL
HIERARCHICKÉ USPOŘÁDÁNÍ OVLIVŇUJÍCÍ PRÁVNÍ SÍLU
NEJVYŠŠÍ PRÁVNÍ NORMY
OSTATNÍ PRÁVNÍ NORMY
Právo je více než jen soubor právních norem, představuje systém vyznačující se určitou jednotou a zároveň vnitřní diferencovaností.
Jednotou práva se rozumí především jeho konzistentnost spočívající v jeho:
Diferencovaností práva rozumíme jeho rozlišení do základních skladebních částí, kterými jsou právní norma, právní institut a právní odvětví, resp. další obecnější prvky členění práva.
obecné a speciální
Právní filosofie
Teorie práva (dynamika právních systémů, rozbor základních právních pojmů a problémů podstatných pro oblast dogmatických právních disciplín, teoretické otázky a realizace práva a právní metodologie
OBECNÁ ZÁVAZNOST - NEURČITOST A POČET PŘÍPADŮ
STÁTEM UZNANÁ A STANOVENÁ NORMA
MOŽNOST UPLATNĚNÍ STÁTNÍHO DONUCENÍ - NÁSLEDNĚ SANKCE (LEGÁLNÍ)
Jste 3 týdny na moři, ztroskotali jste, 4 muži...
Tom Dudley (1853–1900),[6] the captain;
Edwin Stephens (1847–1914);[7]
Edmund Brooks (1846–1919);[8] and
Richard Parker, the cabin boy. Parker was 17 years old and an inexperienced seaman.[9]
Máte malou naději na přežití....
Richard Parker ( voda z moře je slaná..., onemocněl)
everyone is equal to sacrifice -> Jugular vein (krční žíla)
Neprávní normativní systém neplatí univerzálně - proto PRÁVNÍ SYSTÉM PLATÍ UNIVERZÁLNĚ (PRÁVNÍ MONISMUS)
regulace společenských vztahů - normativní právní systémy
Např. níže neprávní normativní systémy z morálních norem
v souladu (krádež z hladu, krádež u mrtvoly, péče o dítě)
v rozporu (rozvádím se, tak mě Kelišová v Horní Dolní roznese po dědině, ale legálně na to mám právo...)
zcela indiferentní (amorální) - dopravní předpisy a jízda dr. Kropáče
Je dovoleno vše, co není zákonem zakázáno (Čl. 2 Ústavy ČR).
narůstání nerovností -> vliv na společenskou změnu
střety a konflikty
sociální situace a složitosti vedli k nutnosti nastolení objektivních pravidel veřejného charakteru, dopadajících na mezilidské vztahy ->organizace společenského veřejného života v institucionalizovanou společnost
https://media.giphy.com/media/k6Vbs4FyOEbZK/giphy.gif
mnohovýznamový charakter
sociální sankce => vývoj z náboženského a morálního charakteru.
Co se stalo - aneb čekání na fuck up...
Pleasure over pain (Jason Bentham)
Více k filosofii a přístupu ve videu (ENG)
nejvýznamnější subjektivní práva = LZPS (dále jen Listina nebo LZPS).
normativně zaručená možnost chování právních subjektů, odpovídající právní povinnosti jiných právních subjektů či subjektu
smlouva k nájmu, půjčka, ale také LZPS
(1) Nedotknutelnost osoby a jejího soukromí je zaručena. Omezena může být jen v případech stanovených zákonem. (http://zakony.centrum.cz/listina-zakladnich-prav-a-svobod/)
obecně závazné právní normy, státem uznané právní normy, státem vynucované právní normy.
Státem uznaná LZPS, státem uznaná ÚSTAVA, státem uznaný právní předpis (kodex).
Podstatu práva lze výstižně dovodit z historického vývoje práva a pochopení funkcí, které právo v sociálním životě plní. K tomuto poznání významně přispívají poznatky z právně historických a právně antropologických studií.
Existence sociálních forem života lidí si postupně vynutila regulaci lidského chování sociálními normami ve snaze vyloučit nebo omezit některé způsoby chování a prosadit určitý sociální pořádek (řád). Respektování a dodržování vytvářených sociálních norem jako obecně závazných sociálně uznaných vzorů chování bylo potvrzováno a vynucováno sociálními sankcemi. Sociální normy měly nejprve náboženský a morální charakter. Postupné narůstání sociálních nerovností, plodících zájmové střety a konflikty, prohlubování složitosti sociálního života a rozšiřování sociálního (veřejného) charakteru mezilidských vztahů si vynutilo novou organizaci veřejného života v podobě státu jako instituce společnosti. Současně dochází v této vývojové etapě k formování obecně závazných pravidel chování regulujících pod tlakem státního donucení společenské vztahy na určitém území. S utvářením státní moci se tak postupně vytváří právní systém, který má zajistit relativní sociální stabilitu při uplatnění relativně rovného měřítka na nerovné subjekty práva.
Právo se při regulaci společenských vztahů potkává s dalšími normativními systémy (normy morální, náboženské, zvykové, politické, sportovní, estetické, jazykové a jiné), které mohou upravovat tentýž okruh společenských vztahů a mohou se tak v procesu motivace lidského chování ve svém působení vzájemně posilovat (synergický efekt) nebo si naopak konkurovat. Mezi neprávními normativní systémy hrají nejvýznamnější roli morální normy, které mají charakter individuální, skupinové nebo sociální normy, vyjadřující morální hodnocení lidského chování, zejména z pohledu polárních kategorií dobra a zla, čestnosti a nečestnosti, spravedlnosti a nespravedlnosti. V oblasti realizace práva morálka často kompenzuje nízkou znalost práva. Morální hodnocení chování jednotlivců, skupin nebo i celé společnosti může být z hlediska požadavků právní normy:
V zásadě však právo a morálka představují dva svébytné normativní systémy, které odděleně stanovují oblast právní a morální odpovědnosti. Jejich vzájemná interakce má však pro právo i pro morálku podstatný význam. Z hlediska zásady je dovoleno vše, co není zákonem zakázáno (čl. 2 Ústavy ČR) sehrávají morální normy roli korektivu nezakázaného chování, pozitivní právo rovněž zakazuje jednání proti dobrým mravům (§ 39 obč. zák.), tedy proti obecně přijímaným morálním zásadám. Morální sankce bývají často účinnou podporou legálních sankcí, na druhé straně však současně hrozba právní sankcí posiluje vnímání morálních povinností ve společnosti a bez autoritativního vlivu právních norem by některé morální normy zůstaly nenaplňovány, neboť morální povinnost nelze vynutit, a podle některých názorů by v takovém případě některé morální normy mohly vyhasínat. Morálka se významnou měrou promítá také do právního vědomí jednotlivců a společnosti.
Neprávní normativní systémy neplatí univerzálně pro celou společnost, neboť jsou skupinově diferencovány. Oproti tomu právní systém je ve společnosti pouze jediný (právní monismus) a plní tak roli základního integrativního normativního systému společnosti.
Z geneze práva a jeho funkcí lze ve srovnání s jinými neprávními normativními systémy dovodit tyto jeho specifické (pojmové) znaky:
V tomto smyslu právo vymezujeme jako systém obecně závazných pravidel chování (norem), stanovených nebo uznaných státem ve zvláštní formě a vynucovaných státními orgány v případě jejich neplnění.
