Created by Petr Voříšek
V roce 1758 dal Carl Linné velkému bílému žralokovi první vědecké pojmenování Squalus carcharias. Později změnil zoolog Andrew Smith rodové jméno na Carcharodon, což pochází z řečtiny a znamená „roztřepený zub“.
Jako druh se velký bílý žralok objevuje ve středním miocénu. Nejstarší známý fosilní nález je přibližně 16 mil. let starý, stáří druhu pak bude o něco vyšší. Fylogeneze je však poněkud nejasná a je předmětem sporů. Původně se předpokládalo, že spolu s obřím druhem Carcharodon megalodon sdíleli společného předka. Jejich zuby jsou tvarově podobné, ale megalodon dosahoval podstatně větších rozměrů (až 17–18 m a 59 tun) než velký bílý. Navzdory rozdílným rozměrům jsou řazeni do stejného rodu. Nová hypotéza nicméně tvrdí, že jsou příbuzní jen vzdáleně s tím, že pouze patří do stejné čeledi Lamnidae. Velmi blízkým příbuzným velkého bílého byl archaický žralok mako Isurus hastalis. Tuto teorii se zdá podporovat nález 222 zubů a 45 obratlů přechodného druhu Carcharodon hubbelli v roce 1988 a následná publikace výsledků výzkumu v roce 2012. Další hypotéza řadí megalodona do rodu Carcharocles, kam jsou řazeni další velkozubí žraloci jako např. Otodus obliquus.
Ze současných druhů má bílý žralok nejblíže k žralokovi mako (Isurus oxyrinchus), žralokovi východnímu (Isurus paucus), žralokovi sleďovému (Lamna nasus) a žralokovi tichooceánskému (Lamna ditropis).
Velký bílý žralok žije téměř ve všech pobřežních vodách rozličných oceánů a moří, kde se teplota vody pohybuje mezi 12 °C až 24 °C. Vyšší výskyt druhu je při pobřeží severovýchodu USA a Kalifornie, Jižní Afriky, jižní Austrálie, Japonska, některých ostrovů Oceánie, Chile a Středomoří. Zřejmě nejvyšší koncentrace je poblíže ostrova Dyer nedaleko Kapského Města v Jižní Africe, kde se také provádí většina výzkumů.
Bílý žralok je považován za epipelagickou parybu, což znamená, že většinu svého života se pohybuje v hloubkách do 200 m. Žije tam, kde se vyskytuje jeho hlavní kořist, což jsou ploutvonožci, menší kytovci, jiní žraloci a velké ryby. Na otevřeném oceánu byli žraloci bílí zaznamenáni v hloubkách až 1 200 m a tato pozorování zahýbala obecně přijímaným předpokladem, že jde o pobřežní druh.
Nové studie potvrdily, že žralok bílý je schopen dlouhých migrací. Kalifornští jedinci se na asi 3 až 4 měsíce přesunují k Havajskému souostroví a pak plují zpět. Při cestě se pohybují pomalu a potápějí se do hloubek až 900 m. Podobně pendlují mnohé kusy mezi Austrálií a Jižní Afrikou. Jeden žralok takto urazil asi 20 000 km za méně než 9 měsíců. Důvody těchto přesunů neznáme, předpokládá se nicméně, že je to kvůli potravě či páření.
Žralok bílý má zavalité kónické tělo. Ocasní ploutev je téměř symetrická, i když horní část je přece jen větší než dolní. Prsní ploutve jsou poměrně velké a široké. Jejich barva je zespodu bílá s černými konci. Hřbetní ploutev má klasický trojúhelníkovitý tvar s mírným vykrojením v zadní části. Mezery mezi žábrami se v dolní části směrem k prsním ploutvím zužují. Oči jsou černé a jsou opatřeny mžurkou. Zbarvení kůže je na vrchu a bocích šedé s modrým nebo hnědým nádechem a je velmi zřetelně odděleno od bílé spodní části těla. Toto zbarvení dělá žraloka špatně viditelným zespodu (splývá se světlou hladinou) a seshora (splývá se dnem či tmavou modří hloubky) a rozbíjí jeho siluetu při pohledu z boku. Jako ostatní žraloci má i velký bílý řady jemně vroubkovaných trojúhelníkovitých zubů, které se často obměňují a nahrazují zuby vypadlé. Když se žralok zakousne, třese hlavou ze strany na stranu, čímž používá čelisti jako ozubenou pilu oddělující maso.
Samci bílých žraloků dosahují pohlavní zralosti při velikosti 3,5–4 m, zatímco samice při délce 4,5–5 m. Dospělí jedinci bývají nejčastěji 4–5,4 m dlouzí a obvykle váží 680–1 100 kg. Samice jsou obecně větší než samci. Za největší změřenou a ověřenou velikost jsou považovány délka 6,4 m a hmotnost 3 324 kg. Ačkoliv se předpokládá, že žraloci dosahující délky okolo 7 m existují, maximální velikost je předmětem stálých sporů. Mnohé zprávy a údaje jsou jen hrubými odhady a spekulacemi, vzniklými za pochybných podmínek. Mezi parybami existují jen tři druhy, které dosahují větších rozměrů než bílý žralok. Jde o žraloka obrovského (Rhincodon typus), žraloka velikého (Cetorhinus maximus) a mantu obrovskou (Manta birostris). První dva jsou delší i těžší, manta je pouze delší (tedy lépe řečeno širší). Všichni tito obři jsou mírumilovní a klidní tvorové, kteří se živí malými živočichy. Existuje množství záznamů o skutečně velkých exemplářích bílých žraloků. Po mnoho desetiletí drželi oficiální rekordy žraloci velcí 11,1 m a 11,3 m. První byl chycen ve vodách jižní Austrálie poblíž Port Fairy v roce 1870, druhý při pobřeží Nového Brunšviku (Kanada) v roce 1930. Vědci postupem doby stále častěji zpochybňovali tyto údaje, neboť daleko převyšovaly veškerá další pozorování a měření. 11,3metrový exemplář byl pravděpodobně zaměněn za žraloka velikého, který se v příbřežních kanadských vodách vyskytuje poměrně často a vzhledově se velkému bílému poněkud podobá. Věrohodnost australského exempláře byla vyřešena v 70. letech 20. století, kdy J. E. Randall zkoumal jeho čelisti a podle nich odhadl délku žraloka na 5 metrů. K chybě došlo zřejmě při zápisu délky do záznamu v roce 1870. Podle Randalla měřil největší ověřený žralok 6 m a byl chycen u Ledge Point v západní Austrálii v roce 1987. V roce 1988 byla Davidem McKendrickem u Ostrova prince Edvarda v zálivu svatého Vavřince chycena samice dlouhá 6,1 m. Mnozí experti však považují za spolehlivý údaj o samici z Kuby z roku 1945, která měřila 6,4 m a vážila 3324 kg. Tento exemplář je nejčastěji považován za největší změřený kus žraloka bílého.
Existuje mnoho dalších tvrzení, pozorování a zpráv, které hovoří o žralocích 6–7+ m dlouhých. Z těch věrohodnějších šlo především o žraloky chycené u Kangaroo Island u Austrálie a u pobřeží Malty. Shodou okolností byli oba odchyceni v dubnu 1987 a oba měřili přibližně 7 metrů (první 23 stopy, druhý 7,13 metru). Ačkoliv metody měření a způsoby ověření vyvolaly pochybnosti, zkoumání dokumentace a zbytků (1996), považují údaje za možné. Důkladná analýza všech dostupných zdrojů v případě maltského žraloka spíše hovoří pro délku zhruba 6–6,8 m.
V 80. letech se ve False Bay u Jižní Afriky údajně několikrát objevil obrovský žralok, jenž získal přezdívku „The Submarine“ (Ponorka). Podle odhadů měl přes 7 m, ale nepodařilo se ho odchytit a změřit. Je však velmi pravděpodobné, že existence tohoto žraloka je přetrvávající mýtus uvedený v život novináři v 70. letech 20. století a čas od času přiživovaný pseudodokumentárními filmy.
V letech 2013–2016 byla u ostrova Guadalupe (západně od Kalifornského poloostrova) a v roce 2019 u Havaje opakovaně nafilmována a vyfotografována obrovská samice nazvaná „Deep Blue“. Podle odhadů a nepřímých měření může dosahovat délky přes 6 metrů, přičemž nejčastěji se udává, že měří 20 až 21 stop, tedy 6,1 až 6,4 metru. Její stáří je odhadováno na 50 let. Bílí žraloci nepřestávají růst ani po dosažení pohlavní zralosti, ačkoliv jejich růst se zpomalí. Nejstarší exempláře tak bývají zároveň největšími.
Mezi dravými žraloky je velký bílý největší, i když žralok tygří dosahuje jen o málo menších rozměrů. V průměru měří dospělí jedinci 3,25–4,25 m a váží přes 400 kg. Největší potvrzený žralok tygří měřil 5,5 metru a jeden neověřený jedinec dokonce 7,4 metru, při hmotnosti 3110 kg.
Velký bílý žralok má podobně jako ostatní žraloci zvláštní smysl zvaný Lorenziniho ampule, které mu umožňují detekovat elektromagnetické pole, jenž vzniká pohybem živých zvířat. Bílý žralok dokáže rozpoznat napětí o velikosti půl miliardtiny voltu. Na krátkou vzdálenost tak dokáže rozpoznat i nepohybujícího se živočicha pouze na základě tlukotu srdce. Část ryb má podobný, ale méně rozvinutý smysl v podobě jejich postranní čáry. Aby mohl lépe lovit rychlou a hbitou kořist, jako jsou například lachtani, vyvinula se u bílého žraloka schopnost udržovat tělesnou teplotu vyšší, než je teplota okolní vody. Má k tomu zvláštní adaptaci zvanou rete mirabile (úžasná síť), kdy je studenější tepenná krev v pletenci cév ohřívána teplejší žilní krví, která je zahřátá díky svalové činnosti. Tento mechanismus je schopen udržet některé části těla až o 14 °C teplejší než okolní prostředí, zatímco žábry a srdce zůstávají na úrovni teploty vody. Bílí žraloci se rovněž spoléhají na zásoby tuku a oleje ve svých játrech, které jim umožňují překonávat dlouhé vzdálenosti přes potravně chudé oblasti. Játra jim kromě toho pomáhají při potápění.
Síla stisku čelistí žraloka bílého byla dlouho zahalena mýty a dohady. Nejnovější vědecké výzkumy se přiklánějí k tomu, že není tak velká, jak se myslelo. Tento predátor se nespoléhá v první řadě na sílu, ale především na pilovité zuby a pohyb hlavou ze strany na stranu, což mu umožňuje efektivně oddělovat maso od těla oběti. Vědecký experiment sice přišel v roce 2008 s výsledkem, že jedinec, který vážil 3324 kg, by mohl vyvinout sílu asi 18 000 N (cca 1 800 kg), což je značná hodnota, ale skutečné výsledky in natura k dispozici nemáme.
Chování a sociální struktura tohoto žraloka není dosud dobře prozkoumána. Při pobřeží Jižní Afriky je hierarchie dána velikostí, pohlavím a teritoriálností. Zjednodušeně lze říci, že větší jedinci mají převahu nad menšími, samice nad samci a rezidenti nad nově připluvšími. Čili velká místní samice bude mít jednoznačně navrch nad malým „přivandrovalým“ samcem. Při lovu se chovají většinou solitérně a konflikty se snaží urovnat rituálními pohyby a ukazováním své velikosti. Občas se navzájem pokoušou. Pokousaní jedinci se vyskytují často a tento způsob komunikace zřejmě patří k běžné vnitrodruhové sociální interakci.
Bílý žralok je jako jeden z mála žraloků znám tím, že vystrkuje hlavu nad hladinu a zkoumá různé objekty či svou potenciální kořist. Velcí bílí jsou obecně velmi zvědavá zvířata, kteří dokazují jistou „nadstandardní“ inteligenci a schopnost socializace. U Seal Islandu byli pozorováni jak připlouvají a odplouvají v klanech o počtu 2–6 jedinců. Není jasné, jestli jde o příbuzné, nicméně struktura je zřejmě podobná vlčím smečkám. Každý člen má určité postavení a klan je veden alfa jedincem. Tyto skupiny nebývají agresivní k jiným klanům.
Bílí žraloci jsou predátoři, kteří se živí rybami (především tuňáky), jinými žraloky, rejnoky, mořskými savci (kytovci, ploutvonožci, vydrami), mořskými želvami a ptáky. Výjimečně napadají i jinou kořist, jako jsou krokodýli. Analýza jejich žaludků ukázala, že na jejich jídelníčku se mohou ocitnout i žraloci velrybí, ačkoliv není jisté, zda jde o aktivní lov či pouhé mrchožroutství. Rovněž konzumují objekty, které nemohou strávit, ne však v takovém množství jako žraloci tygří. Mladí jedinci bílých žraloků útočí převážně na ryby, neboť jejich čelisti a zuby nejsou ještě tak mineralizované, aby mohli efektivně zdolávat větší živočichy. Hranicí je přibližně délka 3 metry, kterou když dosáhnou, začínají ve větší míře napadat mořské savce. Po dosažení délky 4 metrů se savci stávají jejich hlavní kořistí, ačkoliv jednotliví žraloci se mohou specializovat na různé živočichy. Celkově jsou potravními oportunisty, kteří využívají jakékoliv potenciální nabídky kořisti. Pokud však mají na výběr, přednost dostává potrava s vysokým obsahem tuku. Při jednom pokusu byly žralokům nabídnuty mrtvoly tuleně, prasete a ovce. I když ochutnal veškerou nabídku, ovci následně nekonzumoval.
U pobřeží Kalifornie žraloci imobilizují rypouše severní (Mirounga angustirostris) tím, že jim zasadí hluboký kousanec do zadní části těla a nechají oběť vykrvácet. Tato metoda je používaná hlavně vůči dospělým samcům rypoušů, kteří jsou obvykle mohutnější než žraloci (váží často mezi 1500–2000 kg) a jsou potenciálně nebezpečnými protivníky. Mnohem častěji nicméně napadají mladé jedince. Vyhlédnutá kořist je většinou napadána rychlým výpadem z hloubky. Tuleni obecní (Phoca vitulina) bývají po útoku staženi pod hladinu až do okamžiku, kdy se přestanou bránit. Potom jsou zkonzumováni těsně pod hladinou. Lachtani kalifornští (Zalophus californianus) jsou napadáni prudkým výpadem zespodu a kousnuti doprostřed těla.
Žraloci napadají delfíny, plískavice a sviňuchy seshora, zezadu či zespodu, aby se vyhnuli detekci ze strany jejich echolokačního zařízení. Byly zaznamenané útoky na plískavice tmavé (Lagenorhynchus obscurus), plískavice šedé (Grampus griseus), delfíny (rody Tursiops a Sousa), sviňuchy obecné (Phocoena phocoena) a sviňuchy běloploutvé (Phocoenoides dalli). Skupiny delfínů se někdy brání tím, že žraloky hromadně obtěžují. Velcí bílí napadají i další kytovce. V srpnu 1989 byl u pobřeží Kalifornie nalezen mladý samec kogie tuponosé (Kogia breviceps) s vykousnutou ocasní ploutví. Loví také vorvaňovcovité, například vorvaňovce Stejnegerovy (Mesoplodon stejnegeri) a vorvaňovce zobaté (Ziphius cavirostris). Mořským želvám se snaží prokousnout krunýře okolo ploutví. Největšími rybami, jenž jim padají za oběť, jsou měsíčníci svítiví (Mola mola).