1.1. Pojem práva Právo provází člověka a každé právně relevantní společenství lidí dvacet čtyři hodin denně a setkáváme se s ním v nejrozmanitějších situacích a souvislostech. Tato skutečnost však nijak neusnadňuje jeho vymezení. Každý si pod výrazem "právo" představuje něco poněkud jiného a s rozdílným chápáním práva se setkáme dokonce u právníků i právních teoretiků, kteří často zdůrazňují právě jen určitý aspekt práva. Je to dáno skutečností, že právo představuje mnohovýznamový fenomén (polysém), u něhož lze zdůrazňovat zejména tyto jeho stránky:
Ve velmi širokém smyslu lze právem rozumět celou oblast právního života zahrnující nejen právní normy, ale i právní vztahy, činnost právních institucí, právní vědomí adresátů práva, jejich právní motivaci, právní jednání apod. V právní teorii se však obvykle právem rozumí právo v užším smyslu, u něhož je pak z juristického hlediska zvlášť významné rozlišení chápání práva jako:
práva objektivního (odpovídá mu anglické "law"), tj. souhrnu právních norem jako obecně závazných pravidel chování stanovených nebo uznaných státem a státem vynucovaných;
práva subjektivního (odpovídá angl. "right"), tj. právní normou zaručenou možnost chování právních subjektů, které obvykle odpovídá právní povinnost jiného právního subjektu. Objektivní právo, označované také jako právo v objektivním smyslu, je právem platným (pozitivním), představuje právní řád státu. Subjekt (normotvůrce) objektivního práva je odlišný od adresáta práva, a proto objektivní právo charakterizujeme jako právo heteronomní, tj. stanovené zvnějšku, na rozdíl od práva autonomního, které si uloží sami účastníci v právním vztahu svým právním jednáním nebo smluvním dojednáním. Subjektivní právo (právo v subjektivním smyslu) je vlastně důsledkem existence objektivního práva, je mírou možného chování oprávněného subjektu, který však této možnosti nemusí využít, na rozdíl od subjektu, kterému je stanovena povinnost se určitým způsobem chovat. Nejvýznamnějšími subjektivními právy jsou lidská práva a svobody deklarované v Listině základních práv a svobod, která tvoří součást našeho ústavního pořádku.
Proč mluvíme o právu jako o mnohovýznamovém fenoménu (polysému)?
V čem spočívá rozlišení práva objektivního a subjektivního?
Základy práva
Právo
- co je právo je poměrně značně komplexně dimenzovaný systém norem, které pomáhají stabilizovat společnost a pomáhají k socializaci. (objektivní právo - platí pro všechny).
- právo lze vnímat subjektivně (etika, normy morální, náboženské a jiné).
Právní věda, jejíž úlohou je zejména poznávat, popisovat a vykládat právo, ale i napomáhat k jeho tvorbě, vytváří systém právních oborů (disciplín), které lze rozdělit na:
Z obecných právních oborů (disciplín) je třeba uvést zejména:
©Novotný, Schelle, Tomancová a kol. (1995)
PRÁVNÍ NORMA VYŠŠÍ PRÁVNÍ SÍLY ELIMINUJE PRÁVNÍ NORMU S PRÁVNÍ SILOU NIŽŠÍ - LEX SUPERIOR
POZDĚJI VYDANÁ PRÁVNÍ NORMA RUŠÍ DŘÍVĚJŠÍ PRÁVNÍ NORMU - LEX POSTERIOR
SPECIÁLNÍ PRÁVNÍ NORMA VYLUČUJE OBECNOU - LEX SPECIALIS
SCHVALUJE ZASTUPITELSTVO A MUSÍ BÝT V SOUHLADU SE ZÁKONY.
VYVĚŠENÍ NA ÚŘEDNÍ DESCE - 15 DNŮ.
PŘIJÍMÁ RADA OBCE ČI KRAJE (ZMOCNĚNÍ)
VYŠŠÍ PRÁVNÍ SÍLA A VYHLÁŠENÍ HRAJÍ ROLI - POKUD OBEC NEMÁ RADU = SCHVALUJE ZASTUPITELSTVO
http://www.visky.cz/narizeni-obce-visky-c-2/2017/
http://www.visky.cz/narizeni-obce-visky-c-2/2017/soubor.ashx?get_file_content=&id_structure=575861
PRÁVNÍ NORMY KATEGORICKÉ (KOGENTNÍ)
PRÁVNÍ NORMY DISPOZITIVNÍ
KOGENTNÍ PRÁVNÍ NORMY STANOVÁ ZÁKONODÁRCE PEVNĚ BEZ MOŽNOSTI ROZPORU ČI ZMĚNY (ÚSTAVA)
DISPOZITIVNÍ ( FORMULACE NESTANOVÍ-LI SMLOUVA NĚCO ODLIŠNÉHO, POKUD SE NEDOHODNOU ÚČASTNÍCI JINAK)
SCHÁZÍ HYPOTÉZA I SANKCE = IMPERFEKTNÍ p.NORMA
JE-LI NĚKDO OBČANEM STÁTU, MÁ PRÁVO PODÍLET SE NA SPRÁVĚ VEŘEJNÝCH VĚCÍ...
SCHÁZÍ HYPOTÉZA = PERFEKTNÍ p.NORMA
NÁJEMCE JE POVINEN UŽÍVAT BYT, SPOLEČNÉ PROSTORY A ZAŘÍZENÍ DOMU ŘÁDNĚ A ŘÁDNĚ POUŽÍVAT PLNĚNÍ, JEJICHŽ POSKYTOVÁNÍ JE SPOJENO S UŽÍVÁNÍM BYTU.
PODMÍNĚNÉ PRÁVNÍ NORMY IMPERFEKTNÍ (SCHÁZÍ SANKCE)
PODMÍNĚNÉ PRÁVNÍ NORMY PERFEKTNÍ (OBSAHUJÍ h d s)
§ 36
(1) Školní docházka je povinná po dobu devíti školních roků, nejvýše však do konce školního roku, v němž žák dosáhne sedmnáctého roku věku (dále jen "povinná školní docházka").
PRÁVNÍ NORMA - OBLIGATORNÍ
PRÁVNÍ SKUTEČNOST - REGULACE ÚSTAVOU - SVOBODY JEDINCE A OBČANA, VĚCNÁ BŘEMENA
NAPŘ. LIDSKÉ JEDNÁNÍ SUBJEKTIVNÍ VÝCHODISKO = VOLNÍ JEDNÁNÍ
NEZÁVISLÉ NA VŮLI (OBJEKTIVNÍ) BEZ PROJEVU VŮLE
UDÁLOSTI OBVYKLE PRÁVNÍ - NAROZENÍ DÍTĚTE ČI EXODUS ČLOVĚKA
STAVY PROTIPRÁVNÍ (PRACOVNÍ ÚRAZ)
PROMLČENÍ POHLEDÁVKY
NAROZENÍ ČI SMRT
- VZNIK, ZMĚNA, ZÁNIK PRÁVNÍHO VZTAHU
JEDNOSTRANNÉ - TESTAMENT - SVĚDECTVÍ, UPLATNĚNÍ VAD VĚCI)
DVOUSTRANNÉ (SMLOUVA)
VÍCESTRANNÉ (VEŘEJNÁ SOUTĚŽ)
ORGANIZACE (PRÁVNICKÉ OSOBY)
(POLITICKÉ, HOSPODÁŘSKÉ, ZÁJMOVÉ ORGANIZACE, CHARITY A NADACE)
DISPOZICE - VLASTNÍ PRAVIDLO CHOVÁNÍ
ABSOLUTNÍ PRÁVO ZDRŽET SE
RELATIVNÍ PRÁVNÍ POVINNOST SUBJEKTU
ROZDÍL JE POMĚRNÝ
ochrana před třetími stranami
chování nad rámec - výkon práva (např. nenastoupení do vězení/vazby, vyhýbání se výkonu trestu).
např. 218/2003 Sb.
| (1) | Tento zákon zapracovává příslušné předpisy Evropské unie38 a upravuje podmínky odpovědnosti mládeže za protiprávní činy uvedené v trestním zákoníku, opatření ukládaná za takové protiprávní činy, postup, rozhodování a výkon soudnictví ve věcech mládeže. |
| (2) | Projednáváním protiprávních činů, kterých se dopustili děti mladší patnácti let a mladiství, se sleduje, aby se na toho, kdo se takového činu dopustil, užilo opatření, které účinně přispěje k tomu, aby se nadále páchání protiprávního činu zdržel a našel si společenské uplatnění odpovídající jeho schopnostem a rozumovému vývoji a podle svých sil a schopností přispěl k odčinění újmy vzniklé jeho protiprávním činem; řízení musí být vedeno tak, aby přispívalo k předcházení a zamezování páchání protiprávních činů. |
| (3) | Pokud tento zákon nestanoví jinak, užije se na toho, kdo v době spáchání činu nepřekročil osmnáctý rok věku, obecných právních předpisů.1 |
zákony ČR
| (1) | Není-li zákonem stanoveno jinak, pak se rozumí
| ||||||||||
| (2) | Podle tohoto zákona se dále rozumí
|
(Zákon č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže), § 2)
„§ 42Práva mladistvého
| (1) | Mladistvý má právo na zacházení přiměřené jeho věku, duševní vyspělosti a zdravotnímu stavu. |
| (2) | Všechny orgány činné podle tohoto zákona jsou povinny vždy mladistvého poučit o jeho právech a poskytnout mu plnou možnost jejich uplatnění. |
| (3) | Mladistvého je třeba též poučit o |
| a) | stadiích trestního řízení a úloze orgánů činných podle tohoto zákona během těchto stadií, |
| b) | právu zákonného zástupce nebo opatrovníka mladistvého být poučen o právech, která mladistvému náleží, |
| c) | právu zákonného zástupce nebo opatrovníka mladistvého zúčastnit se těch úkonů, kterých se může podle zákona zúčastnit mladistvý, |
| d) | ochraně jeho soukromí v trestním řízení, |
| e) | povinnosti orgánů činných podle tohoto zákona se zvláštní pečlivostí objasňovat a dokazovat příčiny jeho provinění a skutečnosti významné pro posouzení jeho osobních, rodinných i jiných poměrů a |
| f) | nutnosti konat hlavní líčení a veřejné zasedání v jeho přítomnosti, nejde-li o řízení proti uprchlému․ |
| (4) | Ve vhodných případech je třeba mladistvého poučit i o |
| a) | tom, že může být vzat do vazby jedině tehdy, nelze-li účelu vazby dosáhnout jinak, že rozhodnutí o vzetí do vazby musí být řádně odůvodněno, dále o trvání vazby, o přezkoumávání důvodů vazby a o možnostech nahrazení vazby jiným opatřením a |
| b) | podmínkách pro podmíněné odložení podání návrhu na potrestání, podmíněné zastavení trestního stíhání, narovnání nebo odstoupení od trestního stíhání.“. |
(Zákon č. 203/2019 Sb., kterým se mění zákon č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 293/1993 Sb., o výkonu vazby, ve znění pozdějších předpisů, Čl. I)
V tomto zákoně se nezletilým rozumí fyzická osoba mladší 18 let, která nenabyla plné svéprávnosti.(Zákon č. 301/2000 Sb., o matrikách, jménu a příjmení a o změně některých souvisejících zákonů, § 1a)
Olga(ŠIMARKOVÁ, Olga. § 854 [Nezletilý a plně svéprávný osvojenec]. In: PETROV, Jan, VÝTISK, Michal, BERAN, Vladimír a kol. Občanský zákoník. 2. vydání (1. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2022.)
Pro osvojení nezletilého, kterému byla přiznána svéprávnost, se ustanovení o osvojení zletilého použijí obdobně.1 Nezletilý, kterému byla přiznána svéprávnost (§ 37), ale logicky také nezletilý, který svéprávnosti nabyl uzavřením sňatku (§ 802 a contrario), bude osvojován v režimu osvojení zletilého (846 2).(ŠIMARKOVÁ, Olga. § 854 [Nezletilý a plně svéprávný osvojenec]. In: PETROV, Jan, VÝTISK, Michal, BERAN, Vladimír a kol. Občanský zákoník. 2. vydání (1. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2022, marg. č. 1.)
| (1) | Plně svéprávným se člověk stává zletilostí. Zletilosti se nabývá dovršením osmnáctého roku věku. |
| (2) | Před nabytím zletilosti se plné svéprávnosti nabývá přiznáním svéprávnosti, nebo uzavřením manželství. Svéprávnost nabytá uzavřením manželství se neztrácí ani zánikem manželství, ani prohlášením manželství za neplatné. |
(ČUHELOVÁ, Kateřina. § 30 [Zletilost]. In: PETROV, Jan, VÝTISK, Michal, BERAN, Vladimír a kol. Občanský zákoník. 2. vydání (1. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2022.)
2. Zletilost a svéprávnost. Obecně dovršením 18 let nabývá člověk svéprávnosti, tedy schopnosti samostatně právně jednat, tj. nabývat pro sebe právním jednáním práva a zavazovat se k povinnostem (srov. § 15 odst. 2). Lze však nabýt svéprávnosti i před dosažením zletilosti (viz dále) a svéprávnost může být také omezena po dosažení zletilosti (srov. § 55 an.). Pokud zákon používá pojem svéprávnost, má na mysli člověka, který je plně svéprávný (srov. např. § 4).II. Význam zletilosti3 Zletilostí člověk dosáhne svéprávnosti (§ 30 odst. 1). Zletilost je rozhodující i tam, kde je podstatný věk, nikoliv způsobilost samostatně právně jednat, např. souhlas s užitím jména člověka v názvu PO (§ 133 odst. 1), osvojení zletilého (§ 846–854), zánik rodičovské odpovědnosti (§ 856), ukončení pěstounské péče (§ 970), nepominutelný zletilý vs. nezletilý dědic (§ 1643 odst. 2). Pojem svéprávnost se oproti tomu v právní úpravě objevuje tam, kde je aplikace právní normy závislá na schopnosti člověka posoudit jednání a ovládnout je (shodně Leges I 30 9).(ČUHELOVÁ, Kateřina. § 30 [Zletilost]. In: PETROV, Jan, VÝTISK, Michal, BERAN, Vladimír a kol. Občanský zákoník. 2. vydání (1. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2022, marg. č. 2–3.)