U pobřeží Seal Islandu, nedaleko False Bay v Jižní Africe napadají místní žraloci především lachtany jihoafrické (Arctocephalus pusillus). Snaží se je zasáhnout při útoku zespodu vysokou rychlostí, přesahující 40 km/h. Pohybují se tak rychle, že při tom většinou vyletí z vody ať už s lachtanem v tlamě nebo bez něj. Pokud neuspějí při prvním přepadu, občas svou kořist pronásledují. Loví především ráno, zřejmě kvůli snížené viditelnosti. Nejúspěšnější jsou do dvou hodin po rozednění (55 %), pak úspěšnost klesne na 40 % a žraloci s lovem nejpozději dopoledne přestanou.
Mrtvoly velryb představují důležitou součást jídelníčku bílých žraloků. Odhaduje se, že 30 kg velrybího tuku dokáže zasytit 4,5 metru dlouhého žraloka na 1,5 měsíce. Mezi léty 2000–2010 bylo několikrát detailně pozorováno chování žraloků u velrybích zdechlin poblíž False Bay. Žraloci nalákaní zápachem rozkládající se mršiny nejprve ohryzávali ploutve a zkoumali mrtvolu pomalým obeplouváním. Poté pokusně kousali do různých částí až do objevení na tuk bohatých zón. Ty pak oddělovali pohybem hlavy ze strany na stranu, aniž by při tom zavírali mžurky. To dělají jen při útoku na živou kořist. Často potom vyvrhovali již spolknuté a zjevně málo výživné kousky masa z tlamy a okamžitě se vraceli pozřít více tuku. Po několika hodinách krmení se žraloci stávali letargickými a přesycenými do té míry, že ačkoliv se stále zakusovali, už nebyli schopni sousto od mršiny oddělit. Nakonec pomalu odplouvali do hloubky. Na mršině se živilo až osm jedinců naráz, přičemž nebyly patrné žádné stopy vzájemné agrese a to ani poté, co některý žralok omylem pokousal jiného. Menší jedinci obvykle plavali okolo a pojídali oddělené plavající zbytky. U velrybích mrtvol je možno zahlédnout ty největší kusy žraloků. Ti, zdá se, dávají přednost této výživné a přitom snadno dosažitelné kořisti před namáhavým lovem, který vyžaduje mrštnost a rychlost, jež oni díky své velikosti už zčásti ztratili. Zřejmě zde také hledají partnery na případné páření. Někdy se na velrybích mršinách živí spolu s nimi i tygří žraloci.
O rozmnožování bílých žraloků nevíme téměř nic. Jisté důkazy nasvědčují tomu, že hodování na velkých mršinách může být spouštěčem následného páření. Dříve se předpokládalo, že žraloci dosahují pohlavní zralosti okolo 15. roku života, ale nejnovější výzkumy ukazují, že k tomu dochází podstatně později. Samci sexuálně dospívají v asi 26 a samice ve 33 letech. Maximální délka života byla původně odhadována na něco přes 30 let, ale studie Woods Hole Oceanographic Institution jí posunuly na více než 70 let. Samci zřejmě žijí déle a rostou pomaleji než samice. Tato zjištění ukazují mimo jiné i na zranitelnost tohoto druhu, jehož zástupci potřebují dlouhý život na to, aby se vůbec stihli rozmnožit.
Velmi málo víme o chování při páření. Samci mají u břišních ploutví párový pohlavní orgán (clasper). Zřejmě musejí samici nějakým způsobem uchopit čelistmi, aby si jí mohli přidržet a pohlavní orgán zasunout. Velké dospělé samice mají na své hlavě a v blízkosti prsních ploutví stopy zubů jiných žraloků a vědci předpokládají, že jde právě o kousance samců uštědřené během páření. Nikdy nebyl spatřen porod, ale březí samice byly zkoumány a vyšetřovány. Žraloci jsou vejcoživorodí, což znamená, že se vajíčka vyvíjejí v děloze až do doby vyklubání mláděte. Doba březosti trvá zřejmě 11–18 měsíců. Mláďata v děloze požírají neoplodněná vajíčka produkovaná matkou. Velikost mláďat při narození je obvykle více než 1 metr, nejčastěji 120–150 cm, výjimečně však mohou být i poněkud menší (85 cm) či větší. Vrh obsahuje 2–10 mláďat, někdy i více.
Duration: 11 seconds.0:11Vyskakování z vody je typické pro žraloky lovící lachtany jihoafrické. Jde sice o nepředvídatelné, a proto obtížně zdokumentovatelné skoky, ale existuje o nich již množství fotografií a filmového materiálu. Žraloci se pohybují rychlostí okolo 40 km/h a vyskakují až 10 metrů nad hladinu. Přibližně polovina těchto skokových útoků končí úspěšně. V roce 2011 skočil třímetrový žralok do výzkumného plavidla v Mosel Bay. Tento incident však byl vyhodnocen nikoliv jako útok, nýbrž jako nehoda. Nešlo však o ojedinělý případ, žraloci bílí jsou pověstní tím, že dokážou skočit do malých lodí a člunů. Co se týče maximální rychlosti, již jsou žraloci schopni vyvinout, přesné údaje k dispozici nejsou. Předpokládá se nicméně, že 40 km/h je víceméně jistá dolní hranice maximální rychlosti, přičemž někteří badatelé uvažují o nejméně 56 km/h při krátkodobém maximálním výkonu. Tím se žralok bílý dostává mezi nejrychlejší žraloky. S jistotou ho překonávají jenom jeho bratranci žraloci mako, jejichž maximální rychlost je odhadována na více než 70 km/h.
Mezidruhová kompetice s kosatkou dravou je velmi pravděpodobná v oblastech, kde oba predátoři loví stejnou kořist. Nicméně interakce mezi těmito dvěma predátory je velmi málo prozkoumána. Kosatky dravé jsou obecně považovány za jediného, i když zřejmě jen občasného predátora bílých žraloků a to včetně dospělých jedinců. V říjnu 1997 byl u Farallon Islands při pobřeží Kalifornie zaznamenán případ, kdy asi pětimetrová samice kosatky znehybnila 3–4 metry dlouhého žraloka, tím že ho převrátila na záda (není jisté, zda ho ochromila již předtím prudkým nárazem anebo právě převrácením). Nedošlo při tom k poškození oběti čelistmi. Žraloka následně udržovala v této poloze přibližně 15 minut, načež se udusil. Kosatka mu pak zčásti sežrala játra, bohatý zdroj tuků a olejů. Podobný útok se odehrál v roce 2000, ale jeho výsledek není znám. Po zmíněných útocích místní populace odhadovaná na 100 žraloků zmizela. Jeden z nich byl opatřen vysílačkou. Ta zaznamenala, že se potopil do hloubky 500 metrů a odplaval k Havaji. Žraloci vycítí nebezpečí a opuštění zóny, kde došlo k útoku, je následný obranný mechanismus vůči přítomnosti svého predátora. V roce 2015 napadlo a zabilo stádo kosatek bílého žraloka u pobřeží jižní Austrálie.
Nemoci žraloků bílých nebyly zdokumentovány a tudíž nejsou známy. Občasné nálezy mrtvých kusů na plážích, které nevykazovaly žádné známky zranění či nemoci, nebyly zatím uspokojivě vysvětleny. Jediným zaznamenaným ektoparazitem je žraloček brazilský (Isistius brasiliensis), který kromě bílých žraloků napadá i další větší mořské živočichy včetně dalších žraloků a kytovců. Tato maximálně šedesáticentimetrová paryba doutníkovitého tvaru se přisaje na tělo své oběti a rotačním pohybem z ní pomocí svých čelistí vyřízne kus kůže a masa o průměru několika centimetrů. Zranění, pokud jich není velké množství najednou, nebývají fatální.
Ze všech druhů žraloků jsou velcí bílí zodpovědní za jednoznačně nejvíce nevyprovokovaných útoků na lidi. Od roku 1580 do roku 2016 bylo statisticky evidováno celkem 314 případů napadení. Ačkoliv při svých útocích zabili žraloci již nejméně 80 lidí, nejedná se o jejich přirozenou kořist a jen málo napadení končí fatálně. V letech 1990–2013 bylo zaznamenáno 153 útoků, z toho 35 smrtelných, což znamená v průměru jen 1,5 úmrtí ročně. Například ve Středomoří došlo za posledních 200 let jen k 31 potvrzeným útokům, z nichž většina měla charakter zkušebních kousnutí. Žraloci takto hryžou do mnoha různých objektů, aby zjistili, o co se jedná. Navzdory všeobecnému mínění není pravda, že by si pletli lidi s lachtany a jinými ploutvonožci. K napadením lidí dochází úplně jiným způsobem než ploutvonožců – nebyl zaznamenán případ, že by na plavce útočili prudkým výpadem zespodu s následným výskokem nad hladinu. K lidem se přibližují pomalu a koušou jakoby bez zásadního úsilí. K většině útoků dochází v kalných vodách či při nízké viditelnosti. Zdá se, že lidé žralokům buď nechutnají nebo jim chutnají nezvykle. Lidské tělo je pro ně možná příliš kostnaté a málo tučné. Málokdy se stane, že by po zkušebním kousnutí svůj útok opakovali. Nevhodný výživový poměr lidského těla pro žraločí zažívání jsou schopny tyto paryby při prvním kousnutí pravděpodobně zanalyzovat. Smrtelné útoky jsou tudíž většinou výsledkem značné ztráty krve a jen málokdy dojde k vyrvání velkého kusu masa. Pokud se to už stane, je to většinou z nohy.
Někteří výzkumníci nicméně přišli s jiným vysvětlením, proč dochází k tak málo opakovaným útokům. Je to údajně proto, že lidské oběti dokážou po prvním útoku uniknout, neboť je většinou někdo vytáhne z vody. Žraloci bílí totiž používají metodu jednoho kousnutí a následného vyčkávání, až jejich kořist vykrvácí nebo zeslábne natolik, že je vhodná ke konzumaci bez rizika obrany. To, že poraněné lidi někdo z vody vytáhne, žraloci nepředpokládají a u jejich běžné kořisti, jako jsou ploutvonožci, se to nestává.
Přes výše řečené představují žraloci v určitých oblastech hrozbu pro lidi a některé úřady podle toho jednají. Vláda Západní Austrálie vydala v roce 2014 nařízení o selektivním lovu velkých žraloků. Na rizikových místech byly nataženy sítě s háky a návnadami, chycení žraloci jsou stříleni a jejich těla házena do moře.
Bílí žraloci občas napadají a někdy dokonce potápějí malé lodě či čluny. Ze 108 potvrzených útoků, k nimž došlo v Pacifiku, se jen 5 týkalo napadení kajakářů. Maximální délka napadených lodí je 10 metrů. Nejčastěji narážejí do zádi, čímž občas loď poškodí a mohou shodit posádku do moře. V roce 1936 u pobřeží Jižní Afriky jeden velký žralok skočil do rybářského člunu Lucky Jim a katapultoval rybáře do vody. Je pravděpodobné, že mnoho lodí láká žraloky elektrickým polem, které vytvářejí.
Mnohem více než statistické údaje a vědecká bádání ovlivnilo nazírání na tohoto predátora vydání knihy Čelisti od Petera Benchleye a její následné zfilmování v roce 1975. Bílý žralok dostal mezi veřejností nálepku extrémně nebezpečného, krvelačného, ba přímo děsivého lidožrouta. Krátce po uvedení filmu začal masivní hon na žraloky bez ohledu na druh. V letech po premiéře Čelistí počet velkých bílých žraloků u východního pobřeží Severní Ameriky poklesl o 50 %. Populace žraloků bílých, tygřích a kladivounů spadly na jiných místech až o 90 %. Sám Peter Benchley se následně věnoval ochraně žraloků a krátce před svou smrtí v roce 2006 prohlásil, že po tom, co ví, už by takovou knihu nikdy nenapsal.
Až do konce 20. století byli žraloci bílí chováni v zajetí ve velkých akváriích jen krátce, nikdy více než jeden měsíc. Vždycky brzy uhynuli anebo byli puštěni zpět na volné moře. Až v roce 2004 se podařilo udržet žraloka v akváriu téměř 200 dní. Šlo o samici chycenou v Kalifornii a drženou v Monterey Bay Aquarium o objemu 3 800 000 litrů. Za dobu svého zajetí vyrostla o 35 cm a byla vypuštěna zpět do moře, neboť napadala ostatní žraloky. Poté byla ještě měsíc sledována. Od té doby bylo v několika jiných akváriích drženo několik dalších kusů podobně dlouhou dobu, nicméně chovat tyto velké predátory v zajetí je extrémně obtížné. Často odmítají potravu a někdy narážejí do stěn akvária.
Potápění v kleci je velmi populární na mnoha místech výskytu žraloků, především v Jižní Africe, jižní Austrálii a Kalifornii. Obvyklou praxí je nalákat žraloky směsí krve, tuku a masa házené do moře a následné tahání návnady před klecí, aby žraloci pluli co nejblíže k turistům. Závažným negativem se jeví to, že žraloci si zafixují asociaci „člověk rovná se jídlo“, což může vytvářet potenciálně nebezpečné situace. Na některých místech byl proto tento druh turistiky zakázán. Společnosti, které toto podmořské safari provozují, se brání, že neexistuje dostatek výzkumů, jenž by potvrdily změnu chování žraloků a obecně je daleko pravděpodobnější, že člověka zabije blesk než žralok. Kompromisem může být používání této metody pouze tam, kde se žraloci vyskytují každopádně (a pokud možno daleko od pláží a turistických středisek) a následně je při tom nepřikrmovat, aby si tento typ lákadla s jídlem nespojovali.
V Neptune Bay v jižní Austrálii byla na přilákání žraloků experimentálně pouštěna i rocková hudba, především od domácí legendy AC/DC. Údajně to fungovalo a žraloky přitahovaly především skladby „Shook Me All Night Long“ a „Back in Black“. Žraločí turistika má v sobě určitě i ekonomický potenciál, neboť má větší finanční přínos než rybářství, což může přispět k ochraně tohoto predátora. Potápění v klecích vydělá na jednom místě v Jižní Africe 9000–27 000 liber denně (stav k roku 2011).
Bílí žraloci jsou pro člověka jakýmsi synonymem všech žraloků, čímž mají silný potenciál kromě jiného i v reklamě. V ní je zdůrazňována buď jejich žravost a lačnost po krvi nebo naopak krása, elegance a možnost, jak získat vrcholné filmové zážitky.