V § 16 odst. 4 se za větu druhou vkládá věta „Výživné na dítě, příspěvek na úhradu nákladů spojených s těhotenstvím a porodem, přídavek na dítě, peněžitá pomoc v mateřství, rodičovský příspěvek, sirotčí důchod náležející dítěti a jiné peníze výslovně určené na úhradu potřeb dítěte zaslané obviněné těhotné ženě nebo matce, která má ve výkonu vazby u sebe dítě, musí být uloženy na zvláštním účtu; tyto peníze lze čerpat pouze na úhradu potřeb dítěte.“.(Zákon č. 220/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 257/2000 Sb., o Probační a mediační službě a o změně zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění pozdějších předpisů, zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů a zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí (zákon o Probační a mediační službě), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Čl. V)
| 20 | ||
| zákonem č. 284/2020 Sb. | 11.7.2020 | |
| zákonem č. 46/2019 Sb. | 15.2.2019 | |
| zákonem č. 167/2018 Sb. | 1.9.2018 | |
| zákonem č. 101/2017 Sb. | 1.9.2018 | |
| zákonem č. 178/2016 Sb. | 1.9.2018 | |
| zákonem č. 101/2017 Sb. | 1.9.2017 | |
| zákonem č. 178/2016 Sb. | 1.9.2017 | |
| zákonem č. 222/2017 Sb. | 15.8.2017 | |
| zákonem č. 101/2017 Sb. | 5.4.2017 | |
| zákonem č. 230/2016 Sb. | 1.1.2017 | |
| zákonem č. 178/2016 Sb. | 1.1.2017 | |
| zákonem č. 178/2016 Sb. | 1.9.2016 | |
| zákonem č. 82/2015 Sb. | 1.9.2016 | |
| zákonem č. 82/2015 Sb. | 1.9.2015 | |
| zákonem č. 82/2015 Sb. | 1.5.2015 | |
| zákonem č. 250/2014 Sb. | 1.1.2015 | |
| zákonem č. 458/2011 Sb. | 1.1.2015 | |
| zákonem č. 64/2014 Sb. | 1.5.2014 | |
| zákonným opatřením č. 344/2013 Sb. | 1.1.2014 | |
| zákonem č. 241/2013 Sb. | 19.8.2013 | |
| zákonem č. 370/2012 Sb. | 1.1.2013 | |
| zákonem č. 370/2012 Sb. | 9.11.2012 | |
| zákonem č. 333/2012 Sb. | 1.11.2012 | |
| zákonem č. 472/2011 Sb. | 1.9.2012 | |
| zákonem č. 53/2012 Sb. | 1.4.2012 | |
| zákonem č. 375/2011 Sb. | 1.4.2012 | |
| zákonem č. 472/2011 Sb. | 1.1.2012 | |
| zákonem č. 420/2011 Sb. | 1.1.2012 | |
| zákonem č. 331/2011 Sb. | 14.11.2011 | |
| zákonem č. 73/2011 Sb. | 1.4.2011 | |
| zákonem č. 427/2010 Sb. | 1.1.2011 | |
| zákonem č. 227/2009 Sb. | 1.7.2010 | |
| zákonem č. 306/2008 Sb. | 1.1.2010 | |
| zákonem č. 378/2009 Sb. | 30.10.2009 | |
| zákonem č. 242/2008 Sb. | 1.9.2009 | |
| zákonem č. 561/2004 Sb. | 1.9.2009 | |
| zákonem č. 49/2009 Sb. | 1.4.2009 | |
| zákonem č. 49/2009 Sb. | 5.3.2009 | |
| zákonem č. 384/2008 Sb. | 20.10.2008 | |
| zákonem č. 243/2008 Sb. | 4.7.2008 | |
| zákonem č. 242/2008 Sb. | 4.7.2008 | |
| zákonem č. 189/2008 Sb. | 1.7.2008 | |
| zákonem č. 126/2008 Sb. | 1.7.2008 | |
| zákonem č. 58/2008 Sb. | 26.2.2008 | |
| zákonem č. 343/2007 Sb. | 1.1.2008 | |
| zákonem č. 296/2007 Sb. | 1.1.2008 | |
| zákonem č. 217/2007 Sb. | 22.8.2007 | |
| zákonem č. 179/2006 Sb. | 1.8.2007 | |
| zákonem č. 112/2006 Sb. | 1.1.2007 | |
| zákonem č. 624/2006 Sb. | 30.12.2006 | |
| zákonem č. 165/2006 Sb. | 1.9.2006 | |
| zákonem č. 342/2006 Sb. | 3.7.2006 | |
| zákonem č. 158/2006 Sb. | 1.7.2006 | |
| zákonem č. 179/2006 Sb. | 5.5.2006 | |
| zákonem č. 161/2006 Sb. | 27.4.2006 | |
| zákonem č. 383/2005 Sb. | 1.12.2005 | |
| Skrýt... |
561 ZÁKONze dne 24. září 2004o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání(školský zákon) Parlament se usnesl na tomto zákoně České republiky:(Zákon č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon))
Školou rozumí odstavec 2 instituci poskytující vzdělávání (tj. výchovu a vzdělávání dle § 1) podle vzdělávacích programů uvedených v § 3 (viz blíže komentář k tomuto ustanovení). Jak zdůrazňuje důvodová zpráva, školou ve smyslu ŠkolZ je pouze instituce poskytující vzdělávání, jehož obsah, kvalita a výstup jsou garantovány státem. Školou ve smyslu ŠkolZ tak nejsou např. autoškoly či školy poskytující jazykové vzdělávání bez práva státní jazykové zkoušky dle § 110.2 Nutno ovšem upozornit, že na řadě jiných míst ŠkolZ nehovoří o škole jako o instituci, nýbrž jako o činnosti, kterou může vykonávat právnická osoba nebo organizační složka státu (§ 8 odst. 7 aj.).⛘3 Školy se podle odstavce 3 člení na druhy.
Mateřská škola nebyla školou, nýbrž předškolním zařízením, a jazyková škola s právem státní jazykové zkoušky byla školským zařízením (viz zrušený zákon č. 76/1978 Sb., o školských zařízeních). Konzervatoř nebyla samostatným druhem školy, nýbrž pouze specifickým typem střední odborné školy, odlišné bylo vnitřní členění středních škol a byly zrušeny zvláštní školy, jež jsou nyní považovány za základní školy dle § 185 odst. 3 [viz zrušený zákon č. 29/1984 Sb., o soustavě základních škol, středních škol a vyšších odborných škol (školský zákon)].5 Od druhů škol je třeba odlišit typy škol. Ty neplynou přímo ze ŠkolZ, nýbrž jsou stanoveny v prováděcích předpisech vydaných na základě odstavce 3 věty poslední. Typy škol se stanovují podle jejich zaměření pro účely jejich označování. Smyslem členění škol podle jejich typů je to, aby hlavní zaměření školy mohlo být součástí jejího názvu. Ne všechny druhy škol se člení podle typů.6 V současnosti jsou typy škol stanoveny ve dvou prováděcích právních předpisech. Jde o § 1 vyhlášky MŠMT č. 13/2005 Sb., o středním vzdělávání a vzdělávání v konzervatoři. Typy středních škol podle jejich zaměření pro účely jejich označování jsou: gymnázium, střední odborná škola, střední odborné učiliště, střední průmyslová škola, střední zemědělská škola, střední zahradnická škola, střední vinařská škola, střední lesnická škola, střední rybářská škola, střední zdravotnická škola, hotelová škola, střední pedagogická škola, střední umělecká škola, střední uměleckoprůmyslová škola, obchodní akademie, odborná škola, odborné učiliště a praktická škola.7 Dále jsou typy škol stanoveny v § 5 vyhlášky MŠMT č. 73/2005 Sb., o vzdělávání dětí, žáků a studentů se speciálními vzdělávacími potřebami a dětí, žáků a studentů mimořádně nadaných. Typy speciálních škol pro účely jejich označování jsou:
| a) | mateřská škola pro zrakově postižené, základní škola pro zrakově postižené, střední škola pro zrakově postižené (střední odborné učiliště pro zrakově postižené, odborné učiliště pro zrakově postižené, praktická škola pro zrakově postižené, gymnázium pro zrakově postižené, střední odborná škola pro zrakově postižené), konzervatoř pro zrakově postižené,⛘ |
| b) | mateřská škola pro sluchově postižené, základní škola pro sluchově postižené, střední škola pro sluchově postižené (střední odborné učiliště pro sluchově postižené, odborné učiliště pro sluchově postižené, praktická škola pro sluchově postižené, gymnázium pro sluchově postižené, střední odborná škola pro sluchově postižené), |
| c) | mateřská škola pro hluchoslepé, základní škola pro hluchoslepé, |
| d) | mateřská škola pro tělesně postižené, základní škola pro tělesně postižené, střední škola pro tělesně postižené (střední odborné učiliště pro tělesně postižené, odborné učiliště pro tělesně postižené, praktická škola pro tělesně postižené, gymnázium pro tělesně postižené, střední odborná škola pro tělesně postižené), |
| e) | mateřská škola logopedická, základní škola logopedická, |
| f) | mateřská škola speciální, základní škola praktická, základní škola speciální, odborné učiliště, praktická škola, |
| g) | základní škola pro žáky se specifickými poruchami učení, základní škola pro žáky se specifickými poruchami chování, |
| h) | mateřská škola při zdravotnickém zařízení, základní škola při zdravotnickém zařízení, základní škola speciální při zdravotnickém zařízení. |
(RIGEL, Filip. § 7 [Vzdělávací soustava, školy a školská zařízení]. In: RIGEL, Filip, BAHÝĽOVÁ, Lenka, MORAVEC, Ondřej, PUŠKINOVÁ, Monika, KUDROVÁ, Veronika. Školský zákon. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 49–51, marg. č. 1–7.)