Není zřejmé, jak moc působí rozvoj rybaření na populaci bílého žraloka. Ačkoliv nejsou k dispozici žádná přesná čísla o celkové početnosti populace, Mezinárodní svaz ochrany přírody ho hodnotí jako zranitelný druh. Hlavním problémem je, že pokud jsou žraloci chyceni mezi narozením a zhruba 26. rokem života, tak se ještě nestihli rozmnožit, což činí jejich populaci obecně velmi zranitelnou. V Úmluvě o obchodování se zvířaty (CITES) je veden v příloze II (Appendix II), což znamená, že obchod s ním je možný pouze s povolením. V roce 2010 byl zařazen do „Konvence o ochraně migrujících druhů divokých zvířat“ (Convention on the Conservation of Migratory Species of Wild Animals) konkrétně do „Memoranda o pochopení ochrany migrujících žraloků“ (Memorandum of Understanding on the Conservation of Migratory Sharks). V únoru 2010 vyšla studie Barbary Block ze Stanfordovy univerzity, v níž je odhadována celosvětová žraločí populace na méně než 3500 jedinců, což je srovnatelný počet s žralokem tygřím. Nicméně několik jiných studií z roku 2014 přišlo s tím, že jen při pobřeží Kalifornie žije asi 2000–2400 bílých žraloků, což by bylo desetkrát více než číslo udávané Barbarou Block (219) a populace je zde na vzestupu.
Rybáři žraloky loví pro jejich čelisti, zuby a ploutve či jako trofejní rybu. Jen málokdy je objektem zájmů komerčního rybářství, ačkoliv maso je považováno za hodnotné.
Australská vláda vede žraloka bílého jako zranitelný druh od roku 1999. Jednotlivé státy Australského svazu ale mohou mít trochu odlišný přístup k jeho lovu či ochraně. Nicméně v poslední době je v této zemi zabíjení žraloků na vzestupu.
Nový Zéland vyhlásil v roce 2007 zónu 370 km okolo souostroví za oblast plné ochrany druhu a lodě plující pod novozélandskou vlajkou nemohou žraloky bílé zabíjet ani mimo toto území. Za porušení nařízení hrozí pokuta 250 000 dolarů a až půl roku vězení.
V USA vydávají jednotlivá nařízení k zacházení s tímto žralokem konkrétní státy. Populace žraloků v severním Pacifiku tvořená jen asi 340 jedinci, kteří jsou navíc geneticky odlišní od ostatních členů druhu, byla zařazena do California's Endangered Species Act. V Massachusetts bylo v roce 2015 zakázáno chytání žraloků, a potápění za nimi v klecích, lákání na návnadu a podobné aktivity jsou možné jen na zvláštní povolení.
Želvy se od ostatních plazů odlišují především tím, že je jejich tělo obvykle chráněno kostěným krunýřem, který se dělí na hřbetní (karapax) a břišní (plastron). Vyvinul se z jejich žeber. Do tohoto řádu se zahrnuje i několik dnes již vyhynulých druhů. Nejstarší druhy blízce příbuzné želvám žily před zhruba 220 miliony let v období triasu (rod Odontochelys), což z nich dělá jednu z nejstarších dosud žijících skupin plazů (o mnoho více než ještěři nebo hadi). Příslušníci skupiny Testudines (želvy) se poprvé prokazatelně objevili ve střední juře. Na světě žije více než 350 druhů želv (k roku 2017 odhadem 356 druhů), řada z nich je silně ohrožených. Želvy jsou studenokrevní živočichové, což znamená, že teplota jejich těla se mění podle okolního prostředí. Jsou typicky dlouhověké, někteří jedinci se dožili prokazatelně i více než 180 let, např. želva sloní. Želvy jsou rozšířené prakticky po celém světě (mimo polární oblasti), zejména pak v oblastech s teplejším klimatem.
Delfín obecný je velmi aktivní a společenský, žije ve společenství o deseti až několika tisících jedincích. Upřednostňuje hluboké vody v pobřežních oblastech, často se za účelem lovu kořisti sdružuje mnoho skupin dohromady a jindy spolu různé skupiny soupeří. Ke spánku využívá jen polovinu mozku, druhou hemisférou je bdělý, přičemž obě poloviny může střídat. Plave maximální rychlostí přinejmenším 40 km/h (a možná až 60 km/h) s maximální hloubkou ponoru 300 metrů. Má silnou ocasní ploutev, ta mu umožňuje dlouhé skoky nad hladinu i poskakování ve vzpřímeném postoji za pomoci rychlých úderů o hladinu. Profil kůže mu ale k plavání nepomáhá. Pod vodou je schopen zůstat až 10 minut na jedno nadechnutí, ale většinou se vynořuje častěji. Domlouvá se pomocí echolokace na frekvencích 1000 Hz–150 kHz. Březost trvá 10–11,5 měsíce, období rozmnožování je jaro a podzim, v tropickém pásmu celoročně. Samice rodí jedno mládě. Mláďata se rodí ocasem napřed a dosahují délky 0.8–1 m a hmotnosti přibližně 10 kg
Jeho nejčastější potrava jsou sledi a makrely, doplňují je hlavonožci. Loví společně, ve skupině shánějí ryby k sobě a nahánějí je k hla
Delfín obecný byl znám již v době antiky mezi Řeky a Římany a hrál důležitou roli v jejich mytologii. Rovněž vystupuje v příbězích, předávaných z generace na generaci, ve kterých vozili malé děti na hřbetě jako koně a zachraňovali tonoucí. První, kdo jej pojmenoval „delfín“ a poznal, že se jedná o savce, byl Aristoteles. Carl Linné jej v roce 1758 pojmenoval Delphinus delphus. O výjimečnosti vztahu kytovců s člověkem mluví nástěnné malby (Grotta del Genovese), freska delfína ze 17. století př. n. l.
Jako většina kytovců i delfín obecný má velký a těžký mozek s výrazným neokortexem, šedá kůra mozková je tu hojnější než u většiny savců (s výjimkou opic), ale méně hojná než u člověka. Schopnost učení, opakování a porozumění pojmům je u delfínů prokázaná. Tuto duševní činnost lze vypozorovat ve volné přírodě zejména při lovení ve skupině, při námluvách a hře. Např. jsou také schopni rozvazovat uzly na rybářských sítích, útočit na smluvený signál písknutí, nahánět ryby ve formacích apod. U delfínů držených v zajetí byla prokázána schopnost používat sled pojmů např. „sahat – míč – ocas – hledat – talíř“.
nalezená na ostrově Knossos v Řecku nebo nalezené mumifikované tělo delfína v Norsku v Askollen, Vestfold. Zobrazení delfína se našlo také na starověkých mincích.
dině.
. Delfíni se dožívají až 30 let.
Delfín obecný se velmi často dostane do průmyslově používaných sítí pro lov ryb, ještě v roce 1988 bylo takto chyceno až 100 tisíc jedinců. Díky zlepšenému způsobu rybolovu a přísnějším nařízením byl tento počet od té doby značně snížen. Země s velrybářskou tradicí dodnes loví i delfína obecného, zejména Japonsko a Norsko, na základě rozhodnutí Mezinárodní velrybářské komise, tzv. klauzule o „výjimce pro domorodce“. Další negativní vliv je kontaminace mořských vod zejména v pobřežních oblastech. Zejména jedinci žijící ve Středozemním moři jsou vysoce kontaminovaní rtutí, freony a těžkými kovy. K chovu v zajetí se delfín obecný příliš nehodí, většinou odmítá spolupracovat a takoví jedinci zpravidla do roka uhynuli. Často také páchali sebevraždy naražením do stěny nádrže.
Délka jeho těla činí 1,5–2,6 m, hmotnost 80–140 kg, výjimečně i více. Je tedy menší než delfín skákavý. Jeho tělo je štíhlé, základní zbarvení hnědé až černé, na břiše bělavé, na bocích světlé skvrny a pruhy. Hlava je zaoblená, zobák poměrně úzký a dlouhý. Má 46 až 55 drobných zubů v každé polovině horní čelisti a 40 až 50 v každé polovině dolní čelisti. Hřbetní ploutev je ostrá, srpovitě zahnutá, prsní ploutve zakřivené.
Delfín obecný je rozšířen téměř ve všech mořích od tropického po mírné pásmo. Žije zejména v pobřežních vodách, kde je dostatek potravy. Je nejpočetnějším druhem delfína. Velikost populace je neznámá, odhaduje se na několik miliónů jedinců.
Čtyřhranky (Cubozoa) je třída žahavců zahrnující i mnohé druhy, jejichž jed může být smrtelně nebezpečný i pro člověka. Vyskytují se převážně v tropických oblastech, nejčastěji v Indickém oceánu či v západní části Pacifiku, nicméně jsou známy i druhy z chladnějších vod (Carybdea alata ze severozápadní Afriky).
Prochází, podobně jako ostatní žahavci, střídáním pohlavního stadia (medúza) a nepohlavního stadia (polyp). Medúzy čtyřhranek obvykle dosahují velikosti 15–25 cm na výšku, bývají nevýrazně zbarvené a vznikají z polypa kompletní přeměnou (nikoliv strobilací; tzn. z jednoho polypa vzniká jeden jedinec medúzy). V průřezu jsou medúzy téměř čtyřhranné, což jim dalo vědecký i český název. Z každého ze čtyř rohů vystupují z plátků (tzv. pedálií) chapadla. Dále mívají smyslové (zrakové a rovnovážné) orgány - tzv. rhopalia. Její „štípnutí“ je schopno člověka usmrtit do 2 minut. Může se ale trápit i dvě hodiny. Pokud se postižený nezačne topit už z pouhého leknutí (bolest je tak silná, že mnohé oběti se domnívaly, že na ně zaútočil žralok), pak hrozí křeče, bezvědomí a selhání srdce. Žahavá tekutina obsažená v žahavých buňkách na jejích i několik metrů dlouhých chapadlech, je tak jedovatá, že stačí letmý dotek a způsobí plavci nebo potápěči smrt.
Tito živočichové žijí hlavně v Indickém a Tichém oceánu a u pobřeží se objevují ve větším množství pouze na severovýchodním pobřeží Austrálie, v období mezi říjnem a květnem (jedná se o nebezpečnou Chironex fleckeri).
Často se čtyřhranky dělí na dva řády:
Klaun očkatý (Amphiprion ocellaris) je druh tropické ryby z čeledi sapínovití (Pomacentridae) a rodu Amphiprion. Druh popsal roku 1830 Georges Cuvier. Známý je z amerických animovaných filmů Hledá se Nemo a Hledá se Dory.
Areál výskytu sahá od Andamanského moře po severozápadní Austrálii, Indonésii a Filipíny, směrem severně až na Tchaj-wan a souostroví Rjúkjú. Obývá mělká korálová moře a laguny do hloubky asi 15 metrů.
Jde o menší druh ryby, dorůstá kolem 11 cm. Samice jsou větší než samci. Zbarvení je na celém těle výrazně oranžové, doplněné o bílé pruhy za očima, v oblasti zad a před ocasní ploutví. Okraje ploutví jsou černě lemovány. V okolí města Darwin v Severním teritoriu se vyskytuje tmavá varieta, zbarvená černou namísto oranžové. Vzhledem se klaun očkatý podobá klaunovi zdobenému (Amphiprion percula).
Klaun očkatý je mezi lidmi široce známý pro své symbiotické vztahy s některými druhy mořských sasanek, zejména se jedná o sasanku velkolepou, sasanku obrovskou (Stichodactyla gigantea) a sasanku Mertensovu (Stichodactyla mertensii). Zatímco klaunovi sasanka poskytuje bezpečné útočiště před některými predátory, ryba sasanku zbavuje parazitů a zahání pryč dotěrné ryby, které si chtějí zpestřit jídelníček okusováním jejích ramen. Samotného klauna chrání před žahavými buňkami vrstva slizu na kůži. Druh je teritoriální a monogamní, jednu sasanku obvykle obývá pár dospělců společně s několika nedospělými samci.
Jedná se o proterandrického hermafrodita, pokud samice uhyne a ocitne se bez ní několik samců, samec prodělá vývoj na jinou dospělou samici (často přitom soupeří mezi sebou a samicí se stává vítězný dominantní samec), zatímco největší z nedospělých samců se vyvine v jiného dospělého samce.
Během několika hodin projde dominantní samec procesem, s kterým se změní i jeho chování, jenž je typické pro kteroukoli „normální“ samici. Jako samičku ho respektují i podřízení samci. Střetne-li se proměněný samec s jinou samičkou, vyzve sokyni, jako každá jiná správná samice, na tvrdý souboj. Při změně pohlaví se hlavní dění odehrává uvnitř organismu. Nejprve se mění funkce mozku, mizí buňky typické pro samčí mozek, a naopak se množí buňky charakteristické pro mozek samic. Z toho lze usoudit, že se k změně pohlaví rozhodnou na základě vlastního úsudku, doslova „silou myšlenky“. Obvykle totiž k tomu dochází poté, co se několik samců utká v boji o jakousi nadvládu, z kterého vzejde vítězný dominantní samec, a ten, vědom si svého postavení, najednou změní své pohlaví. Nemusí však dojít k úplně proměně, nedotčené mohou být pohlavní žlázy i hladiny hormonů v krvi, a v takovém stavu „na půl cesty“ mohou být klauni očkatí i několik let. Ve společnosti ostatních ryb jsou ale považováni za „jasné“ samičky. Řada z nich nicméně prodělá kompletní pohlavní metamorfózu a je schopna naklást jikry.
Rozmnožování může probíhat ve většině areálu výskytu celoročně, pouze v nejsevernějších oblastech s výjimkou zimních měsíců. Samec nedaleko sasanky vytváří hnízdo na obnažené skále, tření obvykle probíhá v časných hodinách během úplňku. Samice snáší 100 až 1000 (možná i 1500) malých oranžových až načervenalých jiker, které samec oplodní mlíčím. O takto počaté potomstvo se stará pouze samec. Bedlivě jikry střeží, kontroluje jejich stav a usilovným pohybem ploutví zajišťuje přísun čerstvé vody. Pokud některá z jiker podlehne plísni, samec ji jednoduše odstraní. Přibližně do týdne (během 6 až 8 dní) se z vajíček líhnou larvy, které přecházejí do krátkého stádia planktonu, kde se z nich vyvíjejí mladé ryby (vždy jen jako samci); ty se po několika dnech přesouvají zpět ke dnu. Klaun očkatý se dožívá asi 6 až 10 let.
Žralok obrovský (Rhincodon typus), též žralok velrybí nebo nosozubec obrovský, je největší žijící zástupce žraloků a také největší žijící obratlovec, který nepatří mezi savce. Vyskytuje se v tropických oblastech všech tří oceánů a může se dožít 80 až 130 let.
Žije ve vodách volných moří a oceánů tropického a subtropického pásma.
Tento žralok byl objeven až v roce 1828. První exemplář byl uloven harpunou v jižní Africe ve Stolové zátoce.
Tato největší paryba na světě má charakteristické zbarvení - světlé skvrny a pruhy na tmavém pozadí. Její kůže může být silná až 15 cm.[zdroj?] Relativně velkou tlamu má umístěnou na čelní straně hlavy, napříč může mít až 2 metry a vejde se do ní až 5 lidí. Zuby jsou malé a vzadu v ústní dutině má na vnitřní straně výrůstky vytvářející jakési „síto“, v němž filtruje mořskou vodu.
Na rozdíl od ostatních žraloků není nijak zvlášť dobrý plavec, obvykle se pohybuje rychlostí okolo 5 km/h.[zdroj?]
Tento druh není člověku nebezpečný.
Žralok obrovský je největším soudobým žralokem. Obvykle dosahuje velikosti kolem osmi až devíti metrů. Předpokládá se, že řada starších žraloků bude delších než 14 metrů a dosahovat hmotnosti až 30 tun, ale zprávy o exemplářích velkých 20 a více metrů nejsou považovány za věrohodně potvrzené, nicméně vyloučit je nelze. Největší známý jedinec, jenž je uvedený také v Guinnessově knize rekordů (2015), měl délku 12,6 m a hmotnost 21,5 t. Existují však další věrohodné zdroje z nichž vyplývá, že rekordním exemplářem je samice chycená v Arabském moři, která měla délku 18,8 metru.
Živí se planktonem, který filtruje skrz síto v dutině ústní a malými rybami. Je jeden z pouhých tří známých druhů žraloků živící se pomocí filtrů. Mezi další 2 patří žralok veliký a žralok velkoústý.
 | Tato část článku je příliš stručná nebo postrádá důležité informace. Pomozte Wikipedii tím, že ji vhodně rozšíříte. |
Žralok obrovský je vejcoživorodý. V jednom vrhu samice rodí i 300 mláďat o délce okolo 0,5 m. Schopný reprodukce je pravděpodobně až ve věku 25 let. Dožít se může 80 až 130 let.
Perutýn (Pterois) je rod ryb z čeledi ropušnicovitých.
Mají prodloužené paprsky hřbetní a prsní ploutve. Je známo asi 10 druhů. Disponuje jedem, který je srovnatelný s jedem kober. Tento jed způsobuje vážná zranění až smrt.
Žijí v teplých mořích, Indickém a Tichém oceáně. Několik druhů se pro nádherné zbarvení chová v akváriích, například perutýn ohnivý, Pterois volitans, dorůstající délky až 35 cm.
Předkem labradorských retrívrů je pravděpodobně novofundlandský pes (St. John´s Newfoundland) a Lesser labrador. Název retrívr však vznikl mnohem dříve, než existovalo plemeno retrívr. Byli to všichni lovečtí psi, kteří aportovali ulovenou zvěř. Na Newfoundlandu žily dva typy psů, velcí a silní novofundlandští psi s dlouhou srstí a malí novofundlandští psi, nazývaní též labradorští psi. Tito menší psi měli krátkou srst a byli používáni rybáři k donášení ryb a postřelených mořských ptáků z vody. Jejich vynikající schopnost aportování zaujala anglické lovce. Proto začaly oba typy těchto psů přicházet do Anglie od roku 1800. Několik těchto psů si přivezl jistý Angličan Hawker, který je následně pojmenoval jako St. John´s Breed of New Foundland. V roce 1885 dovoz psů téměř ustal, neboť na New Foundlandu byl vydán zákon, který prakticky zakazoval chov psů. V roce 1895 byl v Anglii vydán zákon o karanténě, a od té doby již nebyl možný žádný dovoz chovných psů z New Foundlandu do Anglie. Výsledkem bylo, že angličtí chovatelé byli nuceni začít se šlechtěním plemen (wavy coated retrívra, pravděpodobně i pointera a foxhounda) a začaly se tvořit různé variety retrívrů. Název labradorský retrívr je používán od roku 1839. Ve druhé polovině 19. století lze hovořit o čistokrevném chovu, chovatelé si vedli přesné záznamy o svých chovech a zachovávali přísně čisté chovné linie. Ačkoliv se ve vrzích objevovala i žlutá a hnědá štěňata, byli stále upřednostňováni černí psi. To se změnilo až po první světové válce, kdy byli vystavováni i žlutí psi, a později i psi hnědí.
Labradoři mají většinou mohutnou stavbu těla – silný a hluboký hrudník a širokou lebku. Je u nich jasně patrný pohlavní dimorfismus ve stavbě těla. Feny bývají menší i méně mohutné, někdy dokonce štíhlé. S přibývajícím věkem tloustnou.
Labradorský retrívr má velmi milou a přátelskou povahu, je bystrý a oddaný svému pánovi. Velice dobře se cvičí, rád pracuje a plní povely s velkou radostí. Jeho další předností je výborný čich, skvělé plavecké schopnosti a patří mezi vášnivé jedlíky (proto je nutné hlídat denní příjem krmiva). Je to vyloženě vodní pes, milovník všech kaluží, rybníků a potůčků. Má blány mezi prsty. Je to také vynikající aportér. Tato rasa byla původně vyšlechtěna k přinášení zastřelených kachen či zajíců při lovu. V současnosti se využívá spíše jako pes společenský, canisterapeutický či slepecký. Je to právě díky snadnosti jeho výcviku.
Nevidomým slouží labradorští retrívři jako velmi dobří asistenti (pomáhají přecházet ulici, dokážou cokoliv podat, atd.). Postiženým lidem jsou schopni pomáhat sundat jednotlivé kusy oblečení, otvírat dveře a jiné věci, které by tito lidé sami nedokázali. Labradoři jsou vhodní i k dětem, protože ve většině případů postrádají agresivitu a jsou velmi milí. Naopak se labradoři příliš nehodí na ostrahu a hlídání objektů. Potřebují lidskou pozornost a laskavou péči, nejsou rádi sami.
Srst labradorů je krátká, hustá a přilehlá. Podsada je jemná a hustá, na rozdíl od tvrdé a voděvzdorné vrchní vrstvě. Protože má hodně hustou podsadu, může se stát, že srst nepříjemně páchne, protože potřebuje dlouhou dobu, než uschne. Díky této, pro ně charakteristické, srsti je labrador dokonale přizpůsoben k plavání a na zimu. Vrchní vrstva má totiž na sobě jakoby mastný film, který téměř nepropouští vodu. Není neobvyklé vidět labradora plavajícího v ledové vodě v půli ledna, nedoporučuje se to však kvůli nebezpečí prochladnutí. Péče o srst není náročná, stačí jen jednou týdně vzít kartáč a vyčesat odumřelou srst. V období línání je to nutné provádět častěji. Občas je možné psa vykoupat speciálním psím šampónem.
Dle barev srsti se dělí na žluté (v odstínech krémové až po zlatavě rudou), čokoládové (čokoládově hnědá) a černé.
Labrador je velice přizpůsobivý pes, ale stejně jako většina ostatních potřebuje hodně pohybu. Je možné ho chovat v bytě, zvykne si rychle a bez problémů, je třeba s ním však chodit často ven. Miluje volnost, nejraději má běhání po lese. Labrador je neuvěřitelně veselý a chápavý pes. Rychle se učí a rád plní úkoly, které mu dáváte. Rád si hraje a aportuje téměř vše, co se mu hodí.
Jelikož má labradorský retrívr mohutnou stavbu těla, trpí často nemocemi kloubů (např. dysplazie kyčelního kloubu). Proto by neměl příliš často klouby namáhat, např. scházením a vycházením schodů. Labradoři snědí, na co přijdou, proto musí sportovat, ať nemají nadváhu.
Díky výborným schopnostem aportovat a učit se novým věcem jsou pro labradory vhodné agility nebo aportování. Mezi jeho sporty samozřejmě musí být i plavání. Může se účastnit i různých výstav.
Podle Veterinární služby izraelského ministerstva zemědělství byl na základě výzkumu z roku 2008 labradorský retrívr nejoblíbenějším a zároveň nejpočetněji zastoupeným psím plemenem v Izraeli.
K tomu, aby byl labradorský retrívr úspěšně zařazen do chovu, je zapotřebí splnění řady podmínek závazně stanovených chovatelským klubem. Kromě odpovídajícího exteriéru a povahové vyrovnanosti je chovatel psa povinen prokázat účast psa na alespoň dvou výstavách s výsledkem velmi dobře, přičemž jedna z absolvovaných výstav musí být vyššího typu. Samozřejmostí je účast na zkouškách, kde jsou ověřovány vrozené vlohy retrívrů a na zkoušce lovecké, zaměřené na aport. Nutností je doložit výsledky vyšetření na DKK a DLK, doporučena je i řada genetických testů minimálně u jednoho z budoucích rodičů.
Lev pustinný (Panthera leo) je savec čeledi kočkovitých a jeden z pěti druhů velkých koček rodu Panthera. Lev je po tygrovi druhá největší kočkovitá šelma. U lvů se projevuje výrazný pohlavní dimorfismus, hlavním a určujícím rysem lvích samců je jejich hříva. Samci váží 150–250 kg a samice 90–165 kg. V divočině se lvi dožívají 10–14 let, kdežto v zajetí se mohou dožít i věku 20 let. Dříve se lvi vyskytovali v celé Africe, ve velké části Asie, v Evropě a dokonce i v Americe, dnes se vyskytují pouze v Africe a v nevelké části Indie. Jsou to společenská zvířata a loví ve smečkách. Jejich nejčastější kořistí jsou velcí savci, především kopytníci. Mezinárodní svaz ochrany přírody hodnotí lva jako zranitelný druh.
V období pleistocénu byli lvi hojně rozšířeni na všech kontinentech včetně Ameriky. K velkým změnám došlo koncem poslední doby ledové kolem roku 10 000 př. n. l. Lvi v této době vymizeli z Ameriky a velkých části Evropy i Asie. V Evropě byli poslední lvi vyhubeni kolem roku 100 n. l. Do té doby přežívali v malých populacích na Pyrenejském, Apeninském a především Balkánském poloostrově. Podle Hérodota byli lvi kolem roku 480 př. n. l. v Řecku poměrně běžní, uvádí, že napadali velbloudy ze zásobovacích kolon perského krále Xerxa I. během jeho válečného tažení. Aristoteles v roce 300 př. n. l. již lvy na území Řecka považuje za vzácné. Na Kavkaze je doložen výskyt lva ještě v 10. století. V Palestině byli lvi vyhubeni již ve středověku. S masivním rozšířením střelných zbraní v průběhu 18. století vymizel lev z velké části svého asijského areálu. Na přelomu 19. a 20. století vymřeli lvi také v severní Africe. V Íránu byl poslední živý lev spatřen v roce 1941. Poslední eurasijští lvi (poddruh Panthera leo persica) dnes žijí v severozápadní Indii. V Africe na jih od Sahary je lev stále ještě poměrně hojný.
Dnes žije naprostá většina divokých lvů v Africe, malá populace asijských lvů přežívá v indickém státě Gudžarát.
Lev byl vyhuben na většině území svého původního areálu. Dnes žijí asijští lvi pouze na území národního parku Gir Forest v severozápadní Indii. Na území o rozloze 1412 km² v lesnatém státě Gudžarát žije zhruba 650 lvů. Jejich stavy zůstávají stabilní.
V dnešní době žije nejvíce lvů ve východní a jižní Africe, avšak jejich stavy se rychle snižují. V roce 2015 byla africká lví populace odhadována na cca 23 000 kusů žijících v divočině (jde sice o nejmenší možný počet, nicméně pravděpodobnější odhad-maximální počet je 39 000). V 90. letech 20. století byl stav populace odhadován na 100 000 jedinců. Stále se zvyšující kontakt s lidmi je pokládán za hlavní důvod, který vede ke snižování jejich stavů. Zbylé populace od sebe bývají geograficky izolovány, což může vést k tzv. inbreedingu – potlačení dalšího rozvíjení genofondu. Lev patří do velké pětky afrických zvířat.
Lvi loví ve smečkách. Jejich kořistí se stávají hlavně větší savci, jako jsou antilopy, pakoně, buvoli, zebry, v Indii pak především jeleni, ale také menší zvířata – zajíci a ptáci. Nepohrdnou ani zdechlinami zvířat, která usmrtila jiná zvířata, jako hyeny, levharti, gepardi a psovité šelmy. V některých lokalitách se lvi začali orientovat na pro ně jinak nezvyklou kořist, sloní mláďata, která loví v území řeky Savuti, a také v Linyanti, kde se naučili lovit hrochy (Savuti a Linyanti jsou řeky národního parku Chobe v Botswaně). Jsou známy případy, kdy extrémní hlad dovedl lva až k usmrcení mladých slonů, časem začali napadat i dospělejší slony a příležitostně také dospělé jedince. V příhodné situaci a při správně koordinovaném lovu dokážou skolit i nejvyššího žijícího suchozemského tvora, žirafu. V tomto případě je na místě nezištná pomoc statného samce, s kterým dostanou velkého býložravce na zem a zde jej už snadno usmrtí.
Lvíčata se učí lovit už ve třech měsících, ale většinou se nestanou úspěšnými lovci před dosažením druhého roku života. Lvi podle některých zdrojů vyvinou rychlost až 80 km/h, seriózní vědecké publikace udávají do 59 km/h. Jako téměř všechny kočkovité šelmy postrádají vytrvalost. Proto se nejdříve musí za svou kořistí plížit alespoň do vzdálenosti 30 metrů. Obvykle někteří lvi spolupracují a snaží se obklíčit stádo z několika míst. Jejich útok je rychlý a smrtící, lvice se snaží dohnat kořist rychlým sprintem a výpadem s vytaženými drápy, dlouhé skoky na oběť jsou mýtus. Kořist většinou usmrtí zastavením přívodu krve do mozku, stiskem na hrdle nebo u menší kořisti zlomením vazu tlapou. Lvi loví na otevřeném prostranství, kde mohou být lehce zpozorováni, týmová práce ve smečce zvyšuje úspěšnost lovu. Smečka také pomáhá při ubránění již ulovené kořisti před ostatními predátory, například hyenami (ty mohou zdechlinu ucítit i na vzdálenost několika kilometrů).
Viditelně loví jen lvice, ale pravdou je, že i samci loví docela aktivně. Mají ovšem rozdílnou strategii než lvice. Lvi loví sami, nemají potřebu spolupracovat, jelikož pokud už jdou na lov, loví za šera až tmy. Jakožto šelma kočkovitá mají lvi velice dobrý zrak, který jim pomáhá v temnotě. Obvykle se potichu připlíží ke kořisti proti větru a z 1,5–2metrové vzdálenosti skočí na kořist. Kořist usmrcují lvi i lvice stejným způsobem. Samci se ve smečce většinou nepodílejí na lovu, ale pokud se smečka snaží ulovit nějaká větší zvířata, jako jsou buvoli, zapojí se.
Čelistní stisk dospělého lva má úctyhodnou sílu asi 1300 newtonů (což je ale podstatně méně než u krokodýlů nebo například obřího dravého dinosaura druhu Tyrannosaurus rex, u něhož činil asi 60 000 newtonů).
Lvi jsou masožraví a projevují dva typy společenského uspořádání. Někteří jsou součástí smečky, která se skládá z příbuzných samic, jejich mláďat a skupiny jednoho až čtyř samců (tzv. koalice), kteří se páří s dospělými samicemi. Další skupinou jsou nomádi, což jsou samotáři, někdy i jedinci žijící v páru. Některé smečky se nazývají kočovné. Tyto smečky jsou zvláštní tím, že za své teritorium pokládají nějaké stádo býložravců (např. stádo buvolů, pakoňů atd.), se kterými putují. Domácí smečky z toho často nejsou nadšeny a tak občas dochází k střetům.
Protože jsou samice lehčí a menší, jsou hbitější a rychlejší než samci, proto se na lovu podílejí největší měrou, občas se však k lovu přidá i samec, a to když je kořist příliš velká a samice ji nedokáží se svou vahou skolit. Samec využívá svou sílu a velikost především pro ochranu teritoria a střežení ulovené kořisti (díky tomu mají samci nárok na ulovenou potravu). Odpočívající lvi si mezi sebou vzájemně projevují náklonnost, hladí se, čistí si srst a drbou se. Když ale dojde na jídlo, je tu každý sám za sebe s jediným cílem – urvat co největší kus. Handrkování a boje jsou při pojídání kořisti na denním pořádku. Většinou nejdříve žerou samci a poté samice se lvíčaty, pokud ve smečce lev chybí (což se může stát) jedí pouze samice s lvíčaty. Samci většinou jsou u skolené kořisti nejagresivnější.