II. Školská zařízení11 Školská zařízení podle odstavce 4 poskytují služby a vzdělávání, které doplňují nebo podporují vzdělávání ve školách nebo s ním přímo souvisejí, nebo zajišťují ústavní a ochrannou výchovu anebo preventivně výchovnou péči dle VýUsV.. Pro tuto činnost školských zařízení zavádí ŠkolZ legislativní zkratku „školské služby“. Vedle poskytování školských služeb (viz část desátá) školská zařízení také uskutečňují vzdělávání podle školního vzdělávacího programu dle § 5 odst. 2. Činnost školských zařízení je více či méně navázána na činnost škol, jimž ŠkolZ v oblasti vzdělávání přiznává hlavní roli.
12 Druhy školských zařízení jsou stanoveny v odstavci 5. Jde o zařízení pro další vzdělávání pedagogických pracovníků (blíže viz § 115), školská poradenská zařízení (§ 116), školská zařízení pro zájmové vzdělávání (§ 118), školská účelová zařízení (§ 120), školská výchovná a ubytovací zařízení (§ 117) a zařízení školního stravování (§ 119).
13 Dalšími druhy školských zařízení jsou školská zařízení pro výkon ústavní výchovy nebo ochranné výchovy a školská zařízení pro preventivně výchovnou péči. Ta jsou blíže definována v § 2 a násl. VýUsV, resp. § 16 a násl. VýUsV. ŠkolZ se na tato školská zařízení použije jen doplňkově [např. co se týče zřizovatelských oprávnění dle § 169 odst. 2 písm. a), financování dle části čtrnácté či školského rejstříku dle části třinácté].
14 Od druhů školských zařízení je třeba odlišovat jejich typy, které ukazují na činnost předmětným zařízením vykonávanou. Typy neplynou přímo ze ŠkolZ, nýbrž jsou stanoveny zpravidla v prováděcích předpisech dle § 121.
15 Typy školských poradenských zařízení jsou pedagogicko-psychologická poradna a speciálně pedagogické centrum (§ 3 vyhlášky MŠMT č. 72/2005 Sb., o poskytování poradenských služeb ve školách a školských poradenských zařízeních). Typy školských výchovných a ubytovacích zařízení jsou domov mládeže, internát a škola v přírodě (§ 1 vyhlášky MŠMT č. 108/2005 Sb., o školských výchovných a ubytovacích zařízeních a školských účelových zařízeních). Typy školských zařízení pro zájmové vzdělávání jsou střediska volného času, školní kluby a školní družiny (§ 3 vyhlášky MŠMT č. 74/2005 Sb., o zájmovém vzdělávání). Zařízeními školního stravování jsou školní jídelna, školní jídelna – vývařovna a školní jídelna – výdejna (§ 3 odst. 1 vyhlášky MŠMT č. 107/2005 Sb., o školním stravování). Typy školských účelových zařízení jsou středisko služeb školám, školní hospodářství, středisko praktického vyučování, školní knihovna a plavecká škola (§ 11 vyhlášky MŠMT č. 108/2005 Sb.).⛘16 Typy školských zařízení pro výkon ústavní výchovy nebo ochranné výchovy a školských zařízení pro preventivně výchovnou péči nejsou stanoveny v prováděcích předpisech, nýbrž ve VýUsV. Školskými zařízeními pro preventivně výchovnou péči jsou dle § 1 odst. 1 VýUsV střediska výchovné péče. Školskými zařízeními pro výkon ústavní výchovy nebo ochranné výchovy jsou podle § 2 odst. 1 VýUsV diagnostický ústav, dětský domov, dětský domov se školou a výchovný ústav.
17 Nezbytnou podmínkou výkonu činnosti školského zařízení je podle odstavce 6 zápis do školského rejstříku. Školský rejstřík je veřejný seznam, kam se mj. zapisují všechny školy a školská zařízení. Rejstřík je dostupný z webových stránek rejskol.msmt.cz. Blíže viz komentář k § 141 a násl.
18 Také ve školských zařízeních zajišťují vzdělávání pedagogičtí pracovníci (odstavec 7) podle PedPrac. Blíže viz předchozí kapitolu.(RIGEL, Filip. § 7 [Vzdělávací soustava, školy a školská zařízení]. In: RIGEL, Filip, BAHÝĽOVÁ, Lenka, MORAVEC, Ondřej, PUŠKINOVÁ, Monika, KUDROVÁ, Veronika. Školský zákon. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 52–53, marg. č. 18.)
Přímou pedagogickou činnost dle § 2 odst. 2 PedPrac vykonává:
| a) | učitel, |
| b) | pedagog v zařízení pro další vzdělávání pedagogických pracovníků, |
| c) | vychovatel, |
| d) | speciální pedagog, |
| e) | psycholog, |
| f) | pedagog volného času, |
| g) | asistent pedagoga,⛘ |
| h) | trenér, |
| i) | metodik prevence v pedagogicko-psychologické poradně, |
| j) | vedoucí pedagogický pracovník. |
(RIGEL, Filip. § 7 [Vzdělávací soustava, školy a školská zařízení]. In: RIGEL, Filip, BAHÝĽOVÁ, Lenka, MORAVEC, Ondřej, PUŠKINOVÁ, Monika, KUDROVÁ, Veronika. Školský zákon. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 51–52, marg. č. 10.)
| (1) | Trestným činem je protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně. |
| (2) | K trestní odpovědnosti za trestný čin je třeba úmyslného zavinění, nestanoví-li trestní zákon výslovně, že postačí zavinění z nedbalosti. |
| (1) | Trestné činy se dělí na přečiny a zločiny. |
| (2) | Přečiny jsou všechny nedbalostní trestné činy a ty úmyslné trestné činy, na něž trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby do pěti let. |
| (3) | Zločiny jsou všechny trestné činy, které nejsou podle trestního zákona přečiny; zvlášť závažnými zločiny jsou ty úmyslné trestné činy, na něž trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně deset let. |
(Zákon č. 40/2009 Sb., Trestní zákoník, Díl 1)
Soustavu soudů tvoří Nejvyšší soud, Nejvyšší správní soud, vrchní soudy, krajské a okresní soudy. Nejvyšší soud a Nejvyšší správní soudy mají sídlo v Brně, vrchní soudy pak v Praze a v Olomouci. V civilním i trestním řízení platí zásada dvouinstančnosti. Znamená to, že pokud věc rozhodne soud první instance, jímž je zpravidla okresní (obvodní) soud, odvolání proti tomuto rozhodnutí projednává a rozhoduje o něm soud druhé instance, proti jehož rozhodnutí již nelze podat řádný opravný prostředek. V některých zákonem stanovených případech (např. u závažných trestných činů)rozhoduje jako soud první instance krajský soud a soudem druhé instance je pak soud vrchní. Nejvyšší soud především vede řízení o mimořádných opravných prostředcích. Nejvyšší správní soud je vrcholným soudním orgánem ve věcech patřících do pravomoci soudů ve správním soudnictví, zajišťuje jednotu a zákonnost rozhodování tím, že rozhoduje o kasačních stížnostech v případech stanovených zákonem, a dále rozhoduje v případech stanovených zvláštním zákonem, například v otázkách voleb a politických stran.