Samci i samice se poté snaží ochránit svou ulovenou kořist před jinými predátory a mrchožrouty. Někteří individuálněji založení lvi se dokonce snaží vést hlavní úlohu v ochraně kořisti, když se ostatní členové smečky s požíráním loudají.
Obyčejně lví samci netolerují samce z jiných teritorií a samice nesnesou přítomnost jiné, cizí samice.
Většinu času svého života tráví odpočíváním, a to až 20 hodin denně. Lvi loví většinou v noci. Kořist vidí hůře a tak se k ní může smečka lépe přiblížit. Lvi mají skvělý sluch, díky němuž dokáží rozpoznat kde zrovna běží stádo a nebo vyvolený jedinec, jenž jim později poslouží jako večeře. V noci mají lvi jinou taktiku než ve dne. V noci se nemusí krčit v dlouhé trávě, protože je kořist nevidí. Jen potichu našlapují a jsou mnohem rychlejší než ve dne. Lvi často loví vysokou mohutnou a v zásadě pomalejší zvěř, kterou lehce dohoní. Skolí jí tím, že se na ní zavěsí (hlavně na záď a boky), a následně, po naprostém vyčerpání kořisti, se zavěsí na krk a rdousí, dokud není jejich cíl mrtvý.
Lvi se nesnášejí s ostatními druhy velkých kočkovitých šelem. Lvi jsou s gepardy a levharty už odpradávna úhlavní nepřátelé. Lvi odhánějí gepardy i levharty od jejich ulovené kořisti, díky jejich početnosti si na ně ostatní druhy moc "nevyskakují". Naopak levharti a gepardi zabíjejí lvíčata, stejně tak lvi gepardům a levhartům jejich mláďata. Pokud lvi najdou na svém území jinou velkou kočkovitou šelmu, která se zrovna nemá kam utéct, zabíjí ji. Je to preventivní opatření, aby lvi měli dostatek potravy a nemuseli se bát o svá mláďata.
Lvi dokážou vyvinout řev o hlasitosti až kolem 114 decibelů, tento zvuk se může šířit až na vzdálenost zhruba 8 kilometrů.
Lvi se páří v jakémkoliv roční období, samice mívají estrální cykly. V průběhu souboje, který páření doprovází a který může trvat i několik dní, kopuluje pár pravidelně 20× až 40× denně. V tomto období také zřídka pořádají větší lovy. V zajetí se lvi rozmnožují velice dobře.
Březost samice trvá 100–120 dní, poté porodí 1 až 4 mláďata. Samice ve smečce se snaží rozmnožovat ve stejnou dobu, takže se mohou vzájemně starat o krmení a chování mláďat. Lvíčata jsou odstavena po šesti až sedmi měsících. Až 80 % mláďat se nedožije ani dvou let, jsou neustále ohrožována ostatními predátory a hladem. Stává se, že když do smečky přijdou lvíčata brzy, jejich starší bratři a sestry si s nimi začnou „hrát“ a při tom jim ublíží. Starší lvíčata je berou skoro jako takovou hračku, s kterou si mohou hrát, jak se jim zlíbí, a jedno, co se s tou „hračkou“ stane, lvíčata tak většinou umřou. Lvíčata mají mnoho nepřátel. Nejnebezpečnější je hyena, ale také levhart, gepard a psi hyenovití. Lvíčata jsou skvrnitá, jejich srst je maskuje. S postupem věku skvrny mizí a později začíná mladým samcům vyrůstat hříva, která samce chrání před zraněním v soubojích.
Když pohlavně dospějí mladí samci ve smečce, hlavní lev je vyžene, a pokud by se někdy jen pokusili vrátit, hlavní lev je nepřijme, a buď je znovu násilím vyžene nebo rovnou zabije. Lvice povětšinou zůstávají ve smečce, pokud se tedy neoddělí a nenajdou si partnera. Potulní mladí lvi přežívají sami nebo v malých koalicích (až čtyři členové), ve kterých po čtyři léta dospívají a loví si sami. Kolem čtyř let si začínají hledat lví samičku a smečku. Buď odlákají nějakou samici z jiné smečky k sobě a novou smečku založí, nebo nějakou smečku převezmou tím, že přemohou hlavního lva. Málo z těchto samců se však dožije více než čtyř let. Buď zahynou hlady a nebo se postaví samci, který je silnější než oni sami. Když nějaký lev přemůže hlavního samce, zabije lvíčata, aby se lvice opět dostaly do říje a noví nástupci mohli rozšířit potomstvo vlastní krve. Díky tomuto postupu umírají slabí lvi a lvíčata slabších lvů, tím se zvyšuje počet přeživších silných lvů.
Samice se často snaží uchránit svá mláďata před cizím lvím samcem, ovšem jen málokdy úspěšně. Samec většinou nejdříve zabije mláďata, která jsou mladší dvou let a jejichž matky jsou příliš slabé na to, aby je ochránily. Samice uspějí většinou tehdy, jsou-li alespoň čtyři proti jednomu lvímu samci.
Samci pohlavně dospívají kolem věku dvou let a stávají se schopnými převzít vládu nad jinou smečkou ve věku 4 až 5 let. Stárnou a slábnou přibližně v 8 letech. Tento věk poskytuje jen malou naději pro narození a dospívání vlastního potomstva. Samci se musí začít rozmnožovat hned, jak se dostanou do smečky.
Pozorovatelé zjistili, že obě pohlaví mohou vykazovat znaky homosexuality[zdroj?]. Lví samci spolu vytvářejí pouto, vzájemně se o sebe starají a tisknou se k sobě. Samičí homosexualita byla pozorována pouze v zajetí.
Samci, dobře rozpoznatelní podle hřívy, mohou vážit 150–250 kg; samci vážící přes 200 kg jsou však poměrně vzácní. Dospělí lví samci tedy váží průměrně asi 180 kg. Samice dosahují hmotnosti 90–165 kg, zcela výjimečně i nepatrně více. Největší africký lev držený v zajetí vážil 366 kg, jednalo se však o obézního jedince.
Samci dosahují délky 170–250 cm. Samice asi 140–175 cm. Ocas měří 70–100 cm a je zakončen střapcem, který v sobě ukrývá přibližně 5 mm dlouhý bodec. V divočině se lvi dožívají až 15 let, v zajetí to může být až o deset let více.
Kožich bývá zbarven různě – od světle žluté přes načervenalou až po tmavě hnědou. Hříva samců bývá světle žlutá až černá. Břišní partie bývají světlejší, střapec na ocasu je vždy černý.
Dříve se vědci domnívali, že se podle barvy, tvaru a hustoty hřívy daly jednotlivé poddruhy odlišit, ale opak je pravdou, barva a velikost závisí hlavně na prostředí, ve kterém lev žije. Lvi, kteří žijí v prostředí s nižší teplotou (např. evropské a severoamerické zoo) mají hřívu hustější a většinou tmavěji zbarvenou. V národním parku Tsavo v Keni a v Senegalu žilo několik samců lva bez hřívy. Absence hřívy může být způsobena jak klimatickými podmínkami, tak také sexuálním dospíváním, které souvisí s produkcí testosteronu. Vykastrovaní lvi mívají hřívy menší. Velká hříva může být u lva také znakem genetického a fyzického zdraví, také mu poskytuje jistou ochranu při soubojích. Na druhou stranu se však lev více zahřívá. U některých poddruhů dávají samice přednost lvu s velkou a hustou hřívou, která bývá znakem dobré plodnosti. Je také možné, že při páření se samci s větší a tmavší hřívou jsou více aktivní, avšak tato skutečnost nebyla vědecky potvrzena.
Nejstarší fosilní nálezy kočky připomínající lva jsou známy z Tanzanie, stáří je odhadováno na 3,5 milionu let. Někteří vědci se domnívají, že šlo o původní druh lva, avšak většina se shodla na tom, že jde pouze o šelmu lvu podobnou. Nejstarší známé nálezy druhu Panthera leo byly nalezeny v Africe a jejich stáří je odhadováno na 700 000 let. Panthera leo se poprvé objevil v Evropě před 300 000 lety v Itálii jako poddruh Panthera leo fossilis. Z tohoto nálezu je také odvozený poddruh Panthera leo speleae – lev jeskynní, který se také začal objevovat před 300 000 lety. V období pleistocénu se lvi rozšířili také na území Severní a Jižní Ameriky a vznikl nový poddruh Panthera leo atrox – lev americký.
V severní Eurasii a Americe byli lvi běžní, vymřeli po skončení poslední doby ledové – asi před 10 000 lety.
Donedávna bylo rozneznáváno okolo deseti poddruhů lva. Rozdíly mezi nimi však nebyly výrazné jak po stránce morfologické, tak z hlediska molekulárních znaků. Někteří autoři proto považovali lva za monotypický druh. Rozsáhlá taxonomická revize čeledi kočkovitých (Felidae) z roku 2017 provedená pod záštitou IUCN považuje dříve rozlišované subspecie za regionální morfotypy a rozděluje druh pouze do dvou recentních poddruhů Panthera leo melanochaita (jih a východ Afriky) a Panthera leo leo (střed a sever Afriky + Indie).
Severní poddruh zahrnuje tyto populace dříve označované jako samostatné poddruhy:[zdroj?]
P. l. persica (Meyer, 1826), P. l. senegalensis (Meyer, 1826), P. l. kamptzi (Matschie, 1900) a P. l. azandica (Allen, 1924).
P. l. massaica (Neumann, 1900), P. l. bleyenberghi (Lönnberg, 1914), P. l. nyanzae (Heller, 1914), P. l. hollisteri (Allen, 1924), P. l. krugeri (Roberts, 1929).
Fosilní poddruh známý z kosterních nálezů v Německu a Itálii. V Evropě byl rozšířen ve středním pleistocénu před 500 000 lety. Podle nové studie jde pravděpodobně pouze o formu druhu Panthera spelaea.
Údajně obýval Srí Lanku, kde měl být vyhuben zhruba před 39 000 lety. Doložen pouze dvěma nálezy zubů z okolí města Kuruwita.
Dříve byly za poddruhy lva považovány také dnes samostatné fosilní druhy:
Obýval Eurasii v období před 300 000 – 10 000 lety.Poddruh je známý kromě fosilních nálezů i z jeskynních maleb, slonovinových řezeb a hliněných sošek pravěkých lidí. Podle nových studií jde o samostatný druh Panthera spelaea, jehož linie se oddělila od Panthera leo již před necelými 2 miliony let.
Jeden z nejmohutnějších známých poddruhů, obývající v pleistocénu americký kontinent od Aljašky až po Peru. Vymřel na konci pleistocénu, zhruba před 10 000 lety.
Známý z fosilních nálezů ze severovýchodní Číny. Obýval tamní oblasti zhruba před 350 000 lety. Jeho postavení v taxonomii je nejasné – bývá označován za samostatný druh, někteří vědci jej však považují za primitivního tygra či levharta nebo za poddruh lva.
V minulosti rozšířen na jihu Evropy (Balkánský poloostrov, Apeninský poloostrov, jižní Francie, Pyrenejský poloostrov). S oblibou loven starověkými Řeky a Římany. Vyhuben kolem roku 100 n. l. Jako zvláštní poddruh nepotvrzen, pravděpodobně identický buď se lvem indickým (Panthera leo persica) nebo případně se lvem jeskynním (Panthera leo spelaea).
Několik různých genetických variací lva bylo pozorováno v přírodě, o většinu se však zasloužily zoologické zahrady na celém světě.
Přestože jsou vzácní, jsou občas hlášeni v Timbavati v jižní Africe. Nejde o albíny, jejich neobvyklé zbarvení je dáno recesivním genem. Bílý lev je v nevýhodě při lovu, kvůli zbarvení může totiž být kořistí velice lehce odhalen. Mláďata i dospělí jedinci jsou čistě bílí, ne jako běžní mladí lvi, kteří na sobě mají barevné skvrny.
Bílý (z heraldického hlediska stříbrný) lev je od 12. století českým symbolem.
Lvi jsou často kříženi s tygry (většinou sibiřským nebo bengálským), vznikají kříženci, kterým se říká ligeři a tigoni (anglické složeniny slov „tiger“ a „lion“ – první část zkratky značí vždy živočišný druh samce, druhá značí druh samice). Lvi byli také kříženi s levharty a jaguáry, tito jedinci se nazývali leoponi a jaglioni.
Liger je kříženec samce lva a tygří samice. Protože jsou ze strany otce i matky potlačeny geny, které zastavují růst v určitém věku, dosahuje liger úctyhodných rozměrů a stává se tak největší kočkovitou šelmou světa. S tygrem sdílí pruhy, které má po celém těle, se lvím samcem je to zase hříva. Ligeří samci nejsou plodní, samice většinou ano. Samci mají 50% šanci že se narodí s hřívou, ale z těchto jedinců opět jen 50% získá hřívu velikostí podobnou hřívě lva.
Méně známou variací je tigon, kříženec tygřího samce a lví samice. U tohoto druhu se uplatnily geny, které potlačují růst, od obou rodičů, takže je tigon menšího vzrůstu. Samci bývají také sterilní.
Běžně lvi na člověka neútočí, není jejich přirozenou kořistí, avšak někdy je hlad dovede i do blízkosti lidských obydlí a člověk se poté stává snadno dostupnou kořistí. Lvi nejsou tak agresivní jako třeba bengálští tygři nebo levharti, kteří mají na svědomí větší počet lidských obětí. Nejznámější útok na člověka se stal v roce 1898, kdy se v keňské oblasti Tsavo stavěla železnice. Dva bezhříví lvi začali útočit na stavební dělníky pocházející převážně z Indie. Dělníci postavili obranné ploty s pochodněmi, aby se lvi nedostali do tábora, avšak ani ty je nedokázaly zadržet. John Henry Patterson, který vedl stavbu, zkoušel v noci vylézt na strom a lvy zabít, avšak bezúspěšně. Než se lvy podařilo zastřelit, stihli zabít možná až 135 lidí.
Jsou rovněž zaznamenány útoky lvů v zajetí, statisticky na člověka útočí lev v zajetí častěji než ve volné přírodě.
Lev je zapsán na červeném seznamu IUCN v kategorii zranitelný.
Kočka domácí (Felis catus, dříve například Felis silvestris catus) je domestikovaná forma kočky plavé(divoké), která je již po tisíciletí průvodcem člověka. Stejně jako její divoká příbuzná patří do podčeledi malé kočky, a je typickým zástupcem skupiny. Má pružné a svalnaté tělo, dokonale přizpůsobené lovu, ostré drápy a zuby a vynikající zrak, sluch a čich. Kočka domácí vždy sloužila člověku především jako lovec hlodavců, uplatňuje se také jako společník a mazlíček člověka.
V některých oblastech Číny je konzumováno/konzervováno kočičí maso, ve třetím světě je kočka domácí rovněž kožešinovým zvířetem a výrobky z kočičí kožešiny se dostávaly i na evropský trh. V červnu 2007 byl však dovoz kočičí kůže a kožešiny do Evropy zakázán.
Člověk rozšířil kočku domácí prakticky ve všech kontinentech (s výjimkou Antarktidy), na mnoha místech zpětně zdivočela.
I domácí kočka je obvykle velmi efektivním a schopným lovcem, který dokáže ve svém okolí zahubit velké množství drobných obratlovců (především hlodavců a jiných savců, ale také ptáků, plazů, ryb a dalších).
Divokým předkem domácích koček byla zřejmě kočka divoká, přesněji její africký (pod)druh kočka plavá, dále snad i kočka divoká evropská a asijská kočka stepní. První kočky se do blízkosti lidí dostaly před 10–12 tisíci lety, v době, kdy začala vznikat první trvalá lidská sídla, ale až z doby před 8 000 lety pocházejí první důkazy existence ochočených koček, a to z dnešního Turecka (oblast Anatolie) a z Kypru.
Kolem roku 3000 př. n. l. se kočka stala významnou součástí života v Egyptě, dokladem jsou obrazy koček na stěnách hrobek, sošky koček a jejich mumie. Pro zemědělce měla kočka obrovský význam jako lovec hlodavců, kteří ohrožovali skladiště obilí a potravin.
Staří Egypťané kočky uctívali jako božstvo a věřili, že mají moc chránit člověka před zlem. Přítomnost kočky v domě znamenala požehnání. Nejposvátnější byly černé kočky chránící egyptské chrámy. Nálezy mumifikovaných kočičích těl a kočičích amuletů, například i v hrobech faraónů dokládají kultovní uctívání koček v Egyptě, kde měly i svou vlastní bohyni – Bastet, která byla zobrazována jako malá kočka se lví hlavou a později jako žena s kočičí hlavou. Vrchol jejího uctívání spadá do období kolem roku 500 před naším letopočtem. Bastet byla kromě jiného i bohyní vycházejícího Slunce, Měsíce, plodnosti a štědrosti. Poblíž chrámu ve městě Bubastis, jehož byla Bastet ochránkyní, bylo objeveno obrovské kočičí pohřebiště. Slunečního boha Ra vzývali Egypťané rovněž v kočičí podobě. Zabití kočky se trestalo smrtí a uhynulé kočky byly balzamovány. Egypťané nepovolovali vývoz koček z Egypta, ale díky fénickým obchodníkům se kočky přesto rozšířily do celého Středomoří. První doklady o kočkách v Evropě nacházíme na řeckých vázách z 5. století př. n. l. V Řecku byla kočka dávána do spojitosti s bohyní Afroditou a Artemis, jejíž kult částečně splynul s kultem Bastet.
Kočka domácí byla domestikována také v Asii, asi 1000 let př. n. l. začal jejich chov v Číně a od začátku letopočtu také v Indii. V Indii byla uctívána v podobě bohyně Šašthí, ochránkyně malých dětí a šestinedělek. Indové však věří, že chlupy, které kočce línají, mohou rituálně znečistit člověka, který si s kočkou hraje. V Číně byly kočky pod ochranou buddhismu, byly spojovány s chudobou a mnišstvím, zároveň měly mít moc před chudobou chránit. Na druhou stranu Číňané dodnes příležitostně kočky chovají i pro kožešinu a maso, které se jí hlavně v okolí Kantonu, čtvrté zvíře v čínském zvěrokruhu je obvykle známo jako zajíc či králík, může jím však být i kočka. Tento rozpor vznikl proto, že kočka i králík se v čínštině označují shodným názvem mao. V Číně je stejně jako v Evropě známa také pověra, že černé kočky přinášejí smůlu.
Za vlády římského císaře Octaviana Augusta se dostaly kočky do Říma, kde se staly ozdobou salonů bohatých Římanů. Brzy však se dostaly i do nižších vrstev a římští legionáři si je brali na svá vojenská tažení na sever a tak se kočky dostaly i do Velké Británie. Do 10. století našeho letopočtu byly kočky považovány za hodné ochrany, za přinášející štěstí a v mnohých krajinách (Anglie, Skotsko) byl vydán zákaz jejich zabíjení včetně stanovení pokuty za zabití. Římané převzali kult bohyně Artemis; kterou nazývali Diana, ale ke kočkám zastávali spíše praktický přístup jako k lovcům hlodavců.
Další „kočičí“ bohyně je skandinávská bohyně čarodějnictví a lásky Freya, která vlastnila kočár tažený kočkami, ovšem divokými. Ještě v 19. století se místy v Německu či Dánsku doporučovalo dívkám, které se chtěly šťastně vdát, aby dobře pečovaly o svou kočku – Freyno zvíře. Kladný vztah ke kočkám má islám, prorok Mohamed měl totiž kočku jménem Muezza, kterou velmi miloval. Na začátku středověku se kočky dostaly z Číny do Japonska, kde měly za úkol ochraňovat zámotky bource morušového nebo chránit staré rukopisy v chrámech před potkany. Japonci však také věřili, že se kočka, která se dožije sta let, promění v čarodějnici. Proto v japonských pohádkách často vystupují čarodějnice, které se teriantropicky proměňují v kočky.
V Evropě byla kočka ceněným zvířetem i v raném středověku. Nařízení Karla Velikého v 9. století uvádí kočku mezi zvířaty, která mají být chována v každém selském či klášterním dvoře. Kočka byla chráněna přísnými zákony. Například v 11. století ve Walesu měl ten, kdo by zabil či ukradl kočku z knížecích sýpek, zaplatit tolik obilí, kolik je třeba k zasypání kočky, která visí za ocas a čenichem se dotýká země. Křesťané na kočky původně nahlíželi kladně. Podle jedné legendy kočka zahřívala a chránila Ježíška v jesličkách, za což ji Panna Maria vděčně pohladila po hlavě. Typická kresba na hlavě mourovatých koček proto byla pokládána za stopu tří prstů Matky Boží. Kočka je v katolické ikonografii atributem svaté Gertrudy. Od 13. století se pohled na kočku radikálně změnil s příchodem inkvizice. Tehdy se vše, co předtím na nich lidé obdivovali (pružné pohyby, individualita a nezávislost), stalo podezřelým. Inkvizice vyhlásila kočku za posedlou zlými duchy, protože má v očích pekelný oheň, a za spojence čarodějnic a ďábla. V té době začaly být kočky upalovány spolu s čarodějnicemi, černá kočka se stala symbolem ďábla a například papež Řehoř IX. vyhlásil černé kočky za ďábelská stvoření, která chovají pouze kacíři a čarodějníci. Na konci 15. století další papež, Inocenc VIII., přikázal, aby byla společně s čarodějnicí upálena i její kočka. Pronásledování koček bylo na vrcholu v 16.–17. století, kdy byly kočky věšeny, přibíjeny na vrata nebo upalovány v koších (zvláště ve Francii a dnešní Belgii). V belgickém městě Ypres se každoročně druhou středu v květnu koná slavnost Kattenstoet. Zatímco ve středověku a raném novověku při ní byly kočky upalovány a shazovány ze zvonice, v 19. století tyto kruté praktiky zanikly a dnes se jedná naopak o oslavu koček. Kočky měly mít schopnost ovládnout mrtvé tělo a proměnit je v upíra. Přes pronásledování koček v raném novověku používali námořníci kočky na svých lodích pro lov myší a krys. Např. v britském námořnictvu v 18. stol. vznikla „oficiální funkce“ lodních koček, majících status člena posádky. Lodní kočky existovaly ještě ve 20. stol. Jedna z nich jménem Jenny se plavila i na Titanicu.[zdroj?] Takto se postupně kočky dostaly do Severní Ameriky, Austrálie a na Nový Zéland. S nástupem osvícenství se situace koček znovu obrátila, v období baroka a především rokoka se staly ozdobou salonů. Postupně se však obyčejná kočka jevila příliš obyčejnou a začalo její šlechtění. V 17. století přivezl cestovatel Pietro della Valle do Itálie první dlouhosrsté kočky z perské provincie Chorasán. V 18. století byly všechny dlouhosrsté kočky nazývané angorské podle Ankary, dnešního hlavního města Turecka, postupně se však ustálilo rozdělení na kočky angorské, perské a vanské.
Systematický chov koček existuje v Evropě asi 150 let. První výstava koček se konala v Crystal Palace v Londýně v roce 1871. Objevilo se na ní i několik exemplářů siamské kočky, v té době poprvé dovezené do Evropy. Výstavu zorganizoval spisovatel a malíř Harrison Weir, který také sepsal standardy a byl jedním z posuzovatelů. V roce 1887 byl v Londýně založen Národní klub chovatelů koček, který začal pořádat pravidelné výstavy. V roce 1895 byla uspořádána první výstava koček také ve Spojených státech.
Další organizace na sebe nenechaly dlouho čekat: roku 1898 byl ve Velké Británii založen Klub koček, o pět let později vznikla Asociace chovatelů koček, CFA. V roce 1910 přibyl Řídící výbor chovatelů koček (GCCF), v roce 1949 Mezinárodní felinologická federace, FIFe, která je v současnosti hlavní organizací chovatelů koček v Evropě včetně ČR. Existuje však celá řada dalších chovatelských spolků.
Ve Spojeném království některé kočky žijící v sídle premiérů, Downing Street, získaly titul „Vrchní myšilov úřadu vlády“.
Kočky domácí jsou si, navzdory dlouhému období domestikace, navzájem stále velmi podobné. Obecné rysy stavby těla jsou stejné – kočka má dlouhé tělo s relativně krátkými končetinami, krátký krk, poměrně širokou a krátkou hlavu a středně dlouhý ocas. V kohoutku je kočka vysoká asi 30 cm, délka těla včetně ocasu činí pak kolem 80 cm. Kocouři jsou větší než samice a váží asi 3,5–8 kg, hmotnost koček se pohybuje od 2,5–5 kg. Srst je obvykle krátká, rovná a přilehlá.
Ačkoliv je kočka domácí domestikovaná forma kočky divoké, její teritorium se neliší od kočky divoké. Mláďata vrhá a vychovává na suchých místech, obvykle ve stodolách nebo v jiných, podobných hospodářských objektech. Lovit chodí především v noci, protože má větší pravděpodobnost, že vyhledá potravu. V jejím jídelníčku jsou především drobní hlodavci a ptáci. Proto se při lovu pohybuje především na polích a zahradách nebo na stromech. Kočky, které jsou pravidelně krmeny, loví hlavně pro zábavu a často mají ve zvyku ukazovat člověku své úlovky. Ve dne kočka často odpočívá především na místech, kde se cítí v bezpečí, tzn. na vyvýšených teplých místech jako jsou stromy, trámy na půdách apod. Denně prospí až 16 hodin.
Existují tři základní tělesné typy koček: zavalitý typ, který se vyznačuje kratším a kompaktním tělem, hlubokým hrudníkem, širokou zádí, krátkou a kulatou hlavou s plochým obličejem a krátkými končetinami. Typickými plemeny tohoto typu jsou perská a exotická kočka a britská krátkosrstá kočka. Podobný je svalnatý typ, který se někdy zahrnuje pod typ zavalitý. Je pro něj typické dobré osvalení, delší končetiny než u předešlého typu a ne tak kulatá hlava. Tento typ je nejčastějším tělesným typem kočky. Zcela odlišný je útlý typ, nazývaný též štíhlý či orientální typ kočky. Kočky tohoto typu mají štíhlé tělo, protáhlou klínovitou hlavu a dlouhé nohy. Extrémně štíhlý typ je typickým znakem současných siamských či orientálních koček.
Existují i názory, že zavalitý a svalnatý typ kočky jsou znakem potomků kočky divoké evropské, zatímco útlý typ pochází z kočky plavé. Mezi jednotlivými tělesnými typy existují plynulé přechody. Některá plemena koček se díky selekci stavbou těla výrazněji odlišují, např. japonský bobtail má zkrácený a deformovaný ocas. Americký curl a skotská klapouchá kočka se pak vyznačují změnami ušních boltců. Plemeno munchkin má zase geneticky zkrácené končetiny, podobně jako jezevčík, a stejně jako u nich se jedná o geneticky fixovanou chondrodysplazii. Občas se vyskytují také kočky s polydaktylií, které mají více než pět prstů na každé noze.
Kočka je především dokonalý predátor – má ostré smysly, dokáže se potichu plížit i vyvinout velkou rychlost (udává se 48 km/h) a je vyzbrojena zuby a zejména drápy k usmrcení kořisti.
Hlava kočky je spíše široká a krátká, mezi jednotlivými plemeny však existují poměrně velké rozdíly v jejím tvaru: britské, exotické a perské kočky (obecně zavalitý typ) mají hlavu nápadně kulatou, evropská krátkosrstá, mainská mývalí kočka či turecká angora se vyznačují mírně protáhlejší hlavou, orientální kočky mají lebku velmi protáhlou. Ještě větší rozdíly jsou v nasazení uší či utváření stopu. Vždy jsou nápadné velké čelisti a oči.
Kočka je prstochodec, došlapuje na spodní plochy prstů, které jsou vybaveny měkkými polštářky. Na předních končetinách má kočka pět, na zadních čtyři prsty. Drápy jsou zatažitelné a při chůzi skryté v kožních záhybech. To kočce umožňuje tichý pohyb, který je důležitý pro úspěšný lov. Mimovolným důsledkem je fakt, že stopy kočkovitých šelem díky tomu lze snadno odlišit od stop šelem psovitých. Drápy na předních nohách si kočka obrušuje pravidelným škrabáním, zejména o dřevěné předměty (v přírodě to jsou hlavně stromy), zadní si okusuje.
Kůže kočky je kryta srstí, jediná neosrstěná místa jsou nosní zrcátko, polštářky tlapek a bezprostřední okolí struků, genitálií a konečníku. Srst kočky je tvořena až 20 000 chlupy na centimetru čtverečním. U koček se vyskytuje několik typů srsti – krátkosrstá kočka má po celém těle krátkou a přilehlou srst, polodlouhosrsté a dlouhosrsté mají srst delší a zpravidla jemnější. V chovu ušlechtilých koček se udržují i mutace podmiňující zvlněnou srst, jakou mají kočky typu rex, drátovitou srst, která je plemenným znakem americké drsnosrsté kočky, či úplnou bezsrstost sphynxů. Dlouhosrsté kočky línají po celý rok, krátkosrsté pak hlavně na jaře, kdy se zbavují zimní srsti.
Na zbarvení srsti se podílí devět lokusů: A, aguti, který způsobuje nestejnoměrnou pigmentaci chlupu; B, který ovlivňuje plné černé zbarvení; C, který řídí plné zbarvení či odznaky; D, který řídí případné ředění barvy; I, inhibitor zbarvení chlupu; O, lokus pro zrzavé zbarvení; S, lokus, který způsobuje bílou skvrnitost; T, který má na svědomí kresbu srsti; a konečně W, který způsobuje bílou barvu srsti. Kombinace těchto genů vytváří až 235 barevných variet domácí kočky.
Základními barvami srsti kočky domácí jsou černá, červená, čokoládová a skořicová, ředěním těchto barev vzniká modrá, želvovinová, lila a plavá. Bílá se za základní barvu nepovažuje, jde o nedostatek pigmentu. Výsledné zbarvení kočky je ovlivňováno také kresbou, která je tvořena interakcí alely A a T. Rozeznáváme čtyři druhy kresby: habešská, při které je srst na těle tvořena pískově žlutými chlupy s černými proužky, a která je typická právě pro habešské kočky, mramorovaná kresba, která je typická třemi hřbetními pruhy a oválnou kresbou na bocích těla, tygrovaná kresba a tečkovaná kresba, které je jediným povoleným zbarvením ocicatů a egyptských mau.