U Nejvyššího soudu, Nejvyššího správních soudu, vrchních soudů, krajských soudů a okresních soudů, kde je více než 10 soudců, jsou zřízeny soudcovské rady. Soudcovské rady se vyjadřují zejména ke kandidátům na jmenování do funkce předsedy a místopředsedy soudu, k přidělení nebo přeložení soudců, projednává návrhy rozvrhu práce soudu a jeho změny a vyjadřuje se k posudkům předsedy soudu o rozhodovací a jiné činnosti soudců. Funkční období soudcovských rad činí 5 let.
Zvláštní postavení má Ústavní soud České republiky, který je nezávislým orgánem ochrany ústavnosti a stojí mimo soustavu obecných soudů. Pravomoc Ústavního soudu je vymezena taxativně vymezeným okruhem záležitostí, zejména rozhoduje o zrušení zákonů nebo jiných právních předpisů či jejich částí, jsou-li v rozporu s Ústavou, o ústavních stížnostech fyzických nebo právnických osob proti zásahům do jejich ústavně zaručených práv a o ústavních stížnostech orgánů územní samosprávy (obcí či krajů) proti nezákonnému zásahu do jejich působnosti ze strany státu.
Přestupkem je společensky škodlivý protiprávní čin, který je v zákoně za přestupek výslovně označen a který vykazuje znaky stanovené zákonem, nejde-li o trestný čin.(Zákon č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, § 5)
| (1) | Nestanoví-li zákon jinak, je správním orgánem příslušným k řízení obecní úřad obce s rozšířenou působností. | ||||||||||
| (2) | Obecní úřad je příslušný k řízení o přestupcích
|
(Zákon č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, § 60)
Za přestupek není odpovědný ten, kdo v době jeho spáchání nedovršil patnáctý rok svého věku.
Za přestupek není odpovědný ten, kdo pro duševní poruchu v době jeho spáchání nemohl rozpoznat protiprávnost svého jednání nebo své jednání ovládat; odpovědnosti se však nezbavuje ten, kdo se do stavu nepříčetnosti přivedl, byť i z nedbalosti, užitím návykové látky; návykovou látkou se rozumí alkohol, omamné látky, psychotropní látky a ostatní látky způsobilé nepříznivě ovlivnit psychiku člověka nebo jeho ovládací nebo rozpoznávací schopnosti nebo sociální chování.(Zákon č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, Hlava II)
| (1) | Čin jinak trestný jako přestupek není přestupkem, jestliže jím někdo odvrací nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému zákonem. |
| (2) | Nejde o krajní nouzi, jestliže toto nebezpečí bylo možno za daných okolností odvrátit jinak nebo následek tímto odvracením způsobený je zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který hrozil, anebo byl-li ten, komu nebezpečí hrozilo, povinen je snášet. |
| (1) | Čin jinak trestný jako přestupek není přestupkem, jestliže jím někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný zákonem. |
| (2) | Nejde o nutnou obranu, byla-li tato obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. |
| (1) | Čin jinak trestný jako přestupek není přestupkem, jestliže někdo jedná na základě svolení osoby, jejíž zájmy, o nichž tato osoba může bez omezení oprávněně rozhodovat, jsou činem dotčeny. |
| (2) | Svolení podle odstavce 1 musí být dáno předem nebo současně s jednáním osoby páchající čin jinak trestný jako přestupek dobrovolně, určitě, vážně a srozumitelně; je-li takové svolení dáno až po spáchání činu, o přestupek nejde, mohl-li jednající důvodně předpokládat, že osoba, jejíž zájmy jsou dotčeny, by tento souhlas jinak udělila vzhledem k okolnostem případu a svým poměrům. |
| (3) | S výjimkou případů svolení k lékařským zákrokům, které jsou v době činu v souladu s právním řádem a poznatky lékařské vědy a praxe, nelze za svolení považovat souhlas k ublížení na zdraví. |
| (1) | Čin jinak trestný jako přestupek není přestupkem, jestliže někdo v souladu s dosaženým stavem poznání a informacemi, které měl k dispozici v době svého rozhodování o dalším postupu, vykonává v rámci svého zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo v rámci svého předmětu činnosti společensky prospěšnou činnost, jíž ohrozí nebo poruší zájem chráněný zákonem, nelze-li společensky prospěšného výsledku dosáhnout jinak. | ||||||
| (2) | O přípustné riziko nejde, jestliže
|
Přestupek nespáchá, kdo použije zbraně v mezích stanovených jiným právním předpisem.(Zákon č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, Hlava V)
Proběhla novelizace zákona o přestupcích a jejich evidence je nově digitalizovaná.
Jednoduchá pomůcka pro pamatování je:
Jedete-li vyšší rychlostí z důvodu blížící se změny signalizace na semaforu, není to přestupek.
Přestupek - vjedu svým osobním automobilem do zóny pěší - jedná se o přestupek, pokud jsem chycen (morálně pokud nejsem chycen vědomě přestupek páchám a lze být potrestán i zpětně, například kamerový záznam).
Správní řízení -> příslušné věcnému orgánu místní samosprávy.
Dopouštíte- li se taktového jednání opakovaně a srazíte člověka s následkem smrti, jedná se o trestný čin po překvalifikování.
Více k novelizaci kolega Mgr. Jan Strakoš MVČR
https://www.mvcr.cz/soubor/1-16-jan-strakos-pdf.aspx
https://www.zakonyprolidi.cz/cs/2002-109
Zákon č. 109/2002 Sb.
Zákon o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních a o změně dalších zákonů
HLAVA II
ZAŘÍZENÍ
§ 2
§ 2 explicitně
(2) Zařízení poskytují péči jinak poskytovanou osobami odpovědnými za výchovu dětem s nařízenou ústavní výchovou nebo uloženou ochrannou výchovou. Zařízení poskytuje speciálně pedagogické a psychologické služby také ambulantní formou, a to dítěti, které pobývá mimo zařízení podle § 23 odst. 1 písm. a) až c).
§ 7
Trestnost činu, na který trestní zákoník stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice nepřevyšuje pět let, spáchaného mladistvým zaniká, jestliže mladistvý po spáchání činu
a) dobrovolně odstranil nebo napravil způsobený následek, anebo se o to pokusil, zejména nahradil způsobenou škodu, učinil opatření potřebná k její náhradě nebo se jinak pokusil odčinit způsobené následky,
b) svým chováním projevil účinnou snahu po nápravě a
c) čin neměl trvale nepříznivých následků pro poškozeného nebo pro společnost.
Díl 1
§ 5
(1) Mladistvý, který v době spáchání činu nedosáhl takové rozumové a mravní vyspělosti, aby mohl rozpoznat jeho protiprávnost nebo ovládat své jednání, není za tento čin trestně odpovědný.
(2) Dopustí-li se mladistvý uvedený v odstavci 1 činu jinak trestného nebo není-li z jiných zákonných důvodů trestně odpovědný, lze vůči němu použít vedle ochranných opatření (§ 21) obdobně postupů a opatření uplatňovaných podle tohoto zákona u dětí mladších patnácti let.