Působením genů albinotické série, které omezuje tvorbu pigmentu v srsti, kůži i oční duhovce, vzniká siamské a barmské zbarvení. Tělo kočky je světlé až bílé, na koncových částech těla (končetiny, ocas, uši) se pigment vytváří. Oči koček se siamským zesvětlením jsou vždy modré, oči barmských koček jsou jantarové. Křížením těchto dvou typů zbarvení vzniká jejich přechod, zvaný tonkinské zbarvení.
Dospělá kočka má 244 kostí a 512 svalů. Kostra kočky se skládá z lebky, páteře, žeber s hrudní kostí a kostí končetin. Spojení pákovité stavby zadních končetin a silných zádových svalů umožňuje kočce velice rychlý start a mohutné skoky, není však vhodné pro dlouhodobý výkon.
Velice pružnou páteř z volně spojených obratlů umožňující ohnutí těla prakticky o 180 stupňů tvoří 7 krčních, 13 hrudních a 7 bederních obratlů, kost křížová (ze 3 srostlých obratlů) a obvykle 20–26 obratlů ocasu. Lebka kočky je středně dlouhá, s dobře vyvinutou mozkovnou a silnými čelistmi.
Kočka domácí má úplný sekodontní chrup, který umožňuje potravu trhat, ale ne žvýkat. Mléčný chrup kočky obsahuje 26 zubů. Koťata se rodí jako bezzubá, zoubky se prořezávají 10–30 dní po narození. Výměna mléčného chrupu za trvalý probíhá obvykle od 3. do 6. měsíce věku. Trvalý chrup se skládá z 30 zubů, přičemž z horní čelisti jich vyrůstá 16, z dolní 14. Skus je klešťovitý, to znamená, že řezáky obou čelistí se dotýkají řeznými plochami. Při posuzování pravidelnosti skusu u šlechtěných plemen koček se povoluje tolerance 2 mm. Větší odchylky se označují za předkus či podkus a jsou nežádoucí. Vzhledem k možné dědičné podmíněnosti se jedinci s předkusem či podkusem vyřazují z chovu.
Kočka domácí má výborně vyvinuté smysly (zrak, sluch i čich). Oproti člověku má sice menší zorné pole (205 stupňů oproti 220 stupňům u člověka), vidí však ostřeji a v šeru ji napomáhá tapetum lucidum, vrstva buněk nacházející se na cévnaté vrstvě za sítnicí, které odrážejí dopadající světlo. Tato schopnost způsobuje charakteristický zlatozelený svit, který lze v očích kočky za šera pozorovat. Na světle se kočičí zornice stáhne do úzké štěrbiny. Kočka vnímá některé barvy, v jejím světě je však nejdůležitější pohyb a barvy nehrají důležitou roli.Kočka nejlépe vidí dívá-li se do vzdálenosti 2-6 metrů.
Kočky mají výborný sluch, díky kterém slyší lépe než pes i člověk, čemuž napomáhají pohyblivé ušní boltce, díky důmyslnému osvalení je může otáčet až o 180°, a to nezávisle na sobě. Kočka domácí má schopnost přesně rozlišit, odkud daný zvuk vychází. Spodní hranice slyšení je asi 30 Hz, tedy stejně jako u člověka, horní hranice je pak asi o dvě oktávy výše než u lidského sluchu, 45 kHz.
Nosní sliznice kočky obsahuje asi 200 miliónů čichových buněk. Čich slouží kočce k nalezení kořisti, k orientaci v prostředí a ke komunikaci s ostatními kočkami. Kočka domácí má zachovaný Jacobsonův orgán, kterým může také přijímat určité pachy, jako jsou feromony vylučované říjícími kočkami.
Chuť je těsně spojená s čichem. Zajímavé je, že kočky nemají schopnost vnímat sladkou chuť. Hmat je ze všech smyslů nejméně vyvinut. Nejcitlivějším místem na těle kočky je jazyk, dále čenich a tlapky. Na tlapkách jsou citlivé receptory vnímající vibrace, díky kterým může kočka zaznamenat i nepatrné chvění. Schopnost koček předpovídat zemětřesení je zřejmě dána právě touto citlivostí. Kočka domácí má dále na hrudních končetinách a na obličeji citlivé hmatové vousy, které ji umožňují orientaci i v naprosté tmě. Kočka je do značné míry necitlivá vůči vysokým teplotám – povrch rozehřátý na 44 °C již člověku připadá jako horký a dotyk vnímá jako bolest, kočka teplotu povrchu vnímá jako nepříjemnou až při 52 °C.
Kočka domácí je teplokrevný živočich, její vnitřní tělesná teplota je 38,0–39,5 °C, měří se obvykle v konečníku lékařským teploměrem. Koťata a mladí jedinci mají tělesnou teplotu trochu vyšší, dospělí kastráti naopak trochu nižší. Dechová frekvence zdravé kočky, v klidu při pokojové teplotě, se pohybuje od 20 do 30 nádechů za minutu, tepová frekvence se pohybuje mezi 110 až 130 tepy za minutu.
Je to tvor s krepuskulární aktivitou a přirozeně je nejaktivnější večer a v brzkých ranních hodinách. Denně prospí 12–16 hodin, přičemž platí, že útlý, orientální typ je aktivnější než typy zavalité.
Kočky žijící divoce se dožívají v průměru 3–5 let, zatímco doma chované kastrované kočky až 15 let. Guinnessova kniha rekordů uznává jako nejstarší kočku Creme Puff, která se narodila 3. srpna 1967 a dožila se 38 let. Na věk dožití kočky působí mnoho faktorů – její zdraví, výživa a i to, jestli chodí ven a vystavuje se tak nebezpečí úrazu. Podle statistik se kastrovaná zvířata dožívají delšího věku než nekastrovaná, která mají sklon více se toulat.
Většina koček pohlavně dospívá v 7. až 9. měsíci, kočky obvykle dospívají později než kocouři. U některých jedinců může dojít k pohlavní dospělosti už v 6 měsících věku, naopak u některých plemen, zvláště větších, dochází k pohlavní dospělosti až po jednom roce věku jedince. Časnější nástup stimuluje styk s již cyklujícími kočkami či kocoury. Protože kočky tělesně dospívají později, než dojde k dospělosti pohlavní, neměly by se nakrývat před dosažením alespoň 12 měsíců věku.
Kočky mohou mít dva vrhy ročně, v jednom vrhu může být až deset koťat.
Kočka domácí je sezónně polyestrické zvíře, k říji dochází v průběhu celého roku vyjma zimy. Pouze v případě horkého léta může být říje omezená jen na jaro a podzim. Říje trvá u koček zhruba 7 dní, ale její délka může být u konkrétních jedinců velice variabilní (zpravidla se však vejde do 3–15 dnů). Období mezi jednotlivými říjemi může být pouze tři týdny až měsíc. Klasickými příznaky říje jsou neklid, protahování se, otírání se o nohy chovatele, nepravidelný a snížený příjem potravy a vytrvalé snahy uniknout ven za kocourem. Při silnějším pohlazení po zádech se většina koček staví do pářícího postoje (přední končetiny natažené vpředu, hrudník se dotýká země, pokrčené zadní nohy posunuté pod břichem a ocas nahoře nebo na straně). Kocouři v období říje projevují taktéž neklid, jsou více cítit a ve zvýšené míře značkují močí své teritorium.
Volně žijící kočky ohlašují říji močí a naléhavým voláním, na které často odpoví více kocourů. Kočka se otírá o předměty a válí se po zemi. Kocouři přilákáni pachem a voláním říjící se samice bojují o právo se pářit. Někdy stačí jen ritualizovaná agrese, velmi často však dojde i k fyzické konfrontaci. S kočkou se často spojí jen jediný, nejsilnější kocour z celé skupiny, i když výjimkou není ani superfekundace, což je jev, při kterém je kočka během jedné říje oplodněna více kocoury a v jednom vrhu jsou koťata různých otců.
Když je kočka připravená k páření, dá to kocourovi najevo tím, že zaujme pářící postoj. Koitus trvá jen několik sekund a skončí násilným odstrčením kocoura kočkou, kočka může kocoura i napadnout. Během styku s kocourem teprve drážděním samičích pohlavních cest dojde k ovulaci (provokovaná ovulace). Nespáří-li se kočka, říjový cyklus se vrací zpět do proestru a další říje může nastat už za další týden.
U kočky může říje nastat i v průběhu březosti, kočka se může pářit a výsledkem je superfetace, kdy jsou v děloze kočky plody různého stáří.
Březost u kočky domácí trvá přibližně 9 týdnů, fyziologická délka březosti počítána od krytí se pohybuje v rozmezí od 56 do 71 dní, průměrně 65 dní. Za rok může být kočka březí i dvakrát a porodit může 5 až 10 koťat.
Březí kočky bývají klidnější a přijímají více potravy. Prvním příznakem březosti je ztmavnutí struků, které se objeví za 2–3 týdny po krytí. V druhé třetině březosti je u většiny koček vidět zvětšené břicho a slabiny. Mléčné žlázy bývají zvětšené a překrvené, patrné v srsti. V poslední třetině březosti je, zvláště při větším počtu mláďat, břicho nápadně zvětšené. Již kolem 26.–30. dne březosti je možná diagnostika pomocí ultrazvukového vyšetření kočky. U koček, které se sice pářily, ale nezabřezly, se totiž může objevit falešná březost, pseudogravidita, která věrně připomíná březost skutečnou. Tento stav je způsoben tím, že došlo k ovulaci a hormonální vyladění organismu odpovídá skutečné březosti, ale bez přítomnosti plodů v děloze. Místo porodu končí říjí, která nastane v době očekávaného porodu nebo dříve.
V posledních dnech před porodem dochází k výraznému zvětšení mléčných žláz, uvolnění pánve a ke zduření vulvy. Kočka může být neklidná, vyhledává tmavá a tichá místa k vrhu. Délka porodu je individuální a záleží mimo jiné na velikosti vrhu, může trvat až 24 hodin. Obyčejně se rodí 4 až 6, ale také až 10 koťat.
Koťata se rodí slepá a hluchá, osrstěná. Hmotnost se pohybuje okolo 57–114 gramů. Koťata mají hned po narození vyvinutý čich a hmat, tyto dva smysly používají k nalezení bradavky matky. Oči se jim otevírají po 5 dnech, sluch je vyvinutý až po 2 týdnech. Chodit začnou přibližně za 20 dní.
Hned po porodu se matce začne vylučovat mlezivo (kolostrum), první potrava pro novorozená koťata. Teprve později jsou koťata krmena mlékem. Kočičí mléko je albuminové, neobsahuje kasein a jen malé množství laktózy, proto je kravské mléko jako náhradní potrava pro koťata nevhodné a nebezpečné. Náhradním řešením pro krmení koťat, která ztratila matku, jsou specializované mléčné náhražky nebo v nouzi kondenzované mléko, ředěné vlažnou vodou.
| Druh mléka | Voda (%) | Tuk (%) | Bílkoviny (%) | Sacharidy (%) | Popel (%) |
|---|---|---|---|---|---|
| Lidské mléko | 87 | 4,8 | 1,5 | 6,4 | 0,3 |
| Kočičí mléko | 82 | 3,3 | 9,1 | 4,9 | 0,6 |
| Kravské mléko | 88 | 3,7 | 3,2 | 4,7 | 0,7 |
Koťata podporují produkci mléka masírováním okolí bradavek („mléčný krok“) a předením. Silnější jedinci obvykle vyhledávají přední páry bradavek, v nichž je produkce mléka intenzivnější. Pijí několikrát denně, zbytek času prospí. Kočka koťatům masíruje břicho, anální otvor a genitálie, čímž podporuje vylučování moči a trusu. Koťata sama ještě nejsou schopna samostatného vylučování. V této fázi koťata rychle rostou a po týdnu by měla zdvojnásobit svojí porodní váhu.
Koťata otvírají oči kolem 10. dne věku. V té době váží okolo 200 gramů. Začínají vnímat svoje okolí a aktivně ho prozkoumávat. Učí se pohybovat a od třetího týdne se objevují první hry, při kterých se učí běhat, skákat, plížit se a lovit, koťata poznávají okolí. Na konci prvního měsíce věku váží okolo 300 gramů a začínají se sama čistit. V tomto období je chovatel může začít přikrmovat. Koťata jsou čistotná a už v tomto věku se mohou naučit používat kočičí toaletu.
Období mezi pátým až sedmým týdnem je důležité pro socializaci koťat. Koťata si vytvářejí vztah k vlastnímu druhu a k druhům, se kterými přicházejí do styku. Koťata, která v tomto období neměla kontakt s člověkem, se budou lidem celý život vyhýbat a nikdy z nich nevyrostou přítulné kočky, na rozdíl od koťat, která měla v tomto období možnost socializace na člověka. Ve věku deseti týdnů už jsou koťata vůči novým věcem obezřetnější a jejich povahy jsou plně vyvinuté.
Ve třech měsících jsou již plně odstavená. Dvanáct týdnů věku je u ušlechtilých plemen koček doporučený věk odběru koťat a jejich prodeji novému majiteli. V tomto věku jsou koťata velmi hravá a učí se sociálnímu chování. Ve volné přírodě, kde koťata zůstávají s matkou, ji následují při každodenních činnostech a učí se samostatně lovit. Okolo pátého měsíce věku dojde k výměně zubů.
Po dosažení pohlavní dospělosti vyniknou pohlavní rozdíly mezi kočkou a kocourem. Kocour bývá větší, má širší krk a větší hlavu. Kočky bývají menší a jejich hlava má tvar trojúhelníku (záleží však na plemeni). Nekastrovaný kocour je teritoriální a svůj revír si značí močí a otíráním se o předměty. Ze svého teritoria vyhání vetřelce. Na rozdíl od kočky se toulá a při hledání samice v říji může strávit několik dní mimo domov. Revír nekastrovaného kocoura je asi třikrát větší než teritorium nekastrované kočky. Kočky nesnášejí změnu prostředí a nerady cestují, při hrách ale nejsou tak agresivní jako kocouři. Po kastraci se však značná část povahových rozdílů mezi kocourem a kočkou ztratí.
Kastrace koček je jediný spolehlivý způsob, jak u koček chovaných v bytě eliminovat říji a její projevy (rozstřikování moči, hlasové projevy) a jak u divoce žijících koček nebo koček s výběhem zamezit produkci nežádoucího potomstva. Kastrované kočky mají větší průměrnou délku života, drží se více doma, jsou přítulnější, mazlivější a klidnější. Není pravda, že kastrovaná kočka ztratí schopnost lovit myši, tloustnutí kastrátů je spíš než přímý důsledek kastrace následkem sníženého energetického výdeje jedince. Kastrace se kromě koček chovaných doma používá také na kočky volně žijící venku.
Ovariohysterektomie je kastrace koček, samic. Jedná se o chirurgické odstranění vaječníků, vejcovodů a dělohy. Zákrok se provádí v narkóze a kočka se po ní zotavuje několik dní.
Kastrace kočky vede k odstranění všech doprovodných projevů řije, kočka už nikdy nebude mít koťata. Kastrace je spolehlivou ochranou proti nemocem pohlavních orgánů (pyometra, rakovina dělohy aj.), výzkumy ukazují, že výrazně zmenšuje riziko výskytu rakoviny mléčné žlázy. Existuje alternativní řešení kastrace, a to sterilizace. Ta spočívá v podvázání vaječníků; sterilizace však neovlivňuje hormonální hladinu, kočka stále bude mít říji, i když nebude moci zabřeznout. Sterilizace také nemá žádný efekt jako ochrana před rakovinou. Současně může dojít i ke vstřebání podvazujícího materiálu a tím obnovení fertility kočky.
Orchiektomie je kastrace kocourů. Jde o chirurgický zákrok, při kterém se odstraní varlata, nadvarlata a část chámovodu. Tento zákrok by se měl provádět až v pohlavní dospělosti kocoura, ve věku kolem jednoho roku. Brzká kastrace může vést ke tvorbě močových kamenů, protože močová trubice neměla čas se pořádně vyvinout a rozšířit. Také může dojít k nevyvinutí sekundárních pohlavních znaků, které odlišují kočku od kocoura (větší vzrůst, tzv. kocouří hlava).
Vzhledem k relativní jednoduchosti zákroku je kocour do 24 hodin po kastraci v původní kondici. Do dvou měsíců po kastraci je však ještě schopen zplodit potomstvo, protože při kastraci nedojde k odstranění všech spermií z vývodných pohlavních cest. Kastrace odstraňuje nežádoucí projevy říje jako toulání, vyhledávání koček v říji, značkování teritoria a upravuje intenzivní zápach moči. Kastráti jsou klidnější a raději se zdržují doma, nemají potřebu bojovat o teritorium či kočky.
Díky šlechtění (plemenitbě, chovu) vznikla celá řada jednotlivých plemen kočky domácí, která se navzájem liší nejenom barvou srsti a její kvalitou, ale i stavbou těla, velikostí a barvou očí i povahovými vlastnostmi. I v současné době vznikají nová plemena koček. Šlechtění koček si vyžaduje znalosti o daném plemeni (znalost uznaného standardu vyhlášeného FIFe, případně jiných organizací, které dané plemeno uznávají. Zároveň je třeba být členem nějakého klubu chovatelů, který svými vnitřními předpisy usměrňuje pravidla chovu koček s průkazem původu.
Do chovu jsou v dnešní době připuštěni pouze jedinci odpovídající platnému standardu. To, zda jedinec standardu odpovídá, určí na výstavě posuzovatel. Každá základní organizace chovatelů koček stanoví ve svých předpisech chovatelům určitá práva a povinnosti, specifikuje zásady plemenitby daného plemene, které chovatel musí dodržovat a taktéž určuje podmínky, po jejichž splnění je možné jedince zařadit do chovu (určuje kolik a jakých výstav s jakým hodnocením musí jedinec absolvovat, jaký musí být jeho zdravotní stav a věk atd.) Na dodržování těchto předpisů dohlíží poradce chovu (zkušený chovatel, který má pravomoc vystavovat příslušné dokumenty, pomáhá jednotlivým chovatelům a dohlíží na jejich činnost).
V současné době se často hovoří o takzvaném týrání chovem – což je situace, kdy se u zvířat přešlechťují některé fyziologické znaky do té míry, že zvířatům znemožňují normální život. Jedná se například o perské kočky a další exotické kočky, které mají na základě deformovaného nosu a tlamy dýchací potíže. Toto týraní není doposud právně zakázáno a je tudíž na jednotlivých chovatelských organizacích, jak se k tomuto problému postaví.
Ara (Ara) je rod papoušků čítající osm žijících a minimálně jeden vyhynulý druh. Název tohoto rodu vytvořil francouzský přírodovědec Bernard Germain de Lacépède v roce 1799.
Arové jsou velcí papoušci s dlouhými ocasy, dlouhými úzkými křídly a jasně zbarveným opeřením obývající zejména tropické deštné lesy na území Střední a Jižní Ameriky. Společným znakem všech zástupců tohoto rodu je také neopeřené místo kůže kolem očí. Většina arů je velmi populárních jako domácí mazlíčci a populace řady z nich je právě díky nelegálnímu odchytu ptáků z volné přírodě značně ohrožována. Podobně jako většina ostatních papoušků se živí zejména různými semeny a plody a hnízdí ve stromových dutinách.
Arové jsou velcí papoušci, kteří mají délku v rozmezí od 46–90 cm a jejich hmotnost je od 285 do 1708 gramů. Nejmenší druh z rodu arů je ara malý (Ara severus), naopak největší je ara zelenokřídlý (Ara chloropterus). Křídla arů jsou dlouhá a úzká, typická pro druhy papoušků, kteří cestují na velké vzdálenosti. Mají masivní směrem dolů zakřivený zobák a neopeřené světlé místo kolem očí. U většiny druhů je zobák celočerný, ale některé výjimky mohou mít jinak zbarvený horní a jinak dolní zobák.
Barvy peří arů jsou pestré a liší se u každého druhu. Arové jsou pestře a různorodě zbarvení, s dlouhými ocasními pery. Čtyři druhy jsou převážně zelené, dva druhy jsou většinou modré a žluté, a tři druhy (včetně jednoho zaniklého) většinou červené. Co se barvy peří týče, pak zde není žádný pohlavní dimorfismus, tedy žádné rozdíly mezi pohlavími.
Arové se vyskytují v oblastech od Mexika až po Argentinu. Avšak nejhojnější jsou v amazonském pralese, Panamě a na kolumbijské hraniční oblasti. Sedm druhů se pravidelně nachází i v Bolívii. Asi nejrozšířenějším (avšak ne nejpočetnějším) druhem je ara arakanga (Ara macao). Na druhé straně, nejméně rozšířený druh je ara kaninda (Ara glaucogularis) a ara červenouchý (Ara rubrogenys). Celkový rozsah a populace mnoha druhů klesla v důsledku lidské činnosti, především pak kvůli lovu na ary a ničení přirozeného prostředí pro tyto papoušky.
Tito papoušci jsou poměrně adaptabilní, nicméně, na své stanoviště mají neměnné nároky; třeba to, že preferují vlhko před suchem. Jejich přirozené stanoviště by ale mělo mít i dostatek vysokých stromů s plody, kterými se ary živí. V zajetí to samozřejmě není nutností, pokud jim chovatel sám dodává dostatek potravy.
V rámci jejich dosahu mohou cestovat poměrně daleko při hledání potravy. Nepodnikají ale rozsáhlé migrace.
Podobně jako většina papoušků, i ary se živí semeny a plody. Konkrétní druh stravy se liší dle toho, kde daný jedinec žije. Na rozdíl od mnoha jiných ptáků, arové se semena nesnaží spolknout vcelku ani je nerozbíjejí o zem, ale svým silným zobákem dokáží rozlousknout i velmi tvrdé skořápky. Ani jedovaté plody nedělají arům problém, toxické sloučeniny jsou absorbovány minerály ze střev, přesto je pravdou, že ary si vybírají jedlé plody. Při rozsáhlých pozorováních a výzkumech se přišlo na to, že ve většině případů nalezneme ve společnosti těchto ptáků i opice z rodu Chiropotes (chvostani), je tedy možné, že právě tyto opice se řídí pravidlem, že co sní ara, mohou i ony.
U následujících druhů jsou kvůli nedostatku materiálu taxomická definice a zařazení nejisté. Tito ptáci nemusí patřit do rodu Ara, případně se může jednat o jedince jiného druhu dopravené na místo pozorování (ostrov) člověkem a zdivočelé.
Pakobra je název pro několik rodů hadů, kteří žijí v Austrálii, Nové Guineji, Indonésii a na přilehlých ostrovech. Pakobry patří do čeledi korálovcovitých hadů. Mnohé druhy dokáží zploštit kůži na krku, nicméně jejich kápě není tak výrazná jako u kober. Jsou to jedovatí hadi. Patří sem i jedni z nejjedovatějších hadů světa, například pakobra východní. V taxonomii panují jisté nesrovnalosti. V češtině jsou jako „pakobry“ nazývány rody, které v anglofonním prostředí, tedy i v Austrálii, kde se vyskytují nejhojněji, mají různá pojmenování. Vědeckým názvem odpovídá „pakobře“ nejlépe jméno rodu Pseudonaja.
Kobry představují skupinu jedovatých hadů z čeledi korálovcovitých. V této skupině se vyskytuje řada smrtelně jedovatých druhů. Slovo kobra představuje české rodové jméno pro více rodů dle vědecké klasifikace. Je vejcorodá. Dorůstá téměř 2 m délky, kobra královská až 5,7 metru. Živí se hlodavci, obojživelníky, ještěrkami a ptačími vejci. Kobra královská jí jiné druhy hadů. Kobra královská se vyskytuje v Asii, v Indii a Filipínách. Při nebezpečí roztahují kápi a zvedají své tělo do výšky.
Nejpočetnějšími a „nejznámějším“ rodem je rod Naja (tzv. „pravé kobry“), k němuž náleží i kobra indická (Naja naja).
Za vysoce zajímavou je považována podskupina tzv. plivajících kober, které dokážou svůj jed plivat (či přesněji vystřikovat) na někdy překvapivě velkou vzdálenost. Zahrnují různé druhy a poddruhy rodu Naja a druh kobra obojková (Hemachatus haemachatus). Kobry z Indie dokáží zabít svým jedem člověka za pouhých 15 minut. Některé druhy kober vystřikují jed, který není pro člověka nebezpečný, pokud se nedostane do očí nebo do úst. I přesto, že jsou kobry nebezpečné, jsou v některých případech chovány jako domácí zvířata. Indičtí zaříkávači hadů předvádějí tanec kober při hře na flétnu. Ve skutečnosti však had pouze sleduje pohyby hudebního nástroje, protože je hluchý. V podobě kobry byla uctívána staroegyptská bohyně Vadžet.
amba (Dendroaspis) je rod jedovatých afrických hadů z čeledi korálovcovití. Tento rod tvoří čtyři druhy, a sice mamba černá (Dendroaspis polylepis), mamba Jamesonova (Dendroaspis jamesoni), mamba úzkohlavá (Dendroaspis angusticeps) a mamba zelená (Dendroaspis viridis). Jsou to všechno rychlí, štíhlí a vysoce jedovatí hadi, kteří se často vyskytují na stromech. Jméno Dendroaspis v překladu znamená doslova jedovatý stromový had. Mamby, zejména mamba černá, jsou velice obávaní hadi, kteří mají na svědomí mnoho smrtelných uštknutí, což dokládá i řada legend a příběhů. Dorůstají kolem dvou metrů délky, nejdelší je mamba černá, která může dosáhnout délky až kolem čtyř metrů (po kobře královské jde o druhého nejdelšího jedovatého hada na světě). Jsou to proteroglyfní hadi, kteří mají jedové zuby v přední části tlamy, pevně spojené s kostí. Název mamba byl do evropských jazyků přejat v oblasti jižní Afriky,
| Vědecká klasifikace | |
|---|---|
| Říše | živočichové (Animalia) |
| Kmen | strunatci (Chordata) |
| Podkmen | obratlovci (Vertebrata) |
| Třída | plazi (Reptilia) |
| Řád | šupinatí (Squamata) |
| Podřád | hadi (Serpentes) |
| Čeleď | korálovcovití (Elapidae) |
| Rod | mamba (Dendroaspis)Schlegel, 1848 |
 Areál rozšíření | |
| Druhy | |
| |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
ze zuluského a svazjiského pojmenování imamba. V jiných afrických jazycích má však slovo mamba jiný význam, například v jazyce čičeva z Malawi znamená mamba kobru a ve svahilštině dokonce krokodýla. Naopak mamba černá se svahilsky nazývá futa a mamba úzkohlavá hongo.
Většina příslušníků tohoto rodu, jako například mamba zelená, jsou stromoví hadi, avšak mamba černá žije na zemi. Jsou to převážně denní tvorové, mohou však být aktivní i v noci. Přirozenou potravu mamb tvoří především ptáci a drobní savci včetně hlodavců, jako jsou myši, krysy a veverky. Z ostatních savců jsou to příslušníci řádu letounů a luskounů a čeledi rejskovitých. Živí se též ještěrkami, žábami a ptačími vejci. Mamby svou kořist aktivně loví, útočí prudce a usmrcují svým jedem.
Mamby jsou příbuzné kobrám a při zastrašování nepřítele mohou i ony do jisté míry zplošťovat a roztahovat krk.
Mnozí lidé věří, že mamba černá útočí na lidi. To je zřejmě nedorozumění, protože mamba obvykle využije své rychlosti k tomu, aby unikla do bezpečí. Člověk totiž představuje jejího největšího nepřítele, nikoli kořist. Mamby se obvykle snaží kontaktu s lidmi vyhnout.
Všechny mamby jsou vysoce jedovaté. Jejich jed je složen převážně z neurotoxinů známých jako dendrotoxiny a dále z kardiotoxinů a fascikulinů. Mohou obsahovat i kalcikludin, který je přítomen v jedu mamby úzkohlavé, a kalciseptin, přítomný v jedu mamby černé. Toxicita jednotlivých exemplářů se může v rámci téhož druhu a poddruhu značně lišit v závislosti na různých faktorech, jako je například zeměpisná oblast, počasí či nadmořská výška. Bez rychlé první pomoci spočívající v zaškrcení rány a následného podání protijedu může být uštknutí mamby pro člověka smrtelné, neboť ochromuje činnost srdce a plic. Jed mamby zelené, mamby úzkohlavé a mamby Jamesonovy má podobné složení jako jed mamby černé, nicméně vzhledem k jeho nižší toxicitě je smrtelná dávka jejich jedu nutně vyšší. Tyto druhy jsou též méně útočné než jejich příbuzná mamba černá. Než se začal používat protijed, končil značný počet mambích uštknutí smrtí oběti. Neošetřené uštknutí mamby černé má 100% úmrtnost. Počet úmrtí po uštknutí mambou se však v poslední době díky širokému používání protijedu značně snížil.
Mladé mamby jsou jedovaté již od narození, a mohou se tedy již pár minut po vylíhnutí aktivně bránit. Mají plně vyvinuté jedové žlázy, jež obsahují 1–2 ml jedu, což je množství, které postačuje k usmrcení dospělého člověka.
Krajty (Pythonidae) jsou čeleď nejedovatých škrtivých hadů. Vyskytují se v Asii, Africe a Austrálii. Některé krajty patří podle měření mezi největší hady světa. Například krajta mřížkovaná (Python reticulatus) může dosahovat délky přes 7 metrů (podle některých údajů až k 9 metrům).
Krajty jsou mohutní hadi, kteří dokážou pozřít i velké živočichy a výjimečně například i člověka. Bylo také pozorováno, jak australská krajta druhu Liasis olivaceus pojídá mrtvého krokodýla mořského.
Do čeledi krajty patří 31 druhů hadů v osmi rodech. Dříve[kdy?] byly krajty řazeny do čeledi Boidae a uznávány pouze jako podčeleď. V dnešní době probíhá složitý genetický výzkum hadů a díky novým zjištěním bylo rozhodnuto o uznání samostatné čeledi krajtovitých.