§ 6
(1) Trestný čin3) spáchaný mladistvým se nazývá provinění.
(2) Nestanoví-li tento zákon jinak, platí pro posouzení provinění spáchaného mladistvým trestní zákoník.
(2) Podle tohoto zákona se dále rozumí
a) protiprávním činem provinění, trestný čin nebo čin jinak trestný,
b) opatřeními výchovná opatření (§ 15 až 20), ochranná opatření (§ 21 až 23) a trestní opatření (§ 24 až 35) u mladistvých a opatření ukládaná dětem mladším patnácti let (§ 93); přiměřená omezení a přiměřené povinnosti ve smyslu trestního zákoníku a trestního řádu nahrazují výchovná opatření,
c) orgány činnými podle tohoto zákona jsou policejní orgány, státní zástupci, státní zastupitelství v návrhové a soudní fázi řízení ve věcech dětí mladších patnácti let a soudy pro mládež2),
d) soudem pro mládež zvláštní senát anebo v zákonem stanovených případech předseda takového senátu nebo samosoudce příslušného okresního, krajského, vrchního a Nejvyššího soudu,
e) obecným soudem jiný senát nebo samosoudce téhož soudu nebo jiný soud, který neprojednává protiprávní činy mládeže.
Mladistvý je osoba, která v době spáchání provinění dovršila patnáctý rok a nepřekročila osmnáctý rok svého věku. Mladistvý je již trestně odpovědný. Trestní odpovědnost mladistvého začíná spácháním provinění v den, který následuje po dni, kdy dovršil patnáct let a končí v den dovršení osmnáctého roku jeho věku. Trestný čin spáchaný mladistvým se nazývá proviněním.
Trestní odpovědnost mladistvého za provinění a opatření za ně ukládaná upravuje zákon č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže).
Mladistvému lze uložit za spáchané provinění pouze opatření:
Opatření (výchovná, ochranná a trestní) uložená podle zákona o soudnictví ve věcech mládeže musí přihlížet k osobnosti toho, komu je ukládáno, včetně jeho věku a rozumové a mravní vyspělosti, zdravotnímu stavu, jakož i jeho osobním, rodinným a sociálním poměrům, a musí být přiměřené povaze a závažnosti spáchaného činu.
Řízení v trestních věcech mladistvých je též upraveno zákonem o soudnictví ve věcech mládeže.
V trestním řízení ve věcech mladistvých musejí všechny zúčastněné osoby dodržovat pravidla ochrany osobních údajů mladistvých, tj. mohou být zveřejňovány jen takové informace, které nemohou vést k odhalení totožnosti mladistvého. Všechny zúčastněné orgány, tj. policejní orgány, státní zástupce, soudci, úředníci probační a mediační služby či sociální pracovníci musejí mít zvláštní průpravu pro zacházení s mládeží. Podle zákona projednávají trestní věci mladistvých soudy pro mládež. V praxi to neznamená, že by byly vytvořeny nějaké nové soudní orgány, ale trestní kauzy mladistvých řeší specializovaní soudci obecných soudů.
převzato z veřejnážaloba.cz
218
ZÁKON
ze dne 25. června 2003
o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže)
Parlament se usnesl na tomto zákoně České republiky:
Děti do patnácti let
Dítětem se rozumí osoba mladší osmnácti let, pokud trestní zákon nestanoví jinak. Dítě mladší patnácti let není trestně odpovědné, tj. nemůže být stíháno za spáchání trestného činu, o jeho činu mluvíme jako o činu jinak trestném.
Dopustí-li se však dítě mladší patnácti let činu jinak trestného, učiní soud pro mládež, podle zákona o soudnictví ve věcech mládeže, opatření potřebná k jeho nápravě (výchovná povinnost, výchovné omezení, napomenutí s výstrahou, zařazení do terapeutického, psychologického nebo jiného vhodného výchovného programu ve středisku výchovné péče, dohled probačního úředníka, ochrannou výchovu a ochranné léčení).
V řízení proti dětem mladším patnácti let, které se měly dopustit činu jinak trestného, postupuje soud pro mládež podle zvláštních právních předpisů upravujících občanské soudní řízení, neboť děti mladší patnácti let nejsou trestně odpovědné, a proto proti nim nelze vést trestní řízení.
V tomto řízení musí mít dítě opatrovníka. Opatrovníkem dítěte pro řízení ustanoví soud pro mládež advokáta.
Účastníkem řízení bude vedle dítěte také příslušný orgán sociálně-právní ochrany dětí, zákonní zástupci dítěte, osoby, kterým bylo dítě svěřeno do výchovy nebo jiné obdobné péče (pěstouni), jakož i další osoby, o jejichž právech a povinnostech má být v řízení jednáno (např. prarodiče mající dítě u sebe). Podalo-li návrh na zahájení řízení státní zastupitelství, je účastníkem řízení také státní zastupitelství.
V řízení je nutné chránit soukromí dítěte ve stejném rozsahu jako u mladistvého, stejně tak je třeba použít restriktivní právní úpravu uveřejnění výsledků řízení o uložení opatření dítěti ve veřejných sdělovacích prostředcích.
převzato z veřejnážaloba.cz
V současné době se zdá, že byly v podstatě završeny změny v dosavadním systému práva u nás. Přechodem k tržnímu mechanismu v pluralitním politickém systému a parlamentní demokracii se více méně změnil i dosavadní právní systém, přiklonil se ke klasickému modelu práva kontinentálně evropského typu. Došlo především k rozšíření sféry soukromého práva, které bylo do roku 1989 v důsledku ztotožňování zájmu jednotlivce a státu potlačováno.
Občanskému právu byl navrácen jeho univerzální charakter a bylo zaměřeno především na podporu tržních principů. (Např. k jednotnému pojmu vlastnictví, sjednocení závazkového práva, návrat některých institutů zapomenutých po roce 1948.).
Tento proces byl formálně dovršen vydáním ústavy České republiky v roce 1993. Neznamená to však, že celá právní materie odpovídá či že v ní ještě v jednotlivostech nejsou předpisy, respektive jednotlivé paragrafy předpisů poplatné minulému období. Přestože v období let 1990-95 bylo vydáno cca 20.000 stran právních předpisů, zdaleka se změny nedotkly všech právních odvětví. V této souvislosti lze konstatovat, že máme jasný důkaz toho, že právo vytváří relativně autonomní a přitom z druhé strany křehký systém, který vyžaduje nepřetržité fungování po delší dobu a jeho postupné, evolutivní zlepšování. Proces utváření právního systému tedy nebyl zdaleka uzavřen (pokud jej lze kdy uzavřít a beze zbytku vyřešit). Lze očekávat vytváření nových právních odvětví.
Nejnovější vývoj po vstupu, resp. přijetí České republiky do Evropské unie je charakterizován zvýšenou snahou o cílevědomou harmonizaci našeho vnitrostátního práva a evropského práva. Je třeba současně dodat, že se jedná o postupný proces, kde existují oblasti, které jsou prakticky harmonizovány- obchodní právo, veřejná soutěž aj., jiné se postupně k tomuto cíli přibližují. (Např. problematika tzv. evropského zatykače.)
Může se jednat o skutečnou odvozenost ústava - sekundární akt (ne moc praktický případ), zákon - sekundární předpis, kde musí být splněny veškeré náležitosti vztahu mezi primárním a sekundárním aktem včetně jejich neodporovatelnosti. Připadá v úvahu i nepravá odvozenost ústava - zákon.
Princip nejvíce odpovídá představám o stupňovitém uspořádání právního řádu, neboť reálně vytváří určitou pyramidu norem (mj. i bez ohledu na jejich příslušnost k právnímu odvětví). Je třeba si uvědomit, že třídí buď na podkladě prvotnosti a odvozenosti nebo na základě postavení (pravomoci, výše postavení) státních orgánů, ve státním mechanismu, které je ale stejně dáno právní normou (zpravidla ústavou).
Je "produktem" principu právní síly, vyjadřuje postavení ústavy jako základního zákona, tím staví do popředí i příslušné právní odvětví. Žádná norma nesmí být v rozporu s ústavou a ústavními zákony. Mezi běžnými právními normami má zase svrchované postavení zákon.
Jsou dva zdánlivě protikladné požadavky, které však musí být naplněny v určité homeostáze. Velmi obdobné poslání má i obecnost a konkrétnost právní úpravy, stejně jako její pružnost (dynamičnost) a stabilnost. Výchozím momentem je patrně existentnost systému, ale podcenění funkčnosti (event. pružnosti, obecnosti) může mít za následek až zborcení celé konstrukce.
Uvádíme ji na posledním místě, ačkoli je výchozí; musí být naplněna vždy a ve všech případech, bez ní by nemohlo být hovořeno o právu jako množině regulativních pravidel "všeobecně závazného charakteru". A tím spíše o právu jako systému norem.
Za základ právního odvětví bývají považovány základní zásady (principy), které představují meridiány, prolínající celé právní odvětví. Jednotlivé odvětvové normy nemohou být s nimi v rozporu. Jako vůdčí právní ideje mohou sloužit nejen jako pravidla pro správný výklad norem, ale i jejich tvorbu. K naplnění těchto cílů však musí představovat skloubenou, vnitřně bezrozpornou, efektivní a dostatečně pružnou soustavu. Základní zásady někdy bývají stanovovány v příslušné normě - zákonu (srov. zejména § 112 zák. č. 141/1961 Sb. nebo Zásady občansko-právních vztahů v preambuli občanského zákoníku před jeho novelou aj.), jindy je lze alespoň teoreticky vyvodit.
Jestliže význam zásady přerůstá jedno právní odvětví, nabývá meziodvětvový charakter, může být zakotvena přímo v ústavě jako "nejvyšším zákonu" státu (např. zásada nezávislosti soudů a jejich podřízenosti jen právnímu řádu - čl. 102 Ústavy nebo rovnosti všech občanů před zákonem i soudem - čl. 20 Ústavy). Některé ústavní principy pak lze považovat i za principy práva jako takového (rovnost, svoboda, humanismus).
Další hierarchické vztahy a vazby jak uvnitř odvětví, tak mezi nimi, určují:
Právní odvětví představuje vyšší skladebnou jednotku práva. Vydělení jednotlivých právních odvětví je vyjádřením zejména odlišností charakteru upravovaných společenských vztahů (předmět právní úpravy) a způsobu působení na tyto právní vztahy (metoda právní regulace), spolupůsobí zde však i určitá právní tradice, ale i hlediska pedagogická a popřípadě i hlediska politicko mocenská.
Předmětem právní úpravy konkrétního právního odvětví je určitá skupina společenských vztahů, spojených určitou společnou charakteristikou, které lze zároveň odlišit od společenských vztahů upravených jinými právními odvětvími. Kupř. u občanského práva to jsou především majetkové vztahy fyzických a právnických osob, majetkové vztahy mezi těmito osobami a státem a vztahy vyplývající z práva na ochranu osob (jejich osobních a osobnostních práv).
Metoda právní regulace charakterizuje způsob regulace, zvolený při právní úpravě společenských vztahů k dosažení zákonodárcem sledovaných účelů. Metodu právní regulace můžeme vymezit shodně s prof. Macurem jako specifický způsob právního regulování, vyjadřující povahu a míru působení jednotlivých účastníků právního vztahu na vznik a rozvíjení tohoto vztahu, resp. vyjadřující povahu a míru účasti subjektu právního vztahu na formování jeho obsahu.
Jednotlivé vnitrostátní právní řády se mohou strukturou právních odvětví velmi zásadně lišit, což vyplývá nejen z právní kultury, ale i ze specifického právního a společenského vývoje toho kterého státu, a může se odlišně chápat i obsah jednotlivých právních odvětví, byť stejně nazvaných (např. anglosaské "civil law" znamená něco docela jiného než kontinentálně evropský termín občanské právo a v zásadě se jím označuje kontinentální systém psaného práva na rozdíl od anglického systému common law). V moderním (a postmoderním) právu sílí při jeho strukturaci tendence k fragmentaci právních odvětví, tedy k vydělování dalších, co do předmětu právní úpravy úžeji koncipovaných, právních odvětví. Struktura právních odvětví se promítá zejména do systému výuky práva, ale i do snah o kodifikaci - shrnutí nejdůležitějších norem určitého právního odvětví do jednoho právního předpisu (právního kodexu) a do základních monotematických okruhů odborných právních publikací usilujících o ucelené rozpracování pozitivněprávní úpravy určitého odvětví.
Za základní právní odvětví našeho právního řádu bývají obvykle považována odvětví práva ústavního, občanského, obchodního, trestního a správního.
Uvnitř právních odvětví, ale i mezi odvětvími, se formují právní instituty, které představují soubor právních norem upravujících určitý druh stejnorodých právních vztahů (např. institut vlastnictví, závěti apod.). Právní instituty ale nemusí být v právních normách výslovně zakotveny, ale pouze právní vědou vyspecifikovány (absolutní a relativní neplatnost právního úkonu). Právní instituty tak představují určité uzlové body právního odvětví a jsou právním vyjádřením některých sociálních institucí organizujících sociální život.
Právní norma představuje základní, elementární jednotku právního systému. Množina těchto právních norem spojená v rámci normotvorného procesu do jednoho celku se označuje jako normativní právní akt, resp. právní předpis. Normativní právní akt obvykle obsahuje více právních norem, může však být tvořen i právní normou jedinou. Některá právní norma může být přitom vyjádřena i v několika právních předpisech. V jednom právním předpise se ale mohou vyskytnout právní normy různých právních odvětví, a to zejména v souvislosti s novelizací právního řádu. Např. zákon č. 320/2002 Sb., o změně a zrušení některých zákonů v souvislosti s ukončením činnosti okresních úřadů obsahuje novelizaci téměř 40 zákonů z oblasti práva občanského, trestního, správního a dalších. Právní předpisy ve formě zákonů mívají v případě hlavních právních odvětví podobu kodexů, které uceleně shrnují nejdůležitější normy příslušného právního odvětví do jednoho právního předpisu, který tím nabývá pro dané odvětví zásadního významu (např. občanský zákoník nebo zákoník práce). Výhodou těchto kodexů je přehlednost, ucelenost, systematičnost a bezrozpornost právní úpravy. Jejich právní síla je stejná jako u jiných zákonů, jejich faktický význam je však podstatně vyšší.
https://www.psp.cz/docs/laws/listina.html
Článek 1
https://media.giphy.com/media/MEpjSvOmah8fc15v0y/giphy.gif
stránka NORMATIVNÍ (SYSTÉM PRÁVNÍCH NOREM)
stránka FAKTICITNÍ (SYSTÉM REÁLNÝCH PRÁVNÍCH VZTAHŮ PRÁVNÍCH SUBJEKTŮ)
stránka HODNOTOVÁ (SOUBOR HODNOT)
stránka PSYCHICKÁ (SOUBOR PŘEDSTAV , MÍNĚNÍ, PROŽITKŮ A POCITŮ PRÁVNÍCH SUBJEKTŮ)
©Večeřa, Dostálová, Harvánek , Houbová
